Vítejte, senioři! 18. 2. 2010 – Masopust

MASOPUST

Naši předkové s oblibou říkávali, ti odvážnější občas i zpívávali: "Masopuste, masopuste, do kola mne holky pusťte…", no a slova této říkačky poměrně vystihují charakter doby, pod kterou se skrývá období od Tří králů do začátku doby postní, hlavně však poslední tři dny, jímž toto období končí. Na Moravě se jim říká fašank, fašinek nebo také ostatky. Svátek samotný nemá ve své podstatě nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slaví se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, je pohyblivým svátkem i masopust.

Oslavy tohoto svátku patřily vždy ke společenským záležitostem a lidé se při nich dobře bavili. První ověřitelné zprávy o oslavách se datují do 13. století, ale je velmi pravděpodobné, že jejich původ je ještě mnohem starší, často jsou dávány do souvislosti se starověkými slavnostmi. Mnozí odborníci spojují masopustní maškary také s pohanskými magickými obyčeji. Ať už je původ tohoto svátku jakýkoli, faktem zůstává, že patřil k nejoblíbenějším napříč sociálním spektrem. Slavili ho jak na šlechtických sídlech, tak i v nuzných chaloupkách. Ve městech i na venkově se pořádaly nejrůznější taneční zábavy a  průvody, ve kterých se každoročně objevovaly nejrůznější masky.

K zábavě neodmyslitelně patří také dobré jídlo. Původně to pravděpodobně souviselo s pocitem, že s nadcházejícím jarem a novou úrodou není již potřeba tolik šetřit zásoby, časem se z toho ale stal zvyk.

Na začátku masopustu se mladí lidé scházeli na přástkách, zpívaly se veselé písničky a mnohde se také tancovalo. Často se též uzavíraly svatby, podle lidových pověr měly být sňatky uzavřené v období Masopustu šťastné a trvalé. Skutečný důvod byl ale poněkud pragmatičtější – lidé měli v těchto dnech více času, nebylo potřeba spěchat na pole a navíc spíže byly plné nejrůznějších dobrot, neboť dalším významným fenoménem tohoto období byly oblíbené zabíjačky. Proto asi nikoho moc nepřekvapí, že v bohatších staveních trvalo svatební veselí i několik dní.

Jak už bylo řečeno, období Masopustu je neodmyslitelně spjaté se zabijačkami, vepřovými hody a všelijakými zábavami, na kterých nesmělo chybět dobré jídlo a pití. Potvrzuje to také název jedné z masopustních nedělí, kterou naši předkové označovali jako telecí. Velmi oblíbená byla také zabíjačková výslužka, popř. vejslužka, kterou si navzájem posílali příbuzní, kmotři, ale i dobří sousedé. Zatímco v Čechách bývala taková výslužka označována úplně obyčejně zabijačka, moravský krajový výraz šperky je dle mého názoru výstižnější a všeříkající. :-)

Dalším symbolem tohoto veselého období jsou koblihy a koblížky. V 16. století  se masopustu říkalo také karneval z Koblihovic a místo slavit masopust se říkalo jíst koblihy. Koblihy bývaly spojovány s hodováním tak významně, že výraz kobližný se používal jako synonymum slova labužnický a za velkou pochvalu bylo považováno, když se o někom řeklo, že Voní upraženým koblihem.

Koblihy byly považovány za nejvyhlášenější pochoutku, a proto každá hospodyně musela mistrně ovládat pečení těchto dobrot. Zatímco dnes známe víceméně jen koblihy s různými druhy marmelád a čokolád, nápaditost tehdejších kuchařek neznala mezí – k mání byly koblihy růžové, šalvějové, kdoulové, fíkové, cukrové, k tradiční náplni patřila také řeřicha. Až postupem času si místo na výslunní mezi mlsouny získaly koblihy s povidly popřípadě s umletým a oslazeným mákem. :-)

Masopust se u nás slavil nejvíce v posledních třech dnech. Přípravou býval tzv. Tučný čtvrtek. Panovalo přesvědčení, že člověk musí v tento co nejvíce jíst a pít, aby byl po celý rok plný sil.

Hlavní zábava ale začínala v neděli (mnohde už v sobotu v podvečer). Po bohatém obědě se většina lidí vydala na taneční zábavu, která se většinou protáhla až do brzkých ranních hodin. Často se pořádaly i tak zvané specializované zábavy určené například pro svobodnou mládež, opakem byl tzv. Mužovský bál, na který měli přístup pouze ženatí muži a vdané ženy. Každý kraj si postupně vytvořil své specifické zvyklosti. Nadšení, které všechny v těchto dnech spojovalo, dodnes připomíná dobová pověra, která tvrdí, že obilí a len vyroste do takové výšky, do které dokáže hospodář při tanci vyskočit.

Vyvrcholením masopustních oslav bylo úterý, kdy se do ulic vydávaly průvody nejrůznějších maškar, ve městech se velké oblibě těšily žákovské hry. Starobylým a hojně rozšířeným zvykem bylo až do 19. století stínání kohouta. Mnohem příjemnější zvyk se dodržoval na Domažlicku, kde stavěli tzv. babský mlýn, do kterého chasa nastrkala pochytané baby a po chvíli místo nich vyšla mladá děvčata, ovšem převlečená v babských šatech. Mlýn jednoduše přemlel staré na mladé. :-) Na Krumlovsku zase chodil Masopust se společníky – Ječmínkem, Masařem, Chlebařem a Vaječníkem, kteří dle svých jmen vybírali od sousedů výslužku.

Průvody masek neměli žádná závazná pravidla, téměř v každé vsi měly své zvláštnosti a specifika. Jednalo se většinou o obchůzku od domu k domu, přičemž se zpívalo, tancovalo a mnohdy také žertovalo na účet obyvatel domů. Masky byly všude pohoštěny a ještě dostaly výslužku, většinou jídlo a peníze, které pak společně propili v hospodě, proto také bývali hospodáři hodně štědří. :-)

K nejčastějším maskám v průvodu patřil medvěd a kůň, kterému se na jihu Čech říkalo klibna, zatímco na severu se pro něj vžil název Brůna. Rozdíl mezi nimi byl ale patrný na první pohled. Zatímco klibna byl obyčejný šiml, Brůna měla na hlavě rohy a jeho úkolem bylo nahánět strach, ale všichni se mu smáli. Medvěd je snad jediná maska, o níž s jistotou víme, že patří k nejstarším, a nechyběl téměř v žádném průvodu. Ženy a dívky z každého domu si s ním musely zatancovat. Hospodyně se rovněž snažily medvědům tajně odtrhnout kousek hrachoviny, která byla součástí medvědího obleku. Ten pak dávaly drůbeži, aby dobře seděla na vejcích. K dalším oblíbeným maskám zvířat patřil kozel nebo koza. Novějšího původu je maska velblouda, slona či opice. Řezníci z Vizovic s oblibou chodívali s teletem, které představoval živý pes s přehozenou telecí kůží. Ve Vsetíně byl zase často k vidění vlk. Další oblíbenou maskou byla bába, která nesla v nůši dědka, cikánka vykládající karty a věštící z ruky, čerti a také nevěsta. Ta spolu s bábou patří k nejstarším maskám, kdy se muži převlékali za ženy. V některých průvodech chodíval také Masopust. Jeho kostým byl vyroben z mnoha barevných odstřižků látek. Na hlavě měl červenou čepici. Role Masopusta končívá ale špatně. Bývá, stejně jako masky kobylky nebo medvěda, sprovozen ze světa.

V období třicetileté války přibyla k průvodu maska Laufra neboli biřice. Chodíval s papírovou čepicí od chalupy k chalupě a zjišťoval, zda tam bude průvod vítán.

K dalším oblíbeným maskám patřily postavy ze skutečného života dané obce či městečka. Například v Komni na Uherskobrodsku vozili malý uzenářský krámek jako vzpomínku na oblíbeného řemeslníka, v Bojkovicích se zase ženy rády převlékaly za hraběnku Lahrišovou.

Každý masopustní průvod doprovázeli také muzikanti, chodili v čele průvodu a vesele vyhrávali. Jejich složení bývalo různé, podléhalo většinou místním zvykům a tradici.

Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou v hospodě. Tentokrát ale zábava netrvala do rána, končila zároveň s půlnočním troubením, stejně jako celé masopustní období. Často se ještě pochovala basa na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. (Na Chodsku se místo basy pohřbívaly dudy a housle). Tím definitivně skončil čas veselí a nastalo období 40denního půstu, během něhož se lidé připravovali na největší křesťanský svátek, Velikonoce.

Středě po masopustním úterý se tradičně říká popeleční, někde také škaredá, černá i bláznivá. Už cestou na ranní mši bylo znát, že dny veselí jsou nenávratně pryč. Muži i ženy chodili většinou v tmavých oblecích. Z kostela si lidé přinášeli domů popelec, což je křížek, který jim posvěceným popelem vyznačil kněz na čelo. Měl lidem připomínat marnost světa, ale měl také prozaický význam. Lidé věřívali, že s tímto znamením je nebude bolet hlava a pokud si popel z čela hned nesetřou, bude je chránit před nemocemi a zůstanou po celý následující rok zdraví. Mnozí hospodáři dokonce přestávali kouřit a šňupat tabák a také podstatně omezili pití piva a kořalky.

Čtvrtek po popeleční středě byl v některých místech označován jako Pytlový. Dojídaly se zbytky z masopustních hodů, což byla skutečná tečka za veselím a hodováním. Neobvyklý název tohoto dne vysvětluje v jednom ze svých děl Zikmund Winter: "Vyprávěl mi o tom stařičký strýc Jan Kašpar, cestář v Kostelci nad Vltavou. Po masopustě se všechno, co ještě zbude, všecko, všecičko sní, stráví neboli zpytluje."

Období půstu trvalo 40 dní, v přepočtu na kalendář je to 6 týdnů určených k duchovní přípravě na sváteční dny. Do tohoto času se situovaly spíše zvyky související obecně s jarem a neměly náboženský význam. Tento svět pověr obrazně ilustrují lidové názvy postních nedělí. První je Pučalka, název je odvozený od pučení a rašení. Druhá neděle má rovněž výstižný název – Pražná, odvozený od jarního pokrmu pražmo, běžného v našich krajích již od středověku. Název další neděle Kýchavá je spjat se zdravím, přesněji s prosbami za odvrácení nemocí, kterým kýchání předcházelo. Čtvrtá neděle je Družebná, dává se často do souvislosti s pořádáním budoucích svateb a s tím, že na družebnou neděli chodili družbové zvát na budoucí svatby. Tato neděle  uzavírá první méně známou část postní doby. Dvě následné neděle jsou více známé a zvyky jsou dodržované na mnoha místech i dnes. Jedná se o neděli Smrtnou, jejíž název je odvozen od symbolického vynášení smrti, a neděli Květnou.

Připravila Marie Pokorná

Literatura:
Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě.
Vonrušková, Alena: České zvyky  a obyčeje.
Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici.