Kázání o stáří

"Nezamítej mne v čas stáří, neopouštěj mne, když pozbývám sil." Ž 71, 9

"Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás nosit budu. Já jsem vás učinil, budu vás nosit a zachráním." Iz 46,2

Prvý verš je slovem člověka, jeho prosbou. Druhé je slovem Božím, ujištěním. Jak pak může hovořit člověk, když přibývá let, když vrchol sil byl dávno překročen a je na sestupu sice pozvolném, ale trvalém? Tu se na mysl vkrádají různé otázky: jak dlouho ještě budu soběstačný, neodkázaný na pomoc druhých? Jak dlouho mi bude ještě zachována poměrná svěžest mysli? Samo Písmo říká, že stáří je doba života, ve které není zalíbení. Jaký je lék, kde je pomoc?

Jedni myslí na své TĚLO a snaží se udržet v dobré kondici. Vídáme občas v lesích i běžce pokročilejšího věku, při nich vůle se zdá být silnější než jejich dolní končetiny, jakoby z posledního meloucí.

Jiní se zaměřili na zdravou výživu, jsou mezi nimi i věřící lidé a tak jedí všelijaké boby, lupeny - možná i mláto marnotratného syna se jim zdá zdravější

než kus telete tučného, které mu připravil otec.

Jiní myslí víc na DUŠEVNÍ SFÉRU, snaží se udržet dřívější duševní kapacitu. Přichází do módy studium na školách třetího věku.

Tyto snahy jsou dobré. Nemáme si zkracovat dny života lenošením, nemáme plýtvat zdravím, máme střídmě jíst, ale ať děláme co chceme, věk tím neoddálíme, tíživé starosti žalmistovy se nezbavíme.

Ale pozbývání sil se nevztahuje jen na naše tělo a mysl, zasahuje i naše POVAHOVÉ RYSY, naše chování. V mladším věku jsme dokázali potlačovat negativní rysy svých povah, nebo je aspoň maskovat, ale ve starším věku k tomu často chybí síly. A tak z opatrnosti se ve stáří často stává podezíravost, ze soudnosti závist, ze strohosti tvrdost, ze šetrnosti lakota.

Konstatování, že jde o přirozený běh života, když nám ubývají síly tělesné, duševní i charakterové, nás neuspokojí. Také nás neuklidní tvrzení, že je lepší dožít se stáří než odejít v mladším věku. Tíseň stáří sami nevyřešíme, nestačíme na ni.

Pomocí je nám slovo z druhého břehu, slovo Boží. "Já až do šedin vás budu nosit" - to je Boží ujištění, že ani v pokročilém věku nejsme sami, nejsme opuštěni. Pán Bůh slibuje svou pomoc těm, kteří mu věří a na něho spoléhají. Já se o vás postarám, zařídím vše, co bude potřebí. Nestarejte se, nestrachujte se, ta

slova z Božích úst nejsou těšínskými jablíčky, ale realitou. Ujištění, že Pán je s námi, platí všem, kteří v něho uvěřili, ale nejvíce potěšuje ty, kteří už moc nemohou, kteří už nedokáží to, co před 20 a více lety. Naše bezmoc je konfrontována s Boží mocí a pomocí. Nejsme opuštěni, nejsme sami, on je s námi. Snad si ani dost neuvědomujeme, jak velkou pomocí je v tom i společenství sboru, sborová rodina. I skrze ni nám říká: Nejsi sám. Uvědomujeme si to, když vidíme některé lidi pokročilejšího věku, jak žijí osamoceně, bez přátelských styků, bez trvalejších zájmů – jak křečci v noře.

Musíme znát hranice svým možností. Je tu věk, kdy tělesné i duševní síly slábnou. Sluší se, abychom byli střízliví ve svých plánech, ale na druhé straně neomlouvejme svou pohodlnost věkem. Ještě můžeme být všelijak užiteční.

Nesoustřeďme se na sebe, na svou situaci, na své potíže, na minulost.

Člověk vyššího věku má tendenci příliš se upínat na sebe, pořád přezkoumávat svůj zdravotní stav. Každé píchnutí ho znepokojuje. Také je v pokušení vracet se stále do minulosti.

Naše naděje není v minulosti, ale v budoucnosti. Chraňme se častých ohlížení se zpět, dívejme se vpřed. Člověk rád vzpomíná na domov, ve kterém vyrůstal. Ale náš pravý a dokonalý domov je před námi, k němu směřujeme.

V žalmistovu slovu vidíme úzkost, nejistotu: "Nezamítej mne v čas stáří."

V Boží odpovědi nalézáme určitost, ubezpečující jistotu: "Já až do šedin vás nosit budu." Nedejme se vláčet svými pocity, spolehněme se na Boží slovo.

(Bohumil Kejř st., Kostnické jiskry 18/2013)