Anna Franková: Deník
28. ledna nacházíme v kalendáři Den památky obětí holocaustu. I letos si celý civilizovaný svět připomněl datum osvobození koncentračního tábora Osvětim v roce 1945. V knihovničce Proglasu se vracíme k tomuto dni ohlédnutím za knihou, která otřásla svědomím Evropanů a stala se jedinou památkou na ukrývanou čtrnáctiletou dívenku z Amsterodamu, která zaplatila smrtí za svůj židovský původ. Poslouchejte v neděli 1. února ve 13.20 a v pátek 6. února v 9.30.
Příběh Anny Frankové otřásl svědomím světa, když Otto Frank, Annin otec a jediný přeživší z celé rodiny zveřejnil po válce její deník. Anna jej začala psát jako bezstarostná školačka a vzala jej s sebou i do úkrytu, který pan Frank vybudoval pro svou rodinu a několik přátel v zadním traktu své amsterodamské firmy. Někteří lidé z firmy o úkrytu věděli a zásobovali dobrovolné vězně potravinami a vším potřebným, na samém sklonku války však někdo skrýš vyzradil a vydal tak ukrývané lidi gestapu. Velmi smutné je i to, že udavačem musel být nějaký Holanďan, který se propůjčil ke spolupráci s německými okupanty. V této souvislosti nezapomínejme, že i v českém národě se za války našlo mnoho kolaborantů, kteří pro svůj prospěch udávali spoluobčany a dokonce se aktivně podíleli na pronásledování svých židovských sousedů. Norimberské zákony, které byly vnuceny protektorátní vládě, doplňovali čeští zákonodárci dobrovolně dalšími vyhláškami a nařízeními, které ztrpčovaly českým Židům již tak těžký život. Byla tak přijata například vyhláška, že Židům není dovoleno prodat čepice nebo cibuli. Pro ilustraci si přečtěme úryvek z deníku mladého židovského chlapce, který žil za okupace v Praze, byl básníkem a ani on se konce války nedočkal. Měl vlastně štěstí: omylem jej srazilo německé auto...
"Být Židem znamená....
Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní.
Nesmím si najmout samostatný byt.
Nesmím se stěhovat jinam než do Prahy I. nebo V. a to jako podnájemník.
Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren, pro mne vyhrazených.
Nesmím chodit do parků a sadů.
Nesmím chodit do městských lesů.
Nesmím se vzdalovat za obvod Prahy.
Nesmím (tudíž) jet domů, do Kutné Hory a nikam jinam, leda na zvláštní povolení gestapa.
Nesmím jezdit v motorových vozech tramvají, jen v posledním vlečném voze, a má-li tento střední vstup, tedy jenom v zadní polovině.
Nesmím nakupovat v jakýchkoli obchodech jindy, než mezi 11. a 13. a mezi 15. a 17. hodinou.
Nesmím hrát divadlo a být jakkoli veřejně činný.
Nesmím být členem žádných spolků.
Nesmím chodit do jakékoli školy.
Nesmím se společensky stýkat se členy Národního souručenství a oni se nesmějí stýkat se mnou, nesmějí se se mnou zdravit, zastavovat a mluvit o věcech jiných než nutných (při nákupech apod.)."
(Deník Jiřího Ortena, 27.X.1940)
