Dopis nemocným - únor 2011

Dopis nemocným - únor 2011

Drazí nemocní!          

Dnes se zastavíme nad úmyslem Apoštolátu modlitby našich biskupů, který zní:

 „Aby se v nás všech prohlubovalo poznání, že křtem jsme byli zachráněni od hříchu a získali důstojnost Božích dětí.“

Objevila jsem starší knížku, kde autor tuto myšlenku velice krásně rozebírá, když srovnává Kristovo narození na zemi a naše zrození v Bohu. Narození Krista na zemi bylo pro něj „druhé narození“ - totiž narození v těle.  Narození Krista v nás je pro nás také druhým narozením: totiž v Duchu. Stejně jako Kristovo narození na zemi bylo pro něj začátkem nového života jakožto dítěte lidského, tak Kristovo narození v nás je pro nás začátkem nového života jako  dětí Božích. Proto den našeho křtu jsou „narozeniny“ našeho znovuzrození v Bohu, a slova, která Bůh pronesl o svém Synu: „Ty jsi můj milovaný Syn“ platí i pro nás! Existuje nějaké větší vyznamenání?!  Být dítětem Božím podle vzoru Kristova pro nás znamená nový život, úzce spojený s ním. Jako Kristovo narození postavilo před novorozeným Vykupitelem nový cíl: dokonalost člověka, tak jeho narození v nás staví i před nás nový cíl: dokonalost v Kristu. Naším životním úkolem je stát se mu pokud možno co nejvíc podobnými a tuto podobnost s Božím Synem ukazovat světu! Kristus je nám vzorem, jak máme žít. Podle jeho příkladu se snažit být stále lepší, čistší, věrnější jak smýšlením, mluvením i jednáním. Máme být „světlem světa a solí země“. Na sebe zapomínat, sloužit druhým, být všem vším. Vždy se spoléhat na Boží sílu a jeho příslib: „Já jsem s vámi!“ Jistě, nikdy s tím na zemi nebudeme hotovi, ale přesto nikdy nesmíme ztrácet odvahu. Vždy můžeme doufat, že Bůh sám nakonec přiloží ruku k dílu a pomůže nám, aby Boží obraz v nás byl dokonalý. A vědomí, že jsme milované děti Boží a dědici Božího království je nám na zemi největší odměnou i útěchou.

A pak - máme tu ještě jednu velikou útěchu. Malý příběh Vám to napoví:

„Pozdě večer se šla maminka podívat do pokoje na svého malého chlapce. Už spal, ale v zaťaté pěstičce držel popsaný papír. Maminka jej jemně vytáhla a četla: ´Milá maminko! Jestli zítra odejdeš, jak jsi řekla, protože jsem nebyl hodný, pak budu muset i já odejít a hledat tě, protože bez své maminky nemohu žít. Mám tě moc rád, víc než ti umím říct a je mi tolik líto, že jsem byl nehodný a tolik bych chtěl vše napravit...“

Protože bez své maminky nemohu žít... Ani my ne, moji drazí, že? Ale jako děti Boží máme v nebi také „Maminku“, ke které se můžeme s důvěrou obracet. Miluje nás, i když nejsme hodní a ujme se nás, když máme nějaká velká trápení.  Vždy nám pomůže a to je  pro nás veliká životní jistota!

Moc Vás zdravím!

Sestra Pavla