Dopis nemocným - září 2016

Dopis nemocným - září 2016

Drazí nemocní!

Už zase skončily prázdniny a nás čeká provázet modlitbou jak žáky a studenty, tak i všechny kdo je vychovávají, především jejich rodiče. Je to vlastně úmysl našich biskupů z Apoštolátu modlitby na září, který je podobný i všeobecnému: „Aby každý člověk přispíval k dobru a povznesení společnosti, v níž lidská osoba bude středem pozornosti.“ Je to neobyčejně velká a důležitá prosba. Někdy se nám totiž zdá, v jakémsi návalu emocí, že objímáme celý svět svou láskou, ale jsou to jen plané řečičky, které nás nic nestojí. Ten ´celý svět´ je od nás stejně daleko asi jako věčnost. Ale skutečný život žijeme tady a teď! A jak nám připomíná Benedikt XVI. „život je vztah, vztah k Bohu a k lidem, se kterými žijeme“. Často bychom mnohé z nich sotva dokázali s láskou obejmout. V tomto smyslu život i bolí, neboť tyto naše vztahy jsou zraněné hříchem a my neumíme doopravdy ani žít ani milovat. A věčnost není nesmírná vzdálenost, ale dle Benedikta XVI. něco jako naplněný okamžik života, ve kterém jsme spolu s ostatními v objetí Boží lásky. Jak tedy správně odpovíme na oba tyto úmysly?

Nedávno se mi dostala do rukou velice krásná knížečka od Veroniky Barátové: ´Velká malá Terezie´, kde nám autorka v malých úvahách ukazuje Tereziin dozrávající pohled na život a hlavně na to, co je v lidském životě podstatné a nepomíjející. Neměla žádné teologické vzdělání, sytila se jen Božím slovem. Velmi brzy poznala, že jejím Učitelem bude Ježíš sám. Ne proto, že by lidskou pomoc nepotřebovala, to ne. Ale pochopila, že žádný člověk jí nemůže nahradit evangelium. Proto prosí Ježíše, aby ji sám učil a dal jí porozumět jeho slovům, aby v jeho duchu chápala celé dějiny spásy. A tak Terezie nabízí nemocnému světu, zmítanému strachem a úzkostí, terapii lásky a důvěry v Boha. Připomíná základní hodnoty evangelia a zve nás, abychom navrátili evangelium do centra našeho života. Zkusme ji následovat.

Žijeme v jiné době, až hekticky uspěchané, kde nikdo nemá čas. Ale možná právě proto vyžaduje naše doba ještě víc se přimknout k Ježíši jako k Učiteli. Vždyť On nám nejen ukazuje cestu, ale sám se jí stává. Nese nás do plnosti života, jako nese orel svá mláďata na svých křídlech. Ten obraz Terezie velmi milovala. Co nám tedy hlavně připomíná? Že jen Ježíš nás naučí lásce. Své lásce! Ta se tak často velmi liší od těch našich zraněných a často i egoistických představ… Ježíš nás učí své lásce, která se nám daruje, abychom se i my, Bohem milovaní, mohli darovat těm okolo nás. Odpouští nám, abychom též i my mohli odpustit druhým. Učí nás lásce, kterou nezničí ani nepřátelství světa, ani životní kříže. Lásce, která je nakonec vždy vítězná. Škoda, že tato věda lásky je opravdu skrytá mocným tohoto světa…

Moc Vás zdraví

Sestra Pavla