Vítejte, senioři! 22. 10. 2009

Pane, víš lépe než já, že jsem den ze dne starší a jednoho dne budu starý.

Chraň mne, abych si nenamlouval, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu říci své. Vysvoboď mne z velké vášně chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. Uč mne být přemýšlivým (ne však šťouravým), být k pomoci (ne však diktátorským).

Při mé převeliké nashromážděné hromadě moudrosti se mi zdává, že je škoda ji nepředat dál – avšak Ty, Pane, naštěstí chápeš, že bych si rád zachoval alespoň několik přátel.

Nauč mě mlčet o mých nemocech a potížích. Stále víc a víc jich přibývá a s nimi rok od roku roste chuť je líčit druhým. Neodvažuji se vyprosit si dar, abych dokázal vyslechnout líčení chorob těch druhých s radostí, avšak uč mě je snášet s trpělivostí.

Také se neodvažuji prosit o lepší paměť – jen o trochu víc skromnosti a trochu méně jistoty, je-li má paměť v rozporu s pamětí druhých. Uč mě té úžasné moudrosti, abych uznal, že mohu udělat chybu. Zachovej mě tak vlídného, jak jen je to možné. Nechci být hned světcem, avšak stařecká nevrlost je korunou ďáblova díla.

Uč mě objevovat nečekané hřivny v druhých a propůjč mi, Pane, též i krásný dar se o nich zmínit.

Neznámý angl. autor – inspirovaný modlitbou sv. Františka Saleského

K dominikánovi P. Monsambré přišla aristokratická dáma a ptala se, je-li to velký hřích marnivosti, když se často dívá do zrcadla a podivuje se své kráse. P. Monsambré ji uklidnil: „To není hřích, to je omyl!“

Z knihy Z. Fišera „Plný život ve stáří“