Jakub Deml: Kronika městečka Tasova

Soudit život kněze Jakuba Demla  přísluší pouze milosrdnému Bohu. Slídit ještě dnes po jeho nerovných či zakřivených, ale klopotných životních cestách je spíše pro lidi špinavé a lačné. 

Vytvořit úplnou Demlovu bibliografii  i soupis jeho obsáhlé korespondence je stále ještě nedokončený úkol, který čeká na novou generaci literárních vědců (ačkoliv mnoho záslužné práce vykonal kupříkladu Jiří Brabec se svými spolupracovníky ve Slovníku českých spisovatelů). Obírat se Demlovým psaním je rozkoší pro velice zasvěcené znalce jako je pan Jiří Olič v Bratislavě i pro čtenáře prostšího, jako jsem já nebo vy. Zavrhnout nepěknou antisemitskou notu části Demlova díla je velice snadné pro každého, kdo si dá práci a vyhledá v univerzitní knihovně válečná čísla Šlépějí. A vydat opravdu dobrý výbor z celého Demla je nesnadné pro každého, vždyť s touto snahou neuspěl ani sám Bedřich Fučík, z Demlových přátel nejvěrnější a jako nakladatelský redaktor nejzkušenější, pronásledovaný ovšem komunistickým režimem, jak jinak... Zůstává tedy Deml stálou výzvou, hádankou, provokací, hašteřivou a pyšnou literární primadonou, skvělým překladatelem, básnickým solitérem a nakonec i opuštěným ubožákem, budícím soucit. Zmiňovaný Bedřich Fučík ve své knize Čtrnáctero zastavení (typické je, že původně vyšla jako samizdat v Praze v roce 1985 a byla rozepisována vždy po  deseti strojopisných kopiích) píše kromě mnoha vzpomínek na šestatřicetileté přátelství s Demlem také toto:

"A ještě něco! Slyšeli jste smích Jakuba Demla? Slyšeli jste jej za okolností, kdy navenek se zdálo, že není čemu se smát? Nu, ano, kdekdo znal ten smích z běžného setkání. Ale slyšeli jste ten druhý stupeň, nejhlomoznější a bujný k neutišení, jásavý až k oblakům, smích, na který ukázal sám Deml, když kdosi (cituji zpaměti) třídil rodinu: "Bratr Antonín byl liberál, Josef Klerikál, já jsem smích." Ten třetí stupeň byl závrať sama, neveskrz a se vším všudy rub smutku a životní hrůzy, při němž se nedovedl smát nikdo jiný, mrazilo při něm v kostech. Smích "an sich", nejjemnější zplodina srdce, osvobozující muka očistce, jímž Deml jako člověk a básník znovu a znovu procházel ve chvílích důvěrného obcování se smrtí."

Když byl Deml po válce obviněn z kolaborace, zastal se jej a vlastně jej zachránil Vítězslav Nezval, budiž mu čest. A tentýž Nezval pojmenoval, myslím po právu, Jakuba Demla prokletým básníkem. K sedmdesátým narozeninám napsal v roce 1948 nemocnému starci a knězi bez farníků báseň, jejíž závěrečná pátá sloka zní: "Dnes večer drahý básníku / nad vaší knihou, jež mě léta chrání / dnes večer drahý básníku / v tom srpnu hvězd a morušovníků / prosím vás o vaše požehnání." I bezvěrec Vítězslav Nezval, veliký básník, cítil, že potřebuje požehnání... Dočetla jsem se před týdnem v Katolickém týdeníku, že ze hrobu Jakuba Demla na starém hřbitově u tasovského kostela (byla jsem tam mnohokrát, pomodlit se za autora Zapomenutého světla, Mých přátel a Městečka Tasov a též  za vedle odpočívající Pavlu Kytlicovou a její maminku), že z náhrobníhjo kamene  někdo ukradl bronzový štítek se jménem básníka. Jistě jej prodal do sběru.

Marie Blažková

Přečtěte si: Jakub Deml: Městečko Tasov. Vydalo nakladatelství Jota a Arca Jimfa v Brně v roce 1991 (reprint).

Citace Demlova rukopisu (1929) z jím psané KRONIKY MĚSTEČKA TASOVA