Vítejte, senioři! -  Marta Kubišová

Kolekce s názvem Zlatá šedesátá vyšla loni na podzim u Supraphonu u příležitosti zpěvaččina významného životního jubilea. Pro Kubišovou, která je trojnásobnou vítězkou ankety Zlatý slavík, představovala právě 60. léta vrchol kariéry, v době počínající normalizace bohužel přervaný zákazem vystupování. Zlatého slavíka vyhrála poprvé v roce 1966 a údajně ji to dojalo natolik, že probrečela celou noc. V dalším roce ji sice z pomyslného trůnu sesadila Eva Pilarová, avšak roku 1968 Kubišová jednak získala první místo na Bratislavské lyře se skladbou Cesta a v anketě Zlatý slavík znovu triumfuje s velkým náskokem. Zatímco v tomto případě se jí ještě dostalo pozvání na slavnostní recepci za přítomnosti Alexandra Dubčeka a dalších významných osobností, o rok později již cenu přebírá pouze v soukromí, v kanceláři redakce Mladého světa. V roce 1970 se pak pořadatelé soutěže rozhodnou cenu nejlepší zpěvačce neudělit vůbec a jediného Slavíka vyhrává Karel Gott. Marta Kubišová mizí na téměř dvacet let ze scény.

V rozhovoru pro Mladý svět v roce 1968 Marta Kubišová řekla: „Jsem hrdá na to, že můžu o sobě říkat, že jsem Češka. Náš národ je obdivuhodný. A jestli budu moci dál zpívat, budu to dělat s ještě větším vědomím a láskou, protože budu zpívat pro naše lidi.“ Na svou přervanou kariéru však Kubišová, svého času nejoblíbenější česká zpěvačka, mohla navázat až v době revoluční euforie na konci roku 1989.

Z boxu Zlatá šedesátá zazněly písně: A já to nepovím z roku 1968 - autorem hudby je Jindřich Brabec, text napsal Jiří Aplt a slavný duet s Waldemarem Matuškou, divadelní šanson Víc nechtěl by snad ani d’Artagnan z roku 1965. Hudbu složil Jaroslav Jakoubek, autorem slov je Jan Schneider.