Dopis nemocným - září 2013
„Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě.“
Dopis nemocným - září 2013
Drazí nemocní!
Vždycky jsem měla ráda září. I když si už dávno nedělám iluze, že se ještě začnu něčemu intenzivněji věnovat, přesto mě září stále naplňuje jakousi chutí k životu. Snad proto, že na jedné straně se z okna dívám přímo na vchod do školy a na druhé zase na křižovatku, přes niž děti přecházejí. Vždy mně dojímají zvláště prvňáčci, jejichž tašky mi shora připadají větší než oni sami. Je to naše naděje, naše budoucnost! Proto asi nás v úmyslu Apoštolátu modlitby naši biskupové prosí o modlitbu „Aby ti, kdo mají být nositeli kultury a vzdělanosti, sami poznávali a chápali, kde je zdroj skutečné moudrosti a poznání.“ Právě nyní by jim k tomuto poznání velice pomohla encyklika Světlo víry Sv. Otce Františka; jen se bojím, že málokdo z těchto ´nositelů kultury´ o ni vůbec ví. Škoda, ale o to větší je tedy povinností všech věřících se s ní seznámit a ji následovat. Nám postačí vždy aspoň několik hlavních myšlenek, které nás povzbudí a naplní důvěrou a nadějí. Hned úvod je velice krásný:
„Světlo víry - tímto výrazem označuje tradice církve veliký dar, jejž přinesl Ježíš, který se v Janově evangeliu takto představuje: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě.“ ... V novověku se myslelo, že toto světlo snad mohlo stačit antice, ale nic už nepřináší nové době, člověku, který dozrál, je hrdý na svůj rozum a touží zkoumat budoucnost novým způsobem ... Tímto procesem byla víra připočtena k temnotě ... Takto člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která krátce zasvítí, ale nedovedou ukázat cestu. Když chybí světlo, všechno je zmatené, nelze rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede k cíli ... Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti a otevře nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase... Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, ale je světlem v našich temnotách. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou, ukazující horizonty naší cesty v době, kdy má člověk toto světlo obzvláště zapotřebí.“ A jak moc je potřebujeme, víme všichni, že?
Moc Vás zdravím
Sestra Pavla
