Dopis nemocným - říjen 2011

Dopis nemocným - říjen 2011

Drazí nemocní!

Zase tu máme říjen - měsíc Panny Marie Růžencové. Ale uvědomujeme si, jak důležitou pro nás je modlitba růžence se vším, co nám nabízí? A víme opravdu, co nám nabízí? Máme tu vlastně celý život našeho Pána Ježíše a jeho Matky jako na dlani. Když se jej denně modlíme, jak to, že už dávno nejsme mnohem lepší, věrnější, láskyplnější? Jednou jsem se na  dovolené účastnila tamní růžencové pobožnosti, ale byla jsem z toho smutná. Jistě, modlitba není báseň, aby se s patosem deklamovala jako na stupínku, ale zase tak ji odemlet, jako by nám měl ujet vlak či autobus, to není důstojné! Nestačila jsem ani s dechem, natož abych vnímala, který desátek se právě modlíme. Je to snad také důvod, proč jsme stále stejní? Upovídaní, pomlouvační, závistiví, sobečtí, pyšní - my všechno o všem víme, všemu rozumíme. Zkrátka - malicherní a ubozí, protože na Ty, k nimž se modlíme, vůbec nemyslíme? „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ V tichu a samotě. Kam se ale toto mlčení podělo? Kdo jedná podle Marie? Všichni chtějí mluvit, avšak nikdo nenaslouchá. Učme se od Matky Boží hledět na všechno a všechny jejíma dobrotivýma   očima a všude najdeme znamení  Otcovy  péče a lásky. Podle P. Wilfrida Stinissena  zůstaneme tak i uprostřed nepokojů  tohoto světa naplněni Božím bezpečím a pokojem.

Lidský život je často tak malicherný a ubohý jen proto, že člověk považuje sám sebe za střed světa. Jaké by to  bylo osvobození, kdybychom zvítězili nad svou závistí a přáli druhému z celého srdce úspěch. To, co bylo původně stvořeno k naší radosti - nadání druhých, jejich bystrost, štěstí a pokrok, nám naopak kazí náladu. Závist, hluboce zakořeněna v každém z nás, je jedním z nejhrubších znásilnění Božího plánu s lidským společenstvím. A přitom jen láskou rosteme! Potřebujeme se navzájem, abychom mohli růst a zrát! Bůh neměří týmž  metrem jako my. Pro Boha, a také samozřejmě pro nás, by nemělo mít význam, zdali máme mnoho či málo, ale to, že Jemu a Jeho lásce dáváme všechno, co máme. Je-li toto ´všechno´ hodně nebo málo, to pro Boha není důležité. Bůh nikdy nesrovnává lidi mezi sebou jako my. Nikdo není lepší jen proto, že dostal více hřiven. Zvlášť ponižující pro věřícího je posuzování  známých, mluvení o jejich chybách či svěřené bolesti. Každý jsme jistě prožili těžké chvíle a navzájem se s přáteli za sebe modlíme, ale něco svěříme jen těm nejbližším. I v rodině. Jak nás potom raní, když  zjistíme, že se o tom nejen povídá dál, ale dokonce i  před malými dětmi. Místo omluvy, pak mnohdy i  zalžeme.

A to je snad to nejhorší, když se zlé mluví, lže a pomlouvá i před dětmi. Když dítě přistihne  své rodiče poprvé při nějaké lži nebo ošklivé hádce, může mu to způsobit veliký šok. Lže-li člověk, vzniká určité stresové napětí a to není zdravé ani pro tělo ani pro duši. Nedávejme tak dětem špatný příklad, naopak, učme se my od nich. Když děti žijí v prostředí, kde smí zůstat samy sebou, jsou naprosto bezstarostné a žijí v nádherné svobodě pravých dětí Božích. Nečiní rozdíl mezi hrou a vážnými věcmi. Svou hru berou nanejvýš vážně. Chyby nevidí jako nějakou katastrofu, protože počítají s odpuštěním tak samozřejmě, jako  že dostanou  denně najíst. Prosme, ať jim rodiče neberou jejich dětství, tím, že je vtahují do svých problémů. Život je stejně plný starostí a to tím více, čím více člověk zapomíná, že existuje milosrdný Bůh, který nás miluje.  Jen když se k Němu s důvěrou  vrátíme, získáme zpět i onu nádhernou svobodu dítěte.

Moji drazí, berme tento měsíc růžence jako Mariinu školu modlitby. Jako na svatbě v Káně si všimla, že jim došlo víno, tak si všímá všech našich potřeb a chyb, kterých se nemůžeme zbavit a vyprošuje nám u svého Syna sílu a pomoc. Stačí jen věrně následovat její radu:

„Udělejte všechno, co vám řekne!“

Moc Vás zdravím

Sestra Pavla.