Vítejte, senioři! 3. 3. 2011 Tučný čtvrtek a  Masopust

TUČNÝ ČTVRTEK A MASOPUST 

Naši předkové s oblibou říkávali, ti odvážnější občas i zpívávali: „Masopuste, masopuste, do kola mne holky pusťte…“, no a slova této říkačky poměrně přesně vystihují charakter doby, která právě v těchto dnech vrcholí. Dnešní den, kterému se říkávalo tučný čtvrtek, nebo také zkráceně tučák, byl jakousi přípravou na poslední nejbujařejší tři dny masopustního veselí. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. Mnohde předcházela tučnému čtvrtku zabijačka a hospodář i chasa jedli v průběhu celého dne vybrané pochoutky, nechyběly ani knedlíky se zelím a samozřejmě ani pivo. Naprosto neodmyslitelně patřily k tučnému čtvrtku také koblihy plněné mákem nebo povidly, stejně jako další smažené dobroty z kynutého těsta.

Masopust,  na Moravě známý pod názvem fašank, fašinek nebo také ostatky, nemá ve své podstatě  nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slaví se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, je pohyblivým svátkem i masopust.

Oslavy tohoto svátku patřily vždy ke společenským záležitostem a lidé se při nich dobře bavili. První ověřitelné zprávy o oslavách se datují do 13. století, ale je velmi pravděpodobné, že jejich původ je ještě mnohem starší, často jsou dávány do souvislosti se starověkými slavnostmi. Mnozí odborníci spojují masopustní maškary také s pohanskými magickými obyčeji. Ať už je původ tohoto svátku jakýkoli, faktem zůstává, že patřil k nejoblíbenějším napříč sociálním spektrem. Slavili ho jak na šlechtických sídlech, tak i v nuzných chaloupkách. Ve městech i na venkově se pořádaly taneční zábavy a  průvody, ve kterých se každoročně objevovaly nejrůznější masky.

K zábavě neodmyslitelně patří také dobré jídlo. Původně to pravděpodobně souviselo s pocitem, že s nadcházejícím jarem a novou úrodou není již potřeba tolik šetřit zásoby, časem se z toho ale stal zvyk.

Na začátku masopustu se mladí lidé scházeli na přástkách, zpívaly se veselé písničky a mnohde se také tancovalo. Často se také uzavíraly svatby. Podle lidových pověr měly být sňatky uzavřené v období  masopustu šťastné a trvalé. Skutečný důvod byl ale poněkud pragmatičtější – lidé měli v těchto dnech více času, nebylo potřeba spěchat na pole a navíc spíže byly plné nejrůznějších dobrot, neboť dalším významným fenoménem tohoto období byly oblíbené zabijačky. Proto asi nikoho moc nepřekvapí, že v bohatších staveních trvalo svatební veselí i několik dní.

Jak už bylo řečeno, období masopustu je neodmyslitelně spjaté se zabijačkami, vepřovými hody a všelijakými zábavami, na kterých nesmělo chybět dobré jídlo a pití. Potvrzuje to také název jedné z masopustních nedělí, kterou naši předkové označovali jako telecí. Velmi oblíbená byla také zabijačková výslužka, popř. vejslužka, kterou si navzájem posílali příbuzní, kmotři, ale i dobří sousedé. Zatímco v Čechách bývala taková výslužka označována úplně obyčejně zabijačka, moravský krajový výraz šperky je dle mého názoru výstižnější a všeříkající.

Dalším symbolem tohoto veselého období jsou koblihy a koblížky. V 16. století  se masopustu říkalo také karneval z Koblihovic a místo „slavit masopust“ se říkalo „jíst koblihy“. Koblihy bývaly spojovány s hodováním tak významně, že výraz kobližný se používal jako synonymum slova labužnický a za velkou pochvalu bylo považováno, když se o někom řeklo, že „voní upraženým koblihem“.

Koblihy byly považovány za nejvyhlášenější pochoutku, a proto každá hospodyně musela mistrně ovládat pečení těchto dobrot. Zatímco dnes známe víceméně jen koblihy s různými druhy marmelád a čokolád, nápaditost tehdejších kuchařek neznala mezí – k mání byly koblihy růžové, šalvějové, kdoulové, fíkové, cukrové, k tradiční náplni patřila také řeřicha. Až postupem času si místo na výsluní mezi mlsouny získaly koblihy s povidly popřípadě s umletým a oslazeným mákem.

Hlavní masopustní zábava  začínala v neděli (mnohde už v sobotu v podvečer). Po bohatém obědě se většina lidí vydala na taneční zábavu, která se většinou protáhla až do brzkých ranních hodin. Často se pořádaly i tak zvané specializované zábavy určené například pro svobodnou mládež, opakem byl tzv. mužovský bál, na který měli přístup pouze ženatí muži a vdané ženy. Každý kraj si postupně vytvořil své specifické zvyklosti. Nadšení, které všechny v těchto dnech spojovalo, dodnes připomíná dobová pověra, která tvrdí, že obilí a len vyroste do takové výšky, do které dokáže hospodář při tanci vyskočit.

Vyvrcholením masopustních oslav bylo úterý, kdy se do ulic vydávaly průvody nejrůznějších maškar. Ve městech se velké oblibě těšily žákovské hry. Starobylým a hojně rozšířeným zvykem bylo až do 19. století stínání kohouta. Mnohem příjemnější zvyk se dodržoval na Domažlicku, kde stavěli tzv. babský mlýn, do kterého chasa nastrkala pochytané baby a po chvíli místo nich vyšla mladá děvčata, ovšem převlečená v babských šatech. Mlýn jednoduše přemlel staré na mladé. Na Krumlovsku zase chodil Masopust se společníky – Ječmínkem, Masařem, Chlebařem a Vaječníkem, kteří dle svých jmen vybírali od sousedů výslužku.

Průvody masek neměly žádná závazná pravidla. Téměř v každé vsi měly své zvláštnosti a specifika. Jednalo se většinou o obchůzku od domu k domu, přičemž se zpívalo, tancovalo a mnohdy také žertovalo na účet obyvatel domů. Masky byly všude pohoštěny a ještě dostaly výslužku, většinou jídlo a peníze, které pak společně propily v hospodě, proto také bývali hospodáři hodně štědří.

K nejčastějším maskám v průvodu patřil medvěd a kůň, kterému se na jihu Čech říkalo Klibna, zatímco na severu se pro něj vžil název Brůna. Rozdíl mezi nimi byl ale patrný na první pohled. Zatímco Klibna byl obyčejný šiml, Brůna měla na hlavě rohy a jejím úkolem bylo nahánět strach, ale všichni se jí smáli. Medvěd je snad jediná maska, o nichž s jistotou víme, že patří k nejstarším a  nechyběl téměř v žádném průvodu. Ženy a dívky z každého domu si s ním musely zatancovat. Hospodyně se rovněž snažily medvědům tajně odtrhnout kousek hrachoviny, která byla součástí medvědího obleku. Ten pak dávaly drůbeži, aby dobře seděla na vejcích. K dalším oblíbeným maskám zvířat patřil kozel nebo koza. Novějšího původu je maska velblouda, slona či opice. Řezníci z Vizovic s oblibou chodívali s teletem, které představoval živý pes s přehozenou telecí kůží. Ve Vsetíně byl zase často k vidění vlk. Další oblíbenou maskou byla bába, která nesla v nůši dědka, cikánka vykládající karty a věštící z ruky, čerti a také nevěsta. Ta spolu s bábou patří k nejstarším maskám, kdy se muži převlékali za ženy. V některých průvodech chodíval také Masopust. Jeho kostým byl vyroben z mnoha barevných odstřižků látek. Na hlavě měl červenou čepici. Role Masopusta končívá ale špatně. Bývá, stejně jako masky kobyly nebo medvěda, zprovozen ze světa.

V období 30leté války přibyla k průvodu maska Laufra nebo-li biřice. Chodíval s papírovou čepicí od chalupy k chalupě a zjišťoval, zda tam bude průvod vítán.

K dalším oblíbeným maskám patřily postavy ze skutečného života dané obce či městečka. Například v Komni na Uherskobrodsku vozili malý uzenářský krámek jako vzpomínku na oblíbeného řemeslníka, v Bojkovicích se zase ženy rády převlékaly za hraběnku Lahrišovou.

Každý masopustní průvod doprovázeli také muzikanti, chodili v čele průvodu a vesele vyhrávali. Jejich složení bývalo různé, podléhalo většinou místním zvykům a tradici.

Večer po obchůzce končíval, stejně jako všechny masopustní dny, muzikou v hospodě. Tentokrát ale zábava netrvala do rána, končila zároveň s půlnočním troubením, stejně jako celé masopustní období. Často se ještě pochovala basa  na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. (Na Chodsku se místo basy pohřbívaly dudy a housle). Tím definitivně skončil čas veselí a nastalo období 40denního půstu, během něhož se lidé připravovali na největší křesťanský svátek Velikonoce.

Připravila Marie Machynková Pokorná

Literatura:

Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha 2004.
Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha 2008.
Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004.