Jerónimo Nadal: Duchovní cesta

Jerónimo Nadal si od vstupu do řádu – to už mu bylo osmatřicet – začal písemně uchovávat osobní duchovní zkušenosti, poznatky a reflexe. V těchto záznamech pokračoval po dobu asi třiceti let. Jde o spontánní myšlenky, krátké reflexe a vděčné vzpomínky na přijaté milosti.

Po letmém prolistování by se mohlo zdát, že jde o text z oblasti klasické křesťanské asketiky: mnoho se v něm hovoří o očišťování, sebezáporu, pokání, o ctnostech a jejich budování… Najdeme v něm návody, jak prostupovat v boji proti pokušením, úvahy nad Desaterem, nad Krédem, nad modlitbou Otče náš… Ano, to vše tu je, avšak kdo by se nepodíval hlouběji, k prameni, který Nadala napájí, o mnoho by přišel. Pod řádky tohoto muže neúnavné činnosti a zároveň velkého modlitebníka totiž hoří oheň: oheň „první lásky“ prvních Ignácových tovaryšů, oheň milostí, jakých se dostává jen v časech zakládání.

Právem lze tedy hovořit o Nadalově mystice. V čem tato mystika spočívá? V tom, co dělá Tovaryšstvo Tovaryšstvem: ve spojení postojů evangelní Marty a Marie v jednu duchovní syntézu. Nadal odmítá nevtělený spiritualismus i profesionálský aktivismus a nechce, aby se pracovní nasazení prostě střídalo s modlitbou. Píše:

Nechci, abys byl duchovní a zbožný jen tehdy, když sloužíš mši nebo když se modlíš; přeji si, abys byl zbožný a duchovní, když jsi zapojen v nějaké činnosti, aby se v samotných tvých skutcích odrážela plná síla Ducha, milosti a zbožnosti.

Otec Nadal popisuje blízkost Bohu jako kruhový pohyb, který vychází z hnutí Ducha, prochází naším srdcem, ústí v konkrétní apoštolské nasazení a pak se vrací ke svému původu v Bohu.
K Bohu se pak náš autor dokáže odrážet od věcí stvořených. Dokládá to tato jeho rada:

Když se namáháš o duchovní světlo, otevři oči a rozjímej ve všem stvořeném božské světlo, které ti Bůh odhaluje; a zakusíš ještě vznešenější světlo v tajemstvích víry; a ono nejvyšší přímo v Kristu. Modli se vytrvale k Bohu a obdržíš v pokoře tento dar, a to skrze Kristovu dobrotu.

Deník Jerónima Nadala je uspořádán podle tří klasických cest ducha: očistné, osvětné a spojné, které začali rozlišovat už církevní Otcové 4. století. Nadal tyto cesty stále promýšlí. Stejně jako pro všechny duchovní učitele pro něho nepředstavují nějaký časový sled, vzájemně oddělené etapy, ale navzájem se podmiňují a pronikají, takže vlastně tvoří cestu jednu.

Otce Nadala přitahovala tajemství svátostí. O přijímání tak třeba píše:

Nejvyšší milost: v přijímání se sám Kristus spojuje se mnou; tělo a krev, které skrývají sílu kříže a smrti, oslavené lidství, které obsahuje sílu zmrtvýchvstání; božství, které způsobuje plnost věčné blaženosti. Ony nás živí, upokojují, povzbuzují a posilují. Toto vše o¨pro nás bude zcela niterné a v nás nanejvýš působivé.

Pro Jerónima Nadala, jako pro každou opravdu kontemplativní duši, není duchovní život přílivem útěch a lahodných osvícení. Dobře ví, co je to neútěcha, či v karmelském slovníku suchota, suchopár, vyprahlost. Cesta duchovního růstu je i pro něho cestou křížovou:

Kdo nalezne Krista, nalezne kříž. Kristus nemůže být nijak jinak nalezen, nežli s křížem, který nesl kvůli nám a který nám ustavičně nabízí.

Avšak tato cesta je cestou s Bohem a k Bohu. A ten je všemohoucí. Proto jako radostné finále může zaznít Nadalovo:

Řekni si: Kdo jsi? Řekni to Bohu. Z toho se na jedné straně poučíš, že sám ze sebe nejsi nic; na druhé straně, že Bůh může všechno nanejvýš přesahujícím způsobem, a ty právě tak v něm všechno můžeš…

Jerónimo Nadal: Duchovní cesta (Deník); nakladatelství Refugium, Olomouc 2007