Knihovnička Proglasu 13. 1. 2008

Dnes bych vám ráda představila knihu, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství už v roce 2006 a stala se malou událostí v křesťanském světě. Její autor, středoškolský profesor Vojtěch Vlček se dlouhodobě zabývá historií katolické církve v naší zemi po roce 1948 a ve svých dřívějších pracích shromáždil cenná svědectví o násilném rušení řeholí a utrpení vězněných řádových bratří a sester. Také jeho poslední dílo je věnováno osudům pronásledovaných svědků víry.

V knize s případným názvem Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel publikoval Vojtěch Vlček rozhovory s patnácti katolickými kněžími a řeholníky, kteří se po roce 1948 stali oběťmi tvrdých represí vůči duchovním pastýřům i všem věřícím lidem a pro svou víru a pevnost přesvědčení prožili mnoho utrpení. Některá jména těchto statečných mužů církve jsou známá, jako pater Mádr, Pilík nebo Lízna, jiná znají farníci, okruh přátel a lidé, kterým tito obětaví kněží celý život s velkým osobním nasazením sloužili..Nejstarší z nich učinili zkušenost i s hrůzami nacismu, byli nuceně odvezeni na práci v Říši nebo internováni v koncentračních táborech. Po osvobození je ovšem čekala krutá léta v komunistických žalářích a uranových dolech. Ti mladší zažili nucený pobyt u takzvaných pétépáků, léta bez státního souhlasu k duchovní službě, věznění a šikanu.

V knize se dočteme o věcech, které známe i z mnoha jiných svědectví, která se v posledních letech konečně zveřejňují a které nás nepřestávají šokovat. Znovu se dovídáme o primitivismu a skutečné nenávisti komunistických funkcionářů a estébáků vůči církvi, o zmanipulovaných soudních procesech, bití, hladovění a trýznění v žalářích, těžké a nebezpečné práci v uranových dolech, o donašečích mezi spoluvězni a sadistech mezi dozorci a vězeňským personálem. Tak pater Antonín Huvar vzpomíná na trýznivou smrt svého spolubratra patera Vojtěcha Basovníka v lágru ve Rtyni v Podkrkonoší. Vězeňský lékař dr.Fruwirth mu způsobil otravu krve infikovanou injekční stříkačkou a pak jej nechal bez pomoci v krutých bolestech umírat:

„Místo aby ho poslali do nemocnice, prováděli operační zákroky v hrozné špíně lágru. Bylo to opravdové mučednictví, když mu lékař ošetřoval jakýmsi balzámem tu strašnou ránu. Přitom se mu tak hrozně vysmíval, že pod křížem Krista nemohl být výsměch a rouhání horší. Protože pater Vojtěch nemohl bolestí vydržet, svíjel se, naříkal a prosil, aby mu dali nějaký utišující prostředek. Tu mu strčil lékař v mé přítomnosti kus dřeva do úst mezi zuby, aby ho nepokousal… A tolikrát jsme slyšeli: O jednu mrchu méně! Pak ho konečně odvezli z lágru do Valdic, kde nastal rychlý konec.“

V kontrastu k lidským zrůdám jako doktor Fruwirth vystupují ve Vlčkově knize lidé mimořádně čestní, spolehliví a skutečně hrdinští, které teror ani vězení nedokázaly zlomit a právě v extrémních podmínkách boje o holý život dokázali projevovat bratrskou lásku a nezištnou pomoc slabším a ještě více ohroženým. Takoví jsou oslovení kněží a řeholníci a takoví byli i mnozí jejich spolutrpitelé, s nimiž se během svého věznění setkávali na těch chmurných štacích, jejichž jména dodnes působí mrazení: Tmavý důl ve Rtyni, Valdice, Jáchymov, Leopoldov a četná další místa zoufalství, utrpení i každodenního hrdinství.

Kniha Vojtěcha Vlčka sleduje tyto kněze a řeholníky i v jejich dalším životě po propuštění z věznic. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracovali většinou jako dělníci, byli sledováni, šikanováni nebo znovu vězněni, svého přesvědčení ani své služby se však nevzdali. Dále ve skrytosti působili mezi mládeží, vychovávali budoucí kněze, vydávali samizdaty a udržovali tajnou činnost řádů i kontakty se zahraničím. Pro čtenáře je velmi povzbudivé znovu číst o tom, že církev prostě nelze zadupat do země. Na místě vyťatých stromů vyraší vždy nové výhonky jako ratolesti z kořene Jesseho, dobré příklady opravdu táhnou a na místo padlých hrdinů nastoupí vždy noví obětaví mladí mužové i ženy, ochotní zasvětit svůj život Bohu a službě bližním. Kniha je také poučná pro mladé, kteří znají škaredé minulé časy jen z doslechu. Přináší jiný obraz doby, než často retušované a dodnes neopravené učebnice dějepisu i tvrzení těch různých Grebeníčků o jejich dobrých úmyslech a vlastně jen drobných přehmatech, s nimiž dnešní komunisté nemají prý nic společného. Pater Vích z kongregace petrinů odpovídá na Vlčkovu na otázku, v čem vidí největší zlo komunismu, takto:

„Národ odcizili Bohu a tím mu vzali všechno.“

Jedna věc je přitom velmi zajímavá a mimořádně povzbudivá: všichni kněží, kteří Vojtěchu Vlčkovi své osudy vypověděli, dožili se dosti vysokého věku v činné službě a řečeno slovy Písma zůstali šťavnatí a svěží a nesou ovoce i ve stáří. Jsou velkým povzbuzením pro mladé muže, kteří se rozhodují následovat Kristův hlas a pro Jeho jméno všechno opustit, aby byli svobodní pro Boží království. Na příkladu patnácti kněží, kteří vystupují i v zastoupení všech bezejmenných a zdánlivě zapomenutých mučedníků víry mohou vidět nejen věrnost Bohu a kněžskému povolání, ale i radost z této služby. Všichni dotazovaní nakonec vyznávají, že čas, strávený ve vězení rozhodně nepokládají za ztracený, protože jim pomohl k lidskému a kněžskému dozrávání a dal jim příležitost sloužit trpícím lidem v extrémních podmínkách. Za všechny to vyjádřil Mons. Huvar:

„Přestože mám od mlácení z Borů rozbitý zadek a zážitky z kriminálu byly různé, ani hodinu bych z toho neměnil. Jsem za tu dobu vděčný. Také si myslím, že přítomnost kněží v kriminálech byla skutečně Boží vůlí. Víte, kolik mladých mužů, kteří měli doma ženy a děti, jsem viděl na pokraji zoufalství a sebevraždy?“

A Mons. Václav Dvořák upřesňuje:

„Když jsem byl propuštěn a viděl to špiclování, nedůvěru a omezené možnosti, skoro jsem litoval, že jsem nezůstal v base. Tam se dalo dělat tolik věcí, tolik zničených a duchovně poškozených lidí tam bylo možné pozvedat a přivádět k plné dokonalosti a k Bohu. Křtít je, zpovídat, sloužit jim mši.“

Konečně na otázku, v čem vidí smysl života, Mons. Dvořák za všechny vyznává:

„V pravdě a lásce. Pravda nás osvobodí a láska nás žene, abychom konali dobro všude a všem. A plná krása našeho života a celého kosmu se ukáže, až dorosteme do plnosti, jež je Bohu.“

Vojtěch Vlček: Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel
Rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989

Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2006