Knihovnička: Co si pamatuju

Prostý název vkusně vypraveného svazku z nakladatelství Triáda rozhodně neznamená, že se jedná o náhodně porozvzpomínané a posléze na přeskáčku převyprávěné memoáry; ostatně vzpomínky Věry Dvořákové (1927 - 2019) se původně natáčely pro pořad "Osudy" třetí stanice Českého rozhlasu; pečlivá ruka dramaturgova byla tedy poznat už v tomto provedení. V psané podobě (doplněné fotografiemi z autorčina archívu) ovšem ještě více vynikne Dvořákové schopnost vyvolávat z paměti setkání se zajímavými a vlivnými lidmi, ale též pregnantně interpretovat příběhy vlastního života i situace řekněme šíře historické, to vše se sympatickou sebekritičností a nadhledem vůči sobě samé i jejím nejbližším.

Zhruba dvousettřicetistránkové memoáry nás  od první strany vtáhnou do hodnotově konzistentního prostředí  Dvořákové dětství v pražských Holešovicích, které však nenávratně mizí Mnichovem a zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Následné životní zápasy podstupuje dospívající gymnazistka a posléze studentka filozofické fakulty Věra, v podobných kulisách jako její vrstevníci; po skončení německé okupace, které rozhodně nepřineslo idylický návrat „starých časů“ a s nástupem komunistického režimu, v němž třeba narozdíl od své sestry rozeznala nebezpečí hned na počátku, podstupuje každodenní drobné i větší střety malých a velkých dějin. Ne, nemají v sobě srovnatelně tragický rozměr jako tomu bylo u jejího překladatelského skorovrstevníka Jana Zábrany, ale minimálně od setkání s křesťansky orientovaným básníkem Ladislavem Dvořákem, kterého si Věra bere roku 1949, můžeme být svědky podrobné reportáže o „moci bezmocných“, odehrávající se v intimních kulisách rodinného života, mezi literárními přáteli a známými nebo v redakcích dobových časopisů a nakladatelství...

Nad knihou se zamýšlí redaktorka Hana Svanovská, ukázky načetla Irena Kintrová.