Svatý Martin
„Na den sv. biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce; páni, žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánů se zjednávají.” Tato selská pranostika pocházející z počátku osmnáctého století velmi výstižně popisuje jak naši předkové prožívali den svatého Martina, na který mnozí z nás pozapomněli, snad jen pojem Martinská husa, zůstal v povědomí široké veřejnosti dodnes.
V tento den se konaly tradiční posvícenské hody a tvrdí se, že oběd na svatého Martina býval dokonce nejbohatší v celém roce. Na stolech převládaly nejrůznější moučné dobroty- koláče, rohlíky, podkovy svatého Martina nebo tzv. Martinské rohlíky, kterými podarovávala děvčata své hochy. Veliký rohlík, plněný mákem nebo povidly dostával často také čeledín odcházející ze služby. (odtud také název- Vandrovnice). O tom, že přípravy byly mnohdy skutečně náročné svědčí i následující průpovídka:
Po šesti korcích koláčů napekla žena,
čtyry dny ji pomáhala stará Mařena…
Neodmyslitelným pokrmem, který v žádném případě nesměl chybět na svátečním stole, byla husa. Původ spojitosti mezi svatým Martinem a husou lze vyčíst ze starodávných legend. Jedna z nich tvrdí, že tento světec při své skromnosti nechtěl přijmout biskupskou hodnost a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily. Jiná verze říká, že husy svatého Martina při kázání tolik rušily, že je odsoudil k tomu, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči. (Tak trochu paradoxně působí v tomto ohledu další z lidových zvyklostí, která svatého Martina považuje za ochránce domácích zvířat, včetně oněch nebohých kejhavých hus J )
Ať už je ale pravda o původu svatomartinských hus jakákoli, faktem zůstává, že se jedná o velmi starý zvyk. O „tučnú hus“ žádali žáci o martinských hodech už v 15. století. O této pečínce se zachovaly zvěsti i ze šlechtických jídelníčků, měšťanské cechy řezníků musely dokonce organizovat nápor nákupu martínských husí.
Mnohde se při obědě husa dělila mezi členy domácnosti podle staré tradice. Čeledín dostával křídlo, to proto, aby při práci lítal, vyšší sluha stehno, hospodář sám si pak ponechal zbytek. Kůže z husích nohou se dávala do střevíců pod nohy, aby se nepotily nebo mezi prsty, aby nerostla kuří oka, popř. ochránila před omrzlinami. Někde se z husí kosti zvané kobylka (část hrudní kosti) věštilo počasí. Pokud byla bílá, znamenalo to velké množství sněhu, namodralá symbolizovala mírnou zimu a v případě kobylky modré, měla být nadcházející zima deštivá a blátivá. V okolí Třebíče lidé dodržovali zvyk, že pes nesměl dostat ani kousek této kosti, protože by jinak na jaře roztrhal housata.
Hodování na svatého Martina bylo natolik bujaré a veselé, že vstoupilo dokonce do průpovídek mravokárců, mnozí z nich prosazovali pořekadlo: Kdo Martínka často světí, husy, kury mu zaletí- dům, dvůr, louku i dědinu, přivede vše na mizinu. Často se používalo i označení Martinek či Martínek jako synonymum pro hýřivce a hodovníky.
Den svatého Martina byl velmi důležitý také v hospodářství. Bylo to tradiční datum, kdy čeledi končívala sjednaná služba, dostávala mzdu a hledala nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu. (To vše se muselo řádně oslavit. Někteří hoši prý mnohdy propili celoroční mzdu.) V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi. Konávaly se dobytčí či výroční trhy.
S přijetím pastýře (nejdůležitější obecní zaměstnanec- staral se o dobytek jednotlivých hospodářů) je spojena také oslava nazývaná v Čechách – Bejkova svatba, na Moravě- Martinská sýpka. Jedná se o povinností pastýře vystrojit velkou hostinu s husou, koláči a pivem. Pokud byli sedláci spokojeni nejen s ovčákovou prací, ale také s připraveným jídlem, uzavřeli s ním smlouvu na další rok.
Ve vinařských oblastech oblastech Moravy bývaly zvyky poněkud odlišné. Na svátek svatého Martina se poprvé připíjelo novým mladým vínem. Byla to nejen oslava nové pracovní smlouvy nebo poděkování při odchodu dobrého pracovníka, ale také oslava úrody a nového mladého vína.
Jedna z nejznámějších pranostik, vztahujících se k tomuto dni říká, že svatý Martin přijíždí na bílém koni, tedy že začíná sněžit. Tento jev se ale v posledních letech objevuje velmi zřídka. Je možné, že kdysi bývalo víc tuhých zim, ale je rovněž možné, že i zde došlo k posunu při přechodu z Juliánského na Gregoriánský kalendář. Ten u nás platí v od roku 1584. Reformou z něj bylo vypuštěno 10 dnů, čímž byly znehodnoceny některé naše nejstarší pranostiky a přišly tak o svůj původní význam.
zdroje:
Jiřina Langhammerová: Čtvero ročních období v lidové tradici.
Pavel Toufar: Český rok na vsi a ve městě.
Alena Vondrušková: České zvyky a obyčeje.
Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje.
Adolf Adam: Liturgický rok.
