Dopis nemocným – listopad 2010

Dopis nemocným – listopad 2010

Drazí nemocní!

Je opravdu krásné, že Vzpomínka na všechny věrné zemřelé následuje hned po svátku Všech svatých. Procházíme-li totiž hřbitovem, nemyslíme pouze na ty, kteří nás už předešli, ale vždy si zároveň připomínáme i vlastní smrt a pravý smysl našeho života. Jak je otřesné číst nápis: "Zde leží šílenec, který odešel ze světa a vůbec si neuvědomil, proč ho Bůh na svět poslal." Zřejmě si to ten člověk uvědomil až příliš pozdě. Nebo: "Stačilo slovo říct – a my jsme si ho nikdy neřekli... " Kolik je v tom lítostí, ba až zoufalství. A proč? Co to vše způsobilo? Pýcha, neodpuštění? Nikdy se to nedovíme, to ví jen Bůh.

Každá smrt nás zastihne nepřipravené. Opravdu neznáme dne ani hodinu. A i když víme, že u těžce nemocných ji můžeme čekat každou chvíli, přesto nás těžce zasáhne. Už ve 4. stol. v době velké nouze píše sv. Ambrož ve svém spisu "Smrt-dobro" utěšující slova: "Je-li tedy život břemenem, pak smrt přináší vysvobození; je-li život odsouzením, pak je smrt prostředkem záchrany." Při procházkách po hřbitově mě vždy velice dojímala otázka: Proč? – často se opakující na pomnících. Strohá odpověď – byla to vůle Boží – i když je pravdivá, mi připadá trochu pokrytecká. Je přece naprosto přirozené, že při náhlém úmrtí mladého člověka nebo dítěte následkem havárie či jiného neštěstí, to napadne každého. Náhle je ukončen život otce malých dětí; mladého kněze, který tak slibně začal pracovat v novém působišti… Jistě, věřící člověk by ji nikdy neměl vyslovit s výčitkou, ve smyslu – Jak jsi to mohl dopustit?! – i když v prvním záchvatu bolesti bych to chápala. Nikdy bych ale v té otázce nehledala obvinění Boha, nýbrž spíše sebe, nás pozůstalých. "Pane, proč se to stalo? Co nám tím chceš říct? Měl snad starosti a my si toho nevšímali? V poslední době byl tak zamlklý, unavený a my jsme to přehlíželi? Bylo vidět, že by se u nás rád zastavil a promluvil, ale my jsme nejevili zájem? Ve svém sobectví a pohodlí jsme nechtěli být obtěžováni, ostatně každý má dost svých starostí, že? A když přece přišel, stále jsme omílali jen své problémy a vůbec ho nepustili ke slovu. Nebo: byl to spíše plachý člověk, samotář, a my se domnívali, že je pyšný. Místo úsměvu a pozdravení jsme ho přezírali, zatím co on neměl odvahu nás oslovit sám. Ach, Pane, můžeš nám to vše odpustit? Náš nezájem, egoismus, naši uzavřenost a pýchu!?"

Christoph Schöenborn ve své knížce "Základy naší víry" končí kapitolu o pekle slovy:

"Nikdo se sám nemůže učinit na věky šťastným. Mohu se ale sám učinit navěky nešťastným. Mohu odmítnout milost obrácení. Peklo je reálná možnost pro každého z nás. Proto se církev vroucně modlí za všechny lidi:´Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti nás k zástupům vyvolených´."

Moc Vás zdravím.

Sestra Pavla