Vítejte, senioři! 2. 12. 2010 - svatý Ondřej

SVATÝ ONDŘEJ

Svátek svatého Ondřeje, patrona rybářů, řezníků a provazníků, jsme si připomněli před dvěma dny (30. listopadu). V lidové tradici byl ale odpradávna natolik oblíbený, že možná bude stát zato se k němu ještě na chvilku vrátit.

Z hlediska církevního se jedná o významný svátek, mimo jiné také proto, že v tomto období začíná liturgický rok. V Římě jej slavili už od 6. století.

Přes křesťanské zasvěcení se v tradičních zvycích den svatého Ondřeje nehlásí příliš ke světcovu odkazu, ale váže se spíše na staré pohanské rituály spojené s přírodním rozhraním, kdy u nás začíná zimní období. Zamrzají vody, povrch země se mrazem uzavírá, zapadá sněhem a odděluje se načas od lidí. Okolní krajina se halí do mlžného oparu a dny jsou nejkratší v roce. Ondřejské zvyky proto často pracují s touto přírodní tematikou – čaruje se s vodou, činí se dotazy stromům a celé okolní přírodě. Ovšem první místo mezi dotazy tvořily odjakživa otázky svobodných dívek (a mnohdy i mládenců) na své budoucí protějšky. Způsobů, jak zjistit ono vytoužené jméno, bylo velké množství a jednalo se často o praktiky  osobité a veskrze originální. Někde se chodívalo do sadu třást stromem, jinde se stačilo jen řádně zadívat na vodní hladinu ve studni, rybníku či potoku a šťastná dívka hned viděla obraz svého vyvoleného. Pokud náhodou nebyla po ruce voda, plnilo stejný účel pozorování zrcadla nebo tmy komína. Z 18. století se pak dochovala další z mnoha zajímavých pověr - dívky položily na lopatu každá kousek chleba a čí kousek snědl kolemjdoucí pes (pokud možno toulavý) jako první, tak právě tato mladá dáma se měla v následujícím roce vdát. O půlnoci před svatým Ondřejem chodily také mnohde svobodné dívky klepat na kurník, říkajíc přitom: „Kohoutku, kohoutku, zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání.“[1]. Ozval-li se kohout, mělo děvče naději, že se toho roku vdá. Ozvala-li se dříve slepice, znamenalo to, že má děvče přijít za rok znovu. Nejpohodlnějším způsobem jak zjistit jméno svého nastávajícího bylo napsat na lístky jména několika z nich, přes noc je nechat pod polštářem a ráno jednoduše vytáhnout jeden lístek se jménem. O něco málo složitější byla tzv. knedlíčková technika. Cedulky se jmény se vložily do těsta čtyř knedlíků, vařit se jich dalo o jeden víc a první, který vyplaval na hladinu se rozkrojil a bylo vše jasné - buď obsahoval jméno ženicha nebo byl prázdný, což znamenalo, že zvyk bude zapotřebí napřesrok zopakovat. Děvčata na Žďársku a Velkomeziříčsku věřila, že když se budou postit a večer napředou kužel, zjeví se jim ve snu jejich nastávající. Na Moravskobudějovicku se modlívali přímo ke svatému Ondřejovi: „Svatý milý Ondřeji, prosím tebe potají, ať se mi zjeví ve snu ten, jenž za muže je mi souzen…“[2] Na Slavkovsku pak dívky stoupali pravou nohou na postel se slovy:„Postýlko, postýlko, šlapu na tě, svaté Ondřejku, prosím tě: dé mně této noci viděti, co je mýmu srdcu némilejší!“[3] Jen tak pro zajímavost dodávám, že ani jedno ze zmiňovaných kouzel neuvádělo, jak zajistit to, aby i druhá strana dospěla k témuž názoru J. Většina z výše uvedených zvyků se postupem času převedla do štědrovečerních pověr a zvyků a mnohé z nich jsou právě na Vánoce v některých regionech stále dodržovány.

Nastupující zima a příchod pošmourných dnů, inspirovaly naše pověrčivé předky k předvídání osudu celé rodiny. K velmi oblíbeným patřilo věštění podle předmětů, které se schovaly pod hrnečky a postupně se odkrývaly – např. chleba byl považován za znamení majetku, prsten pak symbolizovat svatební veselí.

Na Horácku a Podhorácku sjednávali v tento den novou smlouvu s obecním pastýřem. Při této příležitosti se konaly obecní zasedání s bohatým pohoštěním.

Mnozí svobodní muži by zřejmě také dnes ocenili další ze svatoondřejských zvyků, který se dodržoval především v oblasti severovýchodních Čech. V poslední listopadový den odevzdávaly děvečky hospodyni napředenou přízi a za peníze, které od ní dostaly, hostily v místní hospůdce své mládence.

A na závěr našeho krátkého povídání přidáme ještě několik lidových moudrostí:

·  Na svatého Ondřeje ještě se nám ohřeje, ale na svatého Mikuláše už je zima celá naše.

·  Když na Ondřeje sněží, sníh dlouho poleží.

·  Ondřejův sníh zůstane ležet sto dní.

·  Sníh svatého Ondřeje, oziminám nepřeje.

·  Sníh na svatého Ondřeje, žitu velmi prospěje.

·  Svatý Ondřej tichý - nebude len lichý.

·  Poletují-li na svatého Ondřeje včely, bude neúrodný rok.
·  Má-li Ondřej na stromech kapky, bude příští rok hodně ovoce.
·  Svatý Ondřej dělá led a svatý Jiří jej láme.

·  Na svatého Ondřeje konec pocení.

Výklad této pranostiky je různorodý, nemusí se týkat pouze vývoje počasí a teplotních poměrů na konci listopadu, může rovněž pojednávat  o konci oblíbených vesnických zábav a tancovaček, které v následujících dnech vystřídá klidné a rozjímavé období Adventu.

připravila Marie Machynková Pokorná

Literatura:

Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha 2004, s. 269-272.
Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha 2008, s. 94.

Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 57-62.
http://pranostiky.wz.cz. ze dne 01. 12. 2010.

[1] www.ceske-tradice.cz ze dne 01. 12.2010

[2] Toufar,P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 62.

[3] Toufar, P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 62.