Dopis nemocným - listopad 2012

Dopis nemocným - listopad 2012       

Drazí nemocní!

Jistě mnozí z Vás víte, že misijní úmysl Apoštolátu modlitby na tento měsíc zní: „Aby církev putující na zemi zářila jako světlo národům.“ Připomíná nám opravdu hodně. Ne pouze světlo  svíček na hrobech našich drahých zesnulých, ale především ono světlo, které k nám září ze společenství svatých, do něhož patříme. Spolu s 0. Phil. Bosmansem se zamysleme, zda aspoň trochu probleskujeme ve svém okolí, když už nedokážeme přímo zářit světu.

„Podívej se do zrcadla na svůj obličej. Za ním bydlíš ty. Na něm je poznat, zda si nenasazuješ masku. Bydlíš za ním. Tvůj obličej zrcadlí tvé nitro. Jestliže se tvůj obličej nedokáže rozzářit  úsměvem, pak je za ním něco zlého. Tvé srdce je nemocné. Chladný obličej je vždy odrazem chladného srdce. Lidé s mrzutým obličejem šíří kolem sebe kyselost. Uzdrav své srdce! Pak se zcela jistě objeví na tvé tváří úsměv. Usmívej se na ulici, doma, prostě všude, kde jsi. A to  čistě jen proto, abys v tom našel zalíbení. Neumíš-li se smát, neumíš ani žít!

Člověk je bytost jedinečná, nádherná a přitom tak nepochopitelná. Jak rád bych šel vstříc všem lidem a všechny je uzavřel ve svém srdci! A přece vím, že ani jediné setkání, ani jediný vztah nedojde svého dokonalého naplnění. Všechno je jen pomíjivé, stejně jako mraky nad námi. Mít rád lidi - to je veliká radost. A to ne proto, že to pěkně vypadá, ale především proto, že je to tajemství, zázrak, něco nekonečného, po čem člověk v hloubi svého nitra touží. Tato touha nalézá naplnění v přátelství. Lidé se musí stát přáteli, opravdovými přáteli. Přátelé se ani tak nedívají na sebe, jako se dívají společně stejným směrem. Opravdoví přátelé nejsou spoutáni řetězy, to by pak byl konec jejich přátelství. Přátelé jsou vůči sobě svobodní. Jakmile jsem našel přítele, už nejsem sám. Bohužel, slunce našeho společného života bývá zatemněno mraky nedůvěry, nepoctivosti, podezřívavosti, přetvářky a tmou zlosti a nenávisti. Často ani nemůže proniknout skrze zdi, které jsme postavili. Neviditelné zdi bývají v našem bytě, v našem rodinném kruhu, uprostřed našich nejbližších. Neúprosně zavíráme dveře pro ty, které už nikdy nechceme vidět. Jak je možné je znovu otevřít? - Jedině usmířením!

Kdo se nechce smířit, zůstává ve tmě a v jeho srdci bují nepokoj jako rakovinový nádor. Kdo se nechce usmířit, trestá především sám sebe. Někdy se může zdát, že je to nemožné, protože každé usmíření musí vycházet z obou stran a nejde vynutit. Musí se zasévat jako to seménko pokoje a přátelství. Usmiř se, jak jen to dovedeš a jak dalece to záleží na tobě se všemi kolem Usmíření je jediný klíč, který otevře i neproniknutelné dveře. Nikdy není pozdě se usmířit, protože nikdy není pozdě milovat, stejně jako nikdy není pozdě být šťastný! A jen tak budeme vnitřně zářit a svítit i druhým na cestu tmou.“

Moc Vás zdravím

Sestra Pavla