Jan Paul: O štěstí v umírání

"Člověka jednoho dne odvezou z domova, v nemocnici zemře a zmizí, najednou není. Blízcí příbuzní jsou zbaveni možnosti smiřování a doznění bolesti. Péče o tělo zesnulého byla v naší tradici zcela přirozená, ale současná civilizace důležitou zkušenost vytěsnila. Málokdo z pozůstalých má možnost učinit pro svého milovaného poslední službu, důležitý rituál piety loučení. Myslím na všechny, kterým byl z nejrůznějších příčin kontakt se smrtí i s tělem po smrti člověka znemožněn. Je pro pozůstalé vždycky nenahraditelnou ztrátou rozloučení, neuzavřeným příběhem, protože neměli možnost pochopit proměnu, která nastala. Prázdno zaplňuje prostor mezi zdmi nemocnice a domovem, v němž pozůstalí myslí především na svou ztrátu, když cítí bolest, často léta přetrvávající, neboť neprošla očistným procesem společného sdílení v prožitku umírání.

Některé statistiky říkají, že v nemocnicích v současné době umírá až 70% populace, to je hrozivé číslo. Není tajemstvím, že nemocnice dosud nejsou schopny poskytovat potřebnou paliativní péči v takové míře, jakou ji potřebují lidé, u kterých již byly vyčerpány všechny možnosti léčby. Nejde jenom o tišící léky, ale o komplexní pozornou a citlivou péči zdravotníka ve všem, co provází umírajícího člověka. Je zarážející, že hospice, které vedle domácí péče poskytují umírajícímu vše, co potřebuje, nejsou obsazeny v plné kapacitě. Je zarážející liknavost státu vůči těmto zařízením, jeho nedostatečná podpora a kompenzace včetně osvěty. Přitom pro ty, kdo se z různých důvodů nemohou či nechtějí starat o umírající doma, je umístění jejich blízkého do hospice ve srovnání s nemocnicí mnohem humánnější službou. Odborně školení zdravotníci mnohem lépe vědí o potřebách umírajícího, intenzivně spolupracují s rodinou, mohou poradit, povzbudit, příbuzný má možnost být se svým blízkým kdykoliv o to požádá. Ano,. preferuji umírání doma, v prostředí, na které byl umírající člověk zvyklý, ale pokud to není možné, tak doporučuji hospic před nemocnicí." (Z doslovu autora.)