Vítejte, senioři! 28. 5. 2009

Pes v zrcadle

   Velký pes se zatoulal do místnosti plné zrcadel.

   Náhle kolem sebe  uviděl celou smečku psů. Zlobně zavrčel a vycenil zuby. Všichni psi okolo samozřejmě udělali totéž.

   Pes chvíli zmateně uskakoval před útočníky, a když viděl, že dělají totéž, rozzuřeně zaštěkal a skočil po jednom z „útočníků“.

   Po strašném nárazu do zrcadla, padl na zem omráčený a zakrvácený.

   Kdyby byl jen jednou přátelsky zavrtěl ocasem, všichni psi v zrcadlech by pozdrav opětovali a jejich setkání by bylo radostné.

   Pokaždé se setkáváme s tím, co očekáváme.

   Na kraji oázy, v níž leželo město, seděl starý muž. Přišel k němu poutník a povídá: „Ještě nikdy jsem tu nebyl. Jací lidé tu žijí?“

Stařec odpověděl: „Jací lidé byli v městě, kde jsi žil?“

„Sobečtí a zlí. Proto jsem odtamtud odešel.“

„I tady jsou lidé sobečtí a zlí,“ odpověděl stařec.

   O něco později přišel druhý poutník a položil starci stejnou otázku: „Jsem tu poprvé. Jací jsou zdejší lidé?“.

Stařec odpověděl stejnou otázkou jako předtím: „Jací lidé žili v městě, kde jsi žil?“

„Byli dobří, štědří, pohostinní, poctiví. Měl jsem tam spoustu přátel, těžko se mi odcházelo.“

„I zdejší lidé jsou takoví,“ poznamenal stařec.

   Obchodník, který vedl velbloudy k napajedlu, slyšel zpovzdálí oba rozhovory, a když druhý poutník odešel, vyčítavě se obrátil ke starci: „Jak můžeš na tu stejnou otázku odpovědět pokaždé jinak?“

„Synu můj,“ řekl stařec, „každý si nosí svůj svět v srdci. Kdo nenajde nic dobrého na minulosti, nenajde nic dobrého ani tady. A kdo měl přátele v jiném městě, udělá si je i tady. Víš, lidé jsou takoví, jaké je vidíme.“

(Bruno Ferrero: Paprsek slunce pro duši, Portál)