Dopis nemocným -  leden 2016

Drazí nemocní!

Letos stojíme na prahu nového roku s velkou vděčností. Svatý rok Božího milosrdenství nás chce provázet svým milosrdenstvím a zahrnout svým odpuštěním. Bude záležet na nás, jak se naučíme využívat času, který je nám ještě dán. Oproti mladým máme výhodu. Nemůžeme už víc, než zvládneme, nemá tedy cenu dělat ze sebe hrdinu. Ale Pán říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království!“ Bez ohledu na to, co jsme prožili, co jsme vytrpěli, oblouk našeho života se schyluje zpět tam, odkud začal. Znamená to radovat se z mála, nelpět na ničem z minulosti, neznepokojovat se budoucností a s důvěrou se svěřovat stále znovu Pánu. Johan Wolfgang Goethe říkal: „Nejšťastnější je člověk, který dokáže konec svého života uvést do vztahu s jeho počátkem. Buď stále jako dítě. Pak jsi prostě šťastný! Když to jde, po celý život buďme a zůstávejme spolu.“ Tak prý končil své dopisy už zamlada. Je pravda, že čím jsme starší, tím více řady našich známých řídnou. Proto na ně nesmíme zapomínat, ale naopak stále spojení s nimi oživovat. Zklamání nás nesmí odradit. Věrnost byla vždy křehká, ale stojí zato. Přátelství je příliš drahocenné, musíme si ho vážit a chránit. Je krásné mít někoho, kdo nás má rád, s kým si rozumíme a kdo nás neodmítne ani v těžkých situacích.

Jaké jsou to těžké situace? Nejrůznější. Všichni stárneme, a proto je třeba naučit se především stárnout dobře. Dobré stárnutí je proces zrání, otevírání se druhým a setkáváním se s Bohem. Jistě, bývá spojeno s mnoha neduhy a potížemi. Ale třeba poruchy zraku a sluchu, které se zdají hrozné, uchrání před mnoha nicotnostmi, kterým ostatní, i kdyby chtěli, utéct nemohou. Moudrý k tomu říká, že tu jde o tajemství lidské existence. Z nedostatku se stává přednost, co vypadá jako ztráta, bývá ziskem. Každá bolest tě propouští bohatšího. Jestliže tedy nejen stárneme, ale i vyzráváme, stává se pro nás důležité to, co myslí Angelus Silesius svou pobídkou: Člověče, zaměř se na podstatné! a pochopíme, že podstatné v nás přibude tou měrou, jakou ubývá nepodstatné. Záleží na člověku, co udělá ze své chudoby a co chudoba udělá z něj. Stejně je to i s nemocí. Nemoc je nejenom poruchou organismu, ale může být i dobrým, ba blahodárným otřesem a otevřením celé bytosti! Požehnáním nemocí může být už jen to, že nás přenáší do blízkosti Pána. „Utrpení, to je svatyně, ve které chce Bůh být s člověkem sám! Jsi nemocen jen proto, aby tvá duše byla zdravá, aby tvůj duch zesílil; duše a svědomí nemusí být nemocné!“

 Jak je to krásné, že se nikdy nemusíme bát; Pán se svým milosrdenstvím a odpuštěním je stále s námi.

Krásný nový rok!

přeje sestra Pavla