Dopis nemocným - srpen 2007

Drazí nemocní!

Znovu se obracím k úmyslům Apoštolátu modlitby. Tentokrát mně zaujal zejména všeobecný úmysl, který nás vybízí k modlitbě: „Aby Pán posiloval ty, kdo procházejí duchovní krizí a daroval jim své osvobozující světlo.“ Nevím jak Vy, ale já se dost těžko dokážu modlit jen tak povšechně za řadu anonymů, kteří trpí těmi nejrůznějšími krizemi. Taková modlitba mi připadá neosobní, jen odříkaná. Potřebuji mít před očima konkrétní osobu s její-mi konkrétními bolestmi  a teprve potom mohu modlitby za ni rozšířit i na široký okruh po-dobně trpících. Stejně tomu tak je i s příčinou oněch bolestí. Procházet duchovní krisí… co vše se pod tím skrývá? Jak to u druhého poznám, pokud se mi nesvěří? Mohu mu i nějak jinak pomoci? Odpovědi na tyto otázky jsem opět našla v knížce Sabiny Naegeliové a ráda se o ně s Vámi podělím. Snad Vám také pomohou.

„Noc je plná hvězd… Když radost náš všední den noří do svého jasného světla, prožíváme ji u vědomí, že není ničím trvalým, že nám v příští chvíli může být odňata. Zmocní-li se nás však smutek, jenž přece je také přechodný, necháme se jím zajmout, jako by měl s námi zůstat navěky. Tolik zatmění na tom tvém světě, Bože můj; častokrát víc, než jsme schopni snést. Poutníci nocí jsme, ve stálém ohrožení, že se té temnotě zcela odevzdáme a pozbudeme zraku pro útěšná znamení kolem sebe. Však copak je možné to zamlčet? Noc je plná hvězd! Cožpak se vprostřed noci nestává, že nešťastný nalezne chápavé srdce? Že stižený utrpením přijme svůj osud? Že vině se dostane odpuštění a člověk ve tmách velebí Boha? Ztajeně ještě se nás dotýká odlesk Věčného, však síly má dost, aby nám zasvitl na cestu domů a utěšil duši zraněnou nocí…

Musíme zápasit o to, abychom opět dokázali trpět; vždyť jen kdo přijme utrpení, je schopen milovat… Bože, můj Bože, vyveď mě z těsnoty čekání do šíře naděje, která vděčně přijímá a nijak nespoutává… Pod ochranu svou vezmi, Pane, ty, kdo milují, neboť bez nich na tomto světě nic se neuzdraví. Nikdo něžnost a laskavost nedokáže udržet při životě a nikdo ob jímat nedokonalost, leda ten, kdo miluje. Nikdo nezahlédne krásu v nevzhlednosti, nikdo neuslyší pláč za úsměvem, leda když je prodchnut láskou. Nikdo nedokáže uchovat naději těm, kdo sami nad sebou zoufají, leda ten, kdo má lásku a dívá se srdcem. Láska činí Zemi obyvatelnou, ona staví mosty tam, kde zeje propast. Láska neprchá. Sdílí temnoty toho, koho miluje. Je-li zarmoucený schopen rozkvést v blízkosti druhého, setkal se s láskou. A dokáže-li někdo utěšit na této Zemi, pak ten, kdo umí milovat. Co by Země byla bez slunce? Co je člověk bez lásky? Pod ochranu svou, Bože, vezmi ty, kdo milují…„

Moc Vás zdravím

Sestra Pavla