Dopis nemocným - říjen 2010

Dopis nemocným - říjen 2010

Drazí nemocní!

Tak už tu máme neodvolatelně podzim. Nikdy nezapomenu, jak jsem se dřív ráda dívávala na odlétající vlaštovky. Tvořily na obloze celá mračna a já jim okouzleně přála šťastnou cestu do  dálek. Teď si ale mnohdy říkám, zda se mi to jen nezdálo. Asi proto se mi  zalíbil  článek o odletu divokých hus, který jsem kdesi četla - Husí instinkt. Píše se v něm:

„Až na podzim opět uvidíte divoké husy, mířící ve formaci tvaru písmene ´V´ přezimovat na jih, možná se zamyslíte, co asi o tom objevila věda a proč letí právě tudy. Při každém jejich  mávnutí křídly jedna husa nadzdvihuje druhou, letící těsně za ní. Letem ve formaci ´V´ celé hejno  získává aspoň o 71% větší letecký záběr než kdyby každý pták letěl sám. Když husa z formace vypadne, pocítí najednou odpor vzduchu a cítí, jak je těžké zvládnout to sama - tak se zas rychle vrátí zpět, aby využila nosnou sílu svých družek. Když se husa, letící v čele, unaví, vystřídá se s jinou vzadu, a ta zase letí místo ní na špici. Husy, letící vzadu, hlasitě podporují husy vpředu, aby dokázaly udržet rychlost. A nakonec - a to je důležité - když husa onemocní nebo je postřelena a vypadne z formace, dvě jiné husy také vystoupí z útvaru, aby jí na zemi pomohly a ochránily ji. Zůstanou s ní, dokud zraněná není schopna znovu letět nebo dokud nezemře; teprve potom vyrazí samy  nebo s jinou formací, aby dohnaly svou skupinu. Co z toho pro nás plyne? - Lidé, kteří mají stejný základní směr a cit pro společenství, se mohou dostat tam, kam potřebují, rychleji a snadněji, protože je po cestě posunují ostatní. Pokud máme tolik rozumu jako husa, zůstaneme ve formaci s lidmi, kteří míří stejným směrem. Je rozumné střídat se v náročných úkolech, ať už jde o lidi či o husy. Jaké poselství dáváme my, když troubíme na lidi před námi? Pokud máme husí instinkt, budeme se také  stále držet takto pospolu.“ Nevím, kdo to napsal, autor je anonymní, ale jistě to byl někdo, kdo se uměl dívat a viděl.

V tom vynikal sv. František z Assisi; letos je to už  784 let od jeho smrti. P.Benedikt Holota, OFM, někde píše: „Sv.František se snažil pochopit Boží vůli, Boží lásku, která se dívá a promlouvá k člověku ze všeho stvoření, z každého tvora. Proto má ke všemu osobní vztah. Příroda je pro něj knihou, ve které umí listovat a číst ... Uvědomuje si, že je stvořený týmž věčným Božím Slovem, skrze něž povstalo všechno, co je ... Vnímá, že celé tvorstvo čeká na zjevení Božích synů, kteří s tvorstvem budou jednat s láskou. A hned to též začne  uskutečňovat  sám u sebe ... Káže rybám, ptáčkům, napodobuje tvorstvo, když chválí Stvořitele, v bratrské lásce oslavuje slunce, hvězdy, vodu - i sestru smrt a volá na celé stvoření: „Všichni jsme vyšli z téže Boží ruky. Všichni máme v nebi jednoho Otce. Je třeba se k němu obrátit celým svým životem!“  Kéž bychom se o to aspoň snažili, že?

Moc Vás zdravím

Sestra Pavla.