Dopis nemocným - listopad 2007

Drazí nemocní!

Opět tu máme mlhavý měsíc listopad, který nám ještě více připomíná  drahé zesnulé a  všechny ostatní, kteří už dávno odpočívají na našem hřbitově. Co všechno skrývají jednotlivé hroby! Kolik lásky, bolesti, ale možná i pýchy a zloby. To ví jen Pán. Nám nepřísluší soudit. Jak říká sv. Augustin: „ ... kdo z lidí smí soudit člověka? Všude je plno unáhlených soudů. Vždyť ten, nad kým jsme už zoufali, se může náhle obrátit a stát nejlepším; a ten, o kom jsme měli vysoké mínění, může náhle ochabnout a stát se nejhorším. Ani ve svých obavách, ani ve svých sympatiích si nemůžeme být naprosto jisti. Jaký dnes kdo je, ví stěží on sám. Nějaké povědomí ovšem o tom má. Jaký ale bude zítra, to  ví jen Pán. Pán pase a soudí ...“ Kolik odvahy a důvěry jen můžeme načerpat z těchto slov, z vědomí, že Pán je náš dobrý pastýř!

V tichu hřbitova mě často provázejí slova z knížky Noc je plná hvězd, o které jsem se už zmiňovala. Třeba i vám poskytnou námět k dušičkovému  zamyšlení.

 „Sami sebe blokujeme, nevidíme-li v osudových danostech svého života nic než kameny, položené nám do cesty. To nejsou kameny nastražené, co chtějí ochromit svobodný krok, nýbrž kameny stavební a volají po ztvárnění. Ano, tvé zlosti rozumím, ve skrytu někdy zatneš ruku v pěst. Ale, co víme, jaký hluboký smysl má to, že v tomto životě je ti vyměřen jen tenhle malý kousek země. Ach, neobětuj ho smrti. I nad nejužším prostorem pne se nebe, a hrst půdy je přece dost pro jednu květinu. Neotravuj se hořkostí. Ty hradby nemusí pro tě být nepřítelem. Podívej, jsou vzácné, krásné květiny a ty je potřebují, aby se vzepjaly do výšky. Není ovšem každému dáno uzřít toto tajemství. Ty bys je však mohl znát. Už se neptej: „Proč?“ Zem leží ladem a čeká na tvou setbu ...

S bolestí postrádám, cos mi vzal, Bože. Ale už proti Tobě nereptám. Stále ještě pláču, cítím však, jak se ve mně rozmáhá klid. Tichý vděk začíná růst na dně slz. Možná, že nikdy už nenastane, ale co bylo nejkrásnější, o to mě nikdo nemůže oloupit. Byť ve mně zůstanou poranění, přesto věřím, že jednoho dne  přerostu nářek. Ohlédnu se zpět a budu děkovat za obdarování, jehož míru má slova nejsou s to vyslovit...  „Je pozdě,“ říká smrt - ona však nemá poslední slovo. Očekávat život tam, kde smrt nám veškerou naději vytrhává z rukou, kdo, příteli, by to dokázal a nepřeháněl přitom? Ti, kdo s Ním chodili, i oni věřili víc zkáze než Jemu. Kdo se vyloučili z Jeho možností, sloučili se ve strach. Mimo strach však - nezadržitelně ho podkračuje - jde pokoj a mír ...“

Odpočinutí věčné, dej všem zemřelým, Pane, a světlo věčné ať jim svítí ...

Moc Vás zdravím.

Sestra Pavla