Knihovnička ze 4. května 2008

Paulovi jeho víra napovídala, že to břemeno existuje a existovalo již od dob Adamových, břemeno uvalené ďáblem, posměšně pokřikujícím po člověkovi: „Člověče! Člověče!“ – povolávající každého k odpovědnosti za skutky všech od prvopočátku; břímě naložené každé generaci ještě před rozevřením lůna, břímě viny za prvotní hřích. Blázen ať se tomu protiví. Stejný blázen, který s radostí přijal jiné dědictví – dědictví dávné slávy, cti, triumfu a důstojnosti, která ho dělala „statečným a vznešeným z důvodu narození“, a vůbec mu nevadilo, že sám neudělal nic, aby si to dědictví zasloužil; pouze se narodil z člověka. Protest byl vyhrazen pouze pro zděděné břímě, které ho dělalo „vinným a všemi opuštěným z důvodu narození“, a seč mohl, zacpával si před tímto verdiktem uši. Jistě, bylo to těžké břímě. Víra mu říkala i to, že to břímě z něj sňal Ten, jehož obraz visel  na křížích nad oltáři, třebaže otisk zůstal. Ale ve srovnání s plnou váhou původní kletby byl otisk lehčí jho.

Tento text byste možná hledali v teologických traktátech, v povýtce duchovní literatuře, v životopise světce – rozhodně byste nechtěli věřit, že pochází z vědecko-fantastického románu.

A přece je tomu tak. Právě totiž zazněla ukázka z knihy jménem Chvalozpěv na Leibowitze, jejímž autorem je Walter Michael Miller Mladší. Anglický originál spatřil světlo světa v roce 1959 a plným právem byl následujícího roku obdařen literární cenou Hugo.

Jedná se opravdu o román, či spíše románový soubor tří povídek ze zlaté éry scifi. Z tohoto žánru se na první pohled nikterak nevymyká. Výjimkou je snad jen to, že jeho hlavními hrdiny jsou – mniši.

Přenesme se v duchu do časů na sklonku dvacátého století. Světová civilizace se sama bezmála zničila globální jadernou válkou. Co nezlikvidovaly rakety, bomby a radioaktivita, dokonalo davové šílenství – takřečené „hnutí prosťáčků“ obvinilo ze světové katastrofy vědu a vědce a zahájilo jejich zprvu systematické, posléze spíše živelné vyhlazování.

Jedním z těch, kdo se pokusili zachránit poslední výdobytky vědeckého poznání, byl jistý Izák Edvard Leibowitz, původně snad jeden z konstruktérů zbraní hromadného ničení. Nalezl útočiště v klášteře, po marném pátrání po své nezvěstné ženě přijal křest a později i kněžské svěcení. Založil nový mnišský řád, pojmenovaný po svatém Albertu Velikém.

Toto společenství mělo za úkol shromažďovat veškeré zbytky vědeckých záznamů, knih a spisů, vytvářet záložní opisy – a pro jistotu se jejich obsah učit nazpaměť. Zakladatel doufal, že po čase – až se lidstvo vzpamatuje ze svého šílenství – mu budou opět k užitku. Sám za tuto činnost zaplatil mučednickou smrtí.

V šestadvacátém století, kdy se odehrává děj první části knihy, se zatím nezdá, že by se lidstvo chtělo polepšit. Albertiánský klášter kdesi v pustinách amerického Středozápadu je jen jedním z mála ostrůvků civilizace v barbarském světě, který se propadl na úroveň raného středověku. V této době je církev jediná, kdo usiluje o vybudování civilizovaného světa – ostatně má s tím mnohé zkušenosti. A významnou posilou je v tom právě Leibowitzův Řád svatého Alberta, jehož zakladatel je během prvního dílů kanonizován:

Na prvního apríla dorazil posel z Vatikánu a přivezl řádu velkou novinu. Monsignor Flaught stáhl všechny námitky a kaje se před ikonou blahoslaveného Leibowitze. Monsignor Aguerra svou věc obhájil a papež rozhodl, že vydá edikt s doporučením kanonizace. Datum slavnostního vyhlášení bylo stanoveno na příchod svatého roku, shodně se svoláním velkého církevního koncilu, který si vzal za cíl přeformulovat doktrínu o omezení magisteria v otázkách morálky a víry; byl to problém v dějinách již mnohokrát řešený, ale zřejmě mu bylo dáno vyvstat v každém století v nové podobě, obzvlášť pak v temných dobách, kdy lidské „znalosti“ větru, hvězd a deště byly skutečně jen kusé. V průběhu koncilu měl být zakladatel řádu albertiánů přijat do kalendáře svatých.

Snad již je z našich ukázek patrno, že kniha jménem Chvalozpěv na Leibowitze je napsána s dokonalou znalostí reálií života církve. Znalci latinského jazyka v ní najdou mnohé citáty, které jim budou důvěrně známy z liturgie. Walter Michael Miller Mladší vytvořil vynikající dílo – mimo jiné se mu perfektně podařilo napodobit i styl papežských dokumentů v instrukci Svatého stolce „Quo peregrinatur grex“ – Kamkoli putuje stádo.

Právě na základě tohoto papežského dokumentu má na samém konci knihy vykonat albertiánský řád svůj poslední úkol na zemi: roku 3781, v době, kdy se lidstvo opět technologicky vzmohlo, opět se seskupilo do mocenských bloků a opět se vyzbrojilo nukleárními zbraněmi, propuká nová, mnohem ničivější válka, která hrozí naprostým zničením světa. Dědicové svatého Leibowitze jsou pověřeni tím, aby vedli vesmírnou misi do kolonie v oblasti Alfa Centauri. Zde pravděpodobně lidstvo přežije. Spolu s nimi kromě dětí z církevního sirotčince odlétají i tři biskupové, aby byla zabezpečena apoštolská posloupnost.

Zvedali děti do lodě a přitom zpívali.
Zpívali staré kosmické písně a jednomu po druhém pomáhali po žebříku nahoru, do rukou sester. Zpívali od srdce, aby zahnali strach těch maličkých. Když obzor vybuchl, zpěv ustal. Podali do lodě poslední dítě.
Když po žebříku stoupali mniši, obzor ožil plameny. Horizonty se rudě rozzářily. Tam, kde žádný mrak nebyl, se rodila vzdálená mračná hradba. Mniši na žebříku se dívali jinam. Když plameny pohasly, ohlédli se.
Nad hradbou mračen vyrostla ohavná, hřibovitá podoba Lucifera, a stoupala pomalu jako nějaký titán, který se staví na nohy po staletích, kdy ho Země věznila.
Kdosi ostře vyštěkl rozkaz. Mniši začali znovu stoupat. Za okamžik byli všichni uvnitř.
Poslední mnich se zastavil v přechodové komoře, než vstoupil. Zůstal stát v otevřeném průlezu a sundal si sandály. „Sic transit mundus,“ zašeptal, když se ohlédl. Pleskl podrážkami sandálů o sebe a setřásl z nich hlínu. Zář pohlcovala třetinu oblohy. Poškrábal se na bradě, naposledy se podíval na oceán, udělal krok dovnitř a uzavřel průlez.

Dílo Waltera Michaela Millera Mladšího Chvalozpěv na Leibowitze vydalo ve vynikajícím překladu Petra Kotrleho nakladatelství Laser-books v Plzni roku 2007, a to již ve druhém vydání. Byl to nepochybně správný a záslužný počin.