Vítejte senioři 25. 2. 2010

Příchod lyžařského fenoménu do Českých zemí

Český Ski klub Praha

Již od počátků sedmdesátých let devatenáctého století, kdy v Evropě existoval bohatý lyžařský ruch, patřili čeští lyžaři mezi průkopníky tohoto sportu. Přední místo si mezi nimi záhy vydobyl mladý pražský obchodník a průmyslník Josef Rőssler Ořovský. A právě tento mladík, jehož heslem bylo "pohyb, sport a dobrodružství," se zasloužil o příchod prvních skutečných lyží na české území. V listopadu 1886 zaslal několika  renomovaným firmám  v Kristiánii a Stokholmu žádost o zaslání aktuální nabídky výrobků, tehdy jej jako závodního rychlobruslaře nejvíce zajímaly novinky ohledně moderních bruslí. "A tu k mému překvapení skandinávská firma Heyde, která v korespondenci přetvořila jméno mého klubu na Bruslar Ski Klub, poslala mi vedle cen a vyobrazení bruslí též ceny a vyobrazení lyží," vzpomíná později ve svých pamětech Ořovský. "Vzpomínky na vyobrazení, Kanadu, Laponce-vedle této nabídky rozhodly! Objednávám nejen závodní brusle, ale i prvé dva páry lyží."

"Již pátého ledna následujícího roku se lyže objevily v Praze a hned následující den je Ořovský na dvoře pražského domu v Jindřišské ulici zkoušel. Když se setmělo vyšel spolu se svým mladším bratrem na Václavské náměstí a u tehdy ještě rozestavěného Národního muzea si připnuli lyže a sjížděli s nimi dolů na Můstek. Další den se vypravili, spolu s dalšími pěti členy Bruslařského klubu, na Belveder. Nevadil jim posměch Pražanů a v dobré náladě cvičili jízdu s jednou holí nebo bez ní…" Po této úspěšné zkoušce se kolem Ořovského začali sdružovat další nadšení lyžci a skijáci, a tak byl již v zimě roku 1887 v rámci Bruslařského klubu vytvořen Skiklub, který měl od počátku čtrnáct členů. Stal se tak prvním lyžařským spolkem v Evropě mimo Skandinávii. V lyžařské historii je tento rok považován za významný mezník, počátek organizovaného lyžování v Evropě. V roce 1894 se tento kroužek osamostatnil a přejmenoval na Český Ski klub.

Účelem klubu bylo "pěstování tělu prospěšné a schůdnost vysokého pohoří usnadňující chůze a jízdy na Ski, pořádání společných jízd na ski a závodů, jakož i zaopatření dobrého a laciného materiálu členům a pěstováním ducha společenského ku povznesení družnosti přispívati." Prvním předsedou byl dle očekávání zvolen Josef Rőssler Ořovský, jenž tuto funkci vykonával celých osmatřicet let, až do roku 1925.

Výlety klubu se zpočátku odehrávaly především v okolí Prahy, kde byly pořádány rovněž nejrůznější kurzy pro začínající lyžaře pod vedením zkušených odborníků. Byly vypisovány  termíny jak pro běh, tak i pro skok na lyžích. Na stránkách klubového periodika Zimní sport jsou pak autory obšírně popisovány nejrůznější, velmi často i humorné příhody z těchto akcí: "Měli jsme též příležitost obdivovati skok asi 30ti metrový – arciť jen lýže bez lýžaře, pusťilť jeden z 'nových' pár lýží z rukou a milé lýže sjedše po svahu letěly mohutným obloukem ze skály do lesa, kde pak byly šťastně nalezeny."
           
V roce 1894 navázal předseda pražského lyžařského klubu Josef Rőssler Ořovský kontakt s další velkou osobností českého lyžování Janem Bucharem, řídícím učitelem z malé krkonošské vísky Dolní Štěpanice. Mezi prvotní impulsy této, pozdější celoživotní spolupráce, lze bezpochyby zařadit články vycházející v pražských novinách týkající se činnosti krkonošských lyžařů. A tak již ve výše zmiňovaném roce 1894 navštívil Ořovský spolu s několika dalšími členy klubu v Jilemnici a navázal cenné kontakty s tamními lyžařskými nadšenci. 

Český krkonošský spolek Ski Jilemnice

V Krkonoších se lyže sice objevily později než v Praze, nepočítáme-li ovšem dřívější ojedinělé a víceméně náhodné pokusy, ale postupem času to bylo právě zdejší městečko Jilemnice, jemuž se začalo přezdívat kolébka českého lyžování. Toto bylo zapříčiněno převážně rozdílnými klimatickými podmínkami obou lokalit. 

Zlomovým letopočtem, který se do dějin krkonošského lyžování zapsal zlatým písmem, se stal rok 1892. Onoho roku navštívil majitel jilemnického panství (a v podstatě celých západních Krkonoš) Jan Nepomuk hrabě  Harrach – "muž vzácného charakteru a upřímný Čech," světovou výstavu v norské Kristiánii (dnešní Oslo), kde jej v expozici sportovních potřeb nejvíce zaujaly právě lyže. Zalíbily se mu natolik, že se je rozhodl objednat pro lesníky na svém panství, aby jim usnadnil přístup do zavátých a v zimě jen velmi těžko přístupných horských terénů. Z jeho příkazu pak lesní správa v Horní Branné objednala 17. prosince jeden pár jasanových lyží u norské firmy Gantzerer v Teenebergu a jeden pár bukových lyží u firmy Thonet ve Vídni. Jakmile lyže dorazily, "vyzkoušel pan lesní revident ing. Ferdinand Reich s lesním praktikantem Ludvíkem Šmídem k potěše a kratochvíli celého okolí své první lyžařské kroky." Podle zahraničního vzoru dali pak zaměstnanci lesní správy vyrobit u místního koláře Josefa Soukupa a dolnoštěpanického sekerníka Antonína Vondráka první lyže domácí provenience. Jejich cena ve srovnání s dovezenými byla zhruba poloviční (činila 5 zlatých a 40 krejcarů), čímž se staly dostupnějšími pro místní zámožnější měšťanstvo a harrachovy úředníky.

Jedním z nadšených lyžařů se záhy stává  Jan Buchar, řídící učitel z Dolních Štěpanic, který své první zážitky spojené s lyžováním podrobně popsal ve článku Ski, jenž byl publikován roku 1895 v Časopise turistů a získal tím zároveň unikum, neboť to byl vůbec první lyžařský metodický článek v české literatuře.

"Přečtení inserátu Bratří Thonetů v Praze v Národních listech uveřejněného dostačilo, že jsem ski ihned objednal," vzpomíná Buchar v úvodních pasážích svého článku a pokračuje dále v barvitém popisu svých lyžařských začátků. "Na Štědrý den poprvé jsem ski upotřebil v nejbližším okolí příbytku svého. Než časté zapadnutí do sněhu bylo mi tím nemilejší, čím více našlo se v kolemjdoucích pozorovatelích mého počínání škodolibých posměváčků. Z ticha odnesl jsem ski domů a nechtěje sobě ani jiným posvátný klid vánočních svátků rušiti, ustal jsem ve cvičení. Až v poslední den roku, na svatého Silvestra, vzal jsem ski opět a vypravil se na Žalý a odtud i na Šeřín! Cesta ta byla mou prvou školou, a to dobrou. Zakusil jsem dosti (příjemného velmi málo), ale k dalším cvičením a pokusům měl jsem pak více odvahy, smělosti, takže ani po návodech nějakých jsem se nesháněl a pouze vlastní zkušeností a pokusy svých známých se řídil." Na základě svých nově nabytých zkušeností dochází k závěru, že: "každý, kdo v létě dobrým je šlapákem i v jízdě na sněžnicích při dosti dobré vůli obstojí, zatímco příliš citliví, vnějším vlivům snadno podléhající turisté, dobře udělají, když spokojí se s vyslechnutím zpráv o sněžnicích i o jednotlivých výkonech v oboru tom vykonaných, ale sami vlastních pokusů nechť zanechají."

Jan Buchar se záhy postavil do čela malé šestnáctičlenné skupinky zdejších lyžařských nadšenců a již necelé dva roky po příchodu lyží do Krkonoš, 15. dubna 1894, se zrodila myšlenka na založení lyžařského spolku. Celý následující rok probíhal ve znamení organizačních příprav na jeho založení. Přesně o rok později, tedy 15. dubna 1895, byly královským místodržícím schváleny oficiální spolkové stanovy. 

K nejvýraznějším osobnostem klubu patřil již výše několikrát zmiňovaný Jan Buchar, jenž se stal  velkým propagátorem lyžařské turistiky, zúčastňoval se přednášek, psal články, pořádal mnohé výlety, a to nejenom pro členy klubu, ale také pro své žáky z dolnoštěpanické školy, kde mimo jiné zavedl lyžování jako vyučovací předmět a intenzivně se staral alespoň o nejnutnější výstroj a výzbroj pro své svěřence. Z jeho iniciativy byl zřízen fond Mladý lyžař, jehož posláním byla podpora nemajetných žáků.

Další z neopomenutelných aktivit, které klub zajišťoval, byla na tehdejší dobu velmi kvalitní lyžařská výuka, která byla vedena norskými instruktory, kteří byli v té době považováni za světovou špičku. Byli jimi Hagbarth Steflfens a Smith Kielland, pozdější velvyslanec Norského království v Praze. 

Přátelství mezi ski kluby             

Jak již bylo výše zmíněno, udržovaly ČKSS a ČSK Praha od roku 1894 velmi přátelské vztahy. Za osudové, a pro další vývoj českého lyžování zásádní, by se dalo označit setkání Josefa Rösslera Ořovského s Janem Bucharem, jehož zásluhou se Rőssler v Krkonoších velmi rychle aklimatizoval a od té doby tady trávil veškerý svůj volný čas. Oba kluby pořádaly v horách společné, ale i samostatné závody stejně jako nejrůznější výlety do okolí. Tyto akce jsou pak velmi podrobně popisovány jak ve spolkových knihách, tak i na stránkách časopisu Zimní sport.

"Jak snadno se činnost nějaká stane zvykem! Máme své zvyky i v Českém Ski klubu pražském. Od roku 1896 má valná část našeho členstva lyžařské vánoce v Krkonoších, koná tříkrálovou výpravu a loučí se o velikonocích oficielně se sněhem," píše Ořovský v jednom ze svých článků věnovaným činnosti Ski klubu.

„Spojení Prahy s krajinami lýžaři navštěvovanými není sice ideální, ale také ne špatné, aby bylo záminkou upustiti od delších výletů." Z hlavního města vyráželi lyžci většinou již v pátek v podvečerních hodinách. Avšak už při příchodu na nádraží severozápadní dráhy, odkud vyjížděl noční vlak do Jilemnice, "povstal mezi cestujícími obvykle nezvyklý ruch a pozornost jích byla obrácena na muže se zvláštní výzbrojí." (Lidé se často podivovali nad dřevy zvláštního tvaru a jeden z nich se dokonce domníval, že jsou to výrobky z velrybích kostí). "Ale železniční personál už nás zná a nediví se. To jsou ti blázni s těma dřevama, co jezdí do hor. Každý rok je jich víc, ochotně přisluhuje sem tam někdo z nich těm, kdož nás měří udiveným pohledem," poznamenává Ořovský. Cesta trvala čtyři až pět hodin a do Jilemnice dorazila výprava v pozdních večerních hodinách, kdy se ubytovala v klubovém hostinci a hned brzy ráno vyrážela do hor. "Dnešní lyžaři nemají potuchy, kolik námahy a otužilosti i vytrvalosti bylo tehdy k tomu zapotřebí, co neděli býti na horách a obětovat tomu vždy dvě noci," vzpomínal později Ořovský. Přes všechny tyto těžkosti a problémy související s výlety do hor, trávil v nich, jak již bylo řečeno, veškerý svůj volný čas, a to včetně Vánoc, čehož důkazem jsou mimo jiné i každoroční velmi podobné zápisy v klubových knihách, například: "25. 12. 1904  Přijeli milí hosté z Prahy, pp J. Rőssler …; 24. 12. 1910 Štědrý den. Silný lijavec, odpoledne sněží, přijíždějí Pražáci… ."

Český ski klub a jeho členové nejezdili však do Krkonoš pouze kvůli zábavě a sportovnímu vyžití, jejich časté návštěvy našich nejvyšších hor měly rovněž poslání národnostní. 

Založení Svazu lyžařů Království českého

Rokem 1903 začíná další z důležitých etap v rozvoji lyžařského sportu. Pod vlivem VIII. mezinárodních lyžařských závodů konaných 1. února ve Vysokém nad Jizerou došlo k založení místního Vysockého Ski klubu, který se stal zároveň třetím českým lyžařským spolkem. Po oficiálním schválení jeho stanov se sešli jeho členové na valné hromadě, čímž byl vytvořen předpoklad pro založení celonárodní lyžařské organizace.           

Zástupci všech tří lyžařských spolků (Český Ski klub Praha,  Český krkonošský spolek Ski Jilemnice, Český Ski klub Vysoké nad Jizerou) se díky iniciativě Josefa Rősslera Ořovského poprvé sešli 21. listopadu 1903. Další schůze se konala 29. listopadu na Dvoračkách, zde byly ing. Pavlouskem předloženy a projednány hlavní body stanov, poté bylo přikročeno k volbě předsedy, jímž se stal Jan Buchar. Třetí schůze proběhla 24. ledna následující roku současně se závodem ve Vysokém nad Jizerou. Na programu bylo dořešení drobných nepřesností a nedostatků ve stanovách a ostatní organizační záležitosti.

Činnost svazu se však rozvíjela velmi pomalu, což bylo zapříčiněno především silným národnostním útlakem. Toto tvrzení je podpořeno mimo jiné i faktem, že stanovy byly místodržitelstvím v Praze schváleny až v 5. prosince 1906 a navíc byl název spolku pozměněn na Svaz lyžařů v Království českém.

K dobrému zvuku českého Svazu v Evropě přispíval svým dílem rovněž i rychlý růst členské základny, která se řadila k nejdynamičtějším v Evropě. Za působení Svazu lyžařů v mezidobí let 1903–1918 se lyžařství stalo jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších sportů u nás a především díky svým dvěma zakládajícím členům a prvním předsedům Janu Bucharovi a Josefu Rőssleru Ořovskému, dosáhlo uznání i na mezinárodní úrovni.

Zdroj:
Pokorná, M.: Dějiny lyžování v Českých zemích se zřetelem na skokanský sport. Opava 2007, 147 s.

Obrázek Josefa Rőslera Ořovského převzat z: www.olympic.cz.