Alexandr Solženicyn: Zrno mezi žernovy
Během několika hodin jsem byl bleskově přepraven z Lefortovského vězení, to jest z Velké sovětské zóny, k venkovské vilce Heinricha Bölla kousek od Kolína nad Rýnem. Ocitl jsem se v obklíčení stovky novinářů, očekávajících má halasná vyjádření - a já jsem jim odpověděl, nečekaně i pro sebe: "Dost jsem toho řekl v Sovětském svazu, teď se odmlčím."
Alexander Isajevič Solženicyn (11.12.1918 - 3.8.2008) byl světovou veřejností vnímán především jako nejslavnější ruský disident. Co prožil během devadesáti let života, která mu byla souzena? Student matematiky rostovské univerzity se po začátku války přihlásil na frontu a brzy jej zatkli za kritickou zmínku o Stalinovi v soukromém dopisu příteli. Ještě v uniformě jej deportovali do kárných táborů (výložky mu ovšem potupně strhli) a Solženicyn později v první části slavného Souostroví Gulag s hanbou přiznává, že si jako bývalý důstojník, člověk v armádě privilegovaný nechal nést do vězení zavazadlo spoluvězněm - prostým vojákem a nikomu to nebylo divné. Osm let komunistických koncentráků mladého muže proměnilo. Zázrakem přežil hlad, mráz, bití a nelidské podmínky, které v nich panovaly, v roce 1953 byl propuštěn a vypovězen do Kazachstánu. Stejným zázrakem přežil i rakovinu. V roce 1957 mu dovolili vrátit se do středního Ruska a dokonce směl učit matematiku. Solženicyn již v lágrech věděl, že jeho životním úkolem je podat svědectví. V jedné ze svých knih popisuje, jak ve vyhnanství uchovával své texty před nebezpečím zabavení při domovních prohlídkách: psal je na malé proužky papíru, naučil se je nazpaměť a pak je zničil. Mnohem později, když po Chruščevově vystoupení na XX. sjezdu KSSS nastala určitá obleva a Solženicyn některé texty mohl publikovat, schovával originály popsaných stránek do zapečetěných lahví a v noci je zakopával na zahradě, neboť dohled nad jeho osobou nikdy neustával. Jeho literární debut přišel v roce 1962, kdy šéfredaktor časopisu Novyj mir Alexander Tvardovskij s velkou odvahou prosadil zveřejnění novely Jeden den Ivana Denisoviče. O dva roky později byli již autor vyloučen ze Svazu spisovatelů SSSR a roku 1970, když obdržel Nobelovu cenu za literaturu, neodvážil se převzít ji osobně z obavy, že by jej nepustili zpátky do vlasti. V Sovětském svazu ostatně nic neobvyklého, například Borise Pasternaka donutily sovětské úřady tuto poctu odmítnout. Počátkem sedmdesátých let se Solženicynovi podařilo najít cestu, jak dopravit na Západ rukopis rozsáhlého a zásadního díla - Souostroví Gulag. Stálo jej to ztrátu občanství a násilné vyhoštění ze země v roce 1974. Život jej pak na dlouhá léta zavál do amerického Vermontu, po pádu sovětského režimu následoval Solženicynův triumfální návrat do vlasti v roce 1994. Třetího srpna 2008, v létě, jak si přál a doma, jak si přál zemřel Alexandr Isajevič v kruhu svých blízkých a pohřben byl se státnickými poctami za přítomnosti ruského prezidenta. Jak si jej budeme pamatovat? Jako statečného politického vězně, dobrého učitele nejen matematiky, ale především učitele života v pravdě, jako hluboce věřícího pravoslavného křesťana, přesvědčeného vlastence, vynikajícího spisovatele a publicistu (navzdory faktu, že jeho poslední díla již působila rozpaky), jako člověka nesmírně zodpovědného a neuvěřitelně pracovitého. Především však - doufejme - jako muže, který svým psaním dokázal změnit smýšlení světa. Komu se toto podařilo?
Zrno mezi žernovy je druhý díl Solženicynovy autobiografie . Navazuje na část první, nazvanou Trkalo se tele s dubem. Knihu vydalo nakladatelství Academia v roce 2003, v Knihovničce Proglasu ji představí Jaroslav Blažke.
