Vítejte, senioři! 11. 11. 2010 - svatý Martin

Svatý Martin

Svátek svatého Martina, který připadá právě na dnešek, patřil u našich předků k velmi oblíbeným. A není se čemu divit, neboť tento den je už od středověku spojen s jídlem, veselím a zábavou, na které se už dlouho předtím těšil téměř každý. Což ostatně dokazují i slova staré selské pranostiky, zaznamenané na počátku 18. století: „Na den sv. biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce; páni, žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánů se zjednávají.” Z jiné lidové moudrosti se dozvídáme, že: „radost Martina je hus a džbán vína.“ Výstižné je rovněž přísloví: „o svatém Martinu husa nejpěkněji zpívá.“  V dnešní době už sice popularita svátku poklesla, ale sousloví „martinská husa“ popř. „martinské hody“ zůstávají stále v povědomí široké veřejnosti.

V tento den se konaly tradiční posvícenské hody a tvrdí se, že oběd na svatého Martina býval dokonce nejbohatší v celém roce. Jeho nezbytnou součástí, ba přímo symbolem se stal právě onen zmiňovaný opeřenec.
Příprava husy na svátek svatého Martina, patří ke zvykům velmi starým. Už v 15. století chodili žáci koledovat „za tučnú hús.“  O martinské pečínce se ale  zachovaly zprávy i z panské kuchyně a mnohde prý měšťanské cechy řezníků musely dokonce organizovat nápor nákupčích hus.

Původ spojitosti mezi svatým Martinem a bílým opeřencem lze vyčíst ze starodávných legend. Jedna z nich tvrdí,  že tento světec při své skromnosti nechtěl přijmout biskupskou hodnost a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily. Jiná verze říká, že husy svatého Martina při kázání tolik rušily, že je odsoudil k tomu, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči. (Tak trochu paradoxně působí v tomto ohledu další z lidových tradic, která svatého Martina považuje za ochránce domácích zvířat, včetně oněch nebohých kejhavých hus).  

Mnohde se při obědě husa dělila mezi členy domácnosti podle staré tradice. Čeledín dostával křídlo, to proto, aby při práci lítal, vyšší sluha stehno, hospodář sám si pak ponechal zbytek. Kůže z husích nohou se dávala do střevíců pod nohy, aby se nepotily nebo mezi prsty, aby nerostla kuří oka, popř. ochránila před omrzlinami. Někde se z husí kosti zvané kobylka (část hrudní kosti) věštilo počasí.  Pokud byla bílá, znamenalo to velké množství sněhu, namodralá symbolizovala mírnou zimu a v případě kobylky modré, měla být nadcházející zima deštivá a blátivá. Což ostatně celkem výstižně vystihuje i stará pranostika:

Na svatého Martina
nejlepší je husina,
pohleď na hruď i na kosti,
poznáš, jaká zima se přihostí.

V okolí Třebíče lidé dodržovali zvyk, že pes nesměl dostat ani kousek této kosti, protože by jinak na jaře roztrhal housata.

Česká kuchyně nese stopy martinské pohostinnosti také v jiné oblasti, kterou je pečivo. Na Martina se pekly rohlíky plněné povidly, perníkem a mákem, jako tzv. Martinské podkovy, kterými  podarovávala děvčata své hochy. A proč právě  podkovy? Světec je tradičně zobrazován na koni a stal se proto patronem živností, které s koněm a tedy i s podkovami souvisejí, mezi ně patří například vojáci, jezdci či zbrojíři. Ale vraťme se zpátky ke stolu. Dalším oblíbeným jídlem byly také buchty, které dostávali mnohdy také čeledíni odcházející ze služby. (odtud také název- vandrovnice).

Nepochybným králem každé posvícenské hostiny byly ale koláče, které se v našich zemích pekly doslova na tisícero způsobů – malé, velké, čtveraté, hranaté, obdélníkové s nejrůznější náplní - ať už uvnitř nebo na povrchu. Nejčastěji se ale přece jen pekly koláče kulaté. Díky typické výzdobě jsou dodnes velmi známé především ty chodské. Jejich moravskou obdobou jsou valašské vdolky, lidově nazývané též frgále (jen tak pro zajímavost, slovem „frgál“ se původně označovalo nevzhledné a nepodařené pečivo). Na Plzeňsku pekly hospodyně s oblibou tzv. skládance, které se nezdobily. V některých regionech dávaly selky spíše přednost hranatým, neboli německým koláčům, povětšinou zabírající plochu celého plechu. Obecně ale v Čechách platívalo nepsané pravidlo, čím menší koláč, tím slavnostnější příležitost, ty posvícenské mívaly v průměru kolem 10 centimetrů.

O tom, že přípravy byly mnohdy skutečně náročné svědčí i následující průpovídka:

Po šesti korcích koláčů
 napekla žena,
čtyry dny ji pomáhala
 stará Mařena… 

Samotné hodování na svatého Martina bylo natolik bujaré a veselé, že vstoupilo dokonce do průpovídek mravokárců, mnozí z nich prosazovali pořekadlo: Kdo Martínka často světí, husy, kury mu zaletí - dům, dvůr, louku i dědinu, přivede vše na mizinu.

Často se používalo i označení Martinek či Martínek jako synonymum pro hýřivce a hodovníky.

Den svatého Martina byl velmi důležitý také v hospodářství. Bylo to tradiční datum, kdy čeledi končívala sjednaná služba, dostávala mzdu a hledala nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu. (To vše se muselo řádně oslavit. Někteří hoši prý mnohdy propili celoroční mzdu.) V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi. Konávaly se dobytčí či výroční trhy.

S přijetím pastýře (nejdůležitější obecní zaměstnanec - staral se o dobytek jednotlivých hospodářů) je spojena také oslava nazývaná v Čechách – Bejkova svatba, na Moravě - Martinská sýpka. Jedná se o povinnost pastýře vystrojit velkou hostinu s husou, koláči a pivem. Pokud byli sedláci spokojeni nejen s ovčákovou prací, ale také s připraveným jídlem, uzavřeli s ním smlouvu na další rok.

Ve vinařských oblastech  oblastech Moravy bývaly zvyky poněkud odlišné. Na svátek svatého Martina se poprvé připíjelo novým mladým vínem. Byla to nejen oslava nové pracovní smlouvy nebo poděkování při odchodu dobrého pracovníka, ale také oslava úrody a nového mladého vína.

Jedna z nejznámějších pranostik, vztahujících se k tomuto dni říká, že svatý Martin přijíždí na bílém koni, tedy že začíná sněžit. Tento jev se ale v posledních letech objevuje velmi zřídka. Je možné, že kdysi bývalo víc tuhých zim, ale je rovněž možné, že i zde došlo k posunu při přechodu z Juliánského na Gregoriánský kalendář. Ten u nás platí v od roku 1584. Reformou z něj bylo vypuštěno 10 dnů, čímž byly znehodnoceny některé naše nejstarší pranostiky a přišly tak o svůj původní význam.

Připravila: Marie Machynková Pokorná

zdroje:
Jiřina Langhammerová: Čtvero ročních období v lidové tradici.
Pavel Toufar: Český rok na vsi a ve městě.
Alena Vondrušková: České zvyky a obyčeje.
Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje.
Adolf Adam: Liturgický rok.