Dopis nemocným - listopad 2014

Dopis nemocným - listopad 2014

Drazí nemocní!

Listopadový všeobecný úmysl Apoštolátu modlitby jakoby přímo mluvil o situaci většiny lidstva na celém světě. Prosí nás o modlitby: ´Aby opuštění lidé zakoušeli Boží blízkost a podporu bližních.´ My si snad všechnu tu hrůzu a zoufalství, které tato prosba vyjadřuje ani nedovedeme představit. Vyhnáni ze svých rozbitých domovů, na útěku neznámo kam před hordou fanatiků, mučeni, vražděni nebo zabíjeni v nesmyslných válkách či hladomorem. Bída a utrpení nevinných lidí a dětí volá přímo do nebe, ale nezdá se, že by snaha potentátů tohoto světa o účinnou pomoc byla co platná. Není přece možné, aby touha po moci a penězích nebo jen po ničení vypudila z kosmu poslední zbytky lidského citu!

Co nám opravdu chybí, je Bůh! Jeho láska, jeho pokoj, jeho naděje. Nemůžeme pomáhat tam  někde daleko, ale můžeme pomáhat zde. Opuštění lidé jsou všude! Nejdřív je ale nutné zbavit se, co nám v tom brání. I my jsme stále jen plní sebe. Kolik všelijakých starostí, tužeb, přání, netrpělivého očekávání, jako by zítřek byl důležitější, něčím nás obohatil. Jak jsme bláhoví! Ano, je tu něco nového, co pro nás může hodně znamenat, ale je to tady dnes, právě v tuto chvíli! Máme to na dosah, jenže my umíněně čekáme na zítřek. Čas běží a nic z toho, co jsme dnes přehlédli, už se nám nevrátí. Neusmáli jsme se, neodprosili, nezavolali. A někdo je sám, opuštěný, zatímco my jako ten mezek myslíme jen na své plány, na své problémy.

Kritizujeme a pomlouváme, přitom chodíme do kostela! Jako farizeové. Je hloupost soudit podle vnějších hledisek! Vidíme jen zevní fasádu a nevíme, co skrývá. Půst sloužil farizeovi jen ke zvýšení namyšlenosti. Půst světců je důsledkem jejich hladu po Bohu. Ale i farizeus se může stát kdykoli celníkem, stačí, aby své farizejství přiznal před Bohem a ono samo se pak stane branou, kterou může proudit Boží milost. Upřímné přiznání: „Pohleď, Bože, jaký jsem byl zákoník a smiluj se nade mnou“, učiní z něj celníkova bratra a oba se mohou ruku v ruce vrátit domů ospravedlněni.

Modleme se tedy vroucně, moji drazí, za všechny opuštěné, ať už jsou kdekoli. Ne mnoha slovy, ale mnoha prosbami, jak říká sv.Augustin.

„ Mnoho mluvit totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy. Avšak mnoho prosit znamená získávat si toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem. Děje se to tedy spíše povzdechy než slovy, spíše pláčem než oslovením. Vždyť naše slzy shromažďuje před svou tvář a naše vzdychání mu není skryté ...“

Moc Vás zdravím

Sestra Pavla