Kde byl Bůh, když...?

Kniha letos dvaaosmdesátiletého novináře a dlouholetého kameramana Krátkého filmu Praha Jana Jelínka vyšla sice v loňském roce už potřetí, ale podobně jako slavný filmový dokument Clauda Landsmanna  Šoa neztrácí vůbec nic – na aktuálnosti, a už vůbec ne na autenticitě. Možná by se dalo dokonce tvrdi, že sedmatřicet svědectví, které Jelínek v patřičně neučesané forměa bez zkrášlující autocenzury jednotlivých výpovědí shromáždil, představují určitý literární protipól otřásajícího filmu. Pro českého čtenáře o to působivějšího, že se většina všednodenní degradace důstojnosti lidí, kteří do té doby žili vedle nás a mezi námi, odehrává v místopisných kulisách, jak je všichni dobře známe.

Lidé, které si Jelínek pro projekt nadace Stevena Spielberga našel, pocházeli z různého prostředí, konfesijně povětšinou už spíše neutrálního nebo nábožensky nijak horlivého (jednou z výjimek je někdejší kantor obnovené židovské obce v Brně Arnošt Neufeld). Za rozhodně  nejsilnější rovinu jednotlivých výpovědí, z nichž každá jedna sama o sobě by se mohla stát materiálem pro působivou prózu, ale nepovažuji mnohokrát popsanou mašinérii lágrového  „přežívání“ v nelidských podmínkách, jako spíše okolnosti, kdy morálně selhalo samo bezprostřední okolí obětí: vlivem léta šířených antisemitských předsudků, na čemž se, bohužel, dlouhodobě podílela i katolická církev, anebo  prostě z důvodů vlastního pohodlí či prospěchářství...

Nad knihou se zamýšlí redaktorka Hana Svanovská, ukázky načetli Veronika Fráňová a Martin Weisbauer.