Naděje podle Timothyho Kellera

Kniha Timothyho Kellera (*1950) je hned v několika směrech výjimečná; za prvé se k českému čtenáři zásluhou dynamického nakladatelství Biblion dostává prakticky současně s vydáním ve Spojených státech; za druhé – podobně jako v rozsáhlém pojednání o modlitbě z r. 2014 se v ní vyjevuje Kellerova bytostná teologická identita; a za třetí – kniha je hluboce formována zkušeností nemoci a blízkostí smrti; a to jak už přes rok trvající pandemií koronaviru, tak smrtelnou diagnózou rakoviny slinivky, kterou Kellerovi lékaři  konstatovali v loňském roce. Dost na tom, aby si autor se vší eschatologickou naléhavostí znovu vyjasnil, kde a v čem spočívá ona Naděje navzdory – jak se jeho poslední opus jmenuje v českém překladu.

Přemítání loni v září sedmdesátiletého Američana představuje snad ještě víc, než tomu bylo v jakékoli jeho knize předchozí, opravdový souhrn jeho vlastní teologie, do nějž zároveň kompiluje všechno, co ho v průběhu života ovlivnilo – kalvinismus evangelikálního střihu, žánrově širokospektrální dílo C. S. Lewise z hlediska  ústředního tématu knihy, kterým je Kristovo vzkříšení, mají obzvláštní důležitost úvahy anglikánského teologa N. T. Wrighta. Podobně jako Wrightovi je Kellerovi zásadní událostí jeho víry Kristovo vzkříšení;  nikoli jako abstraktní duchovní inkarnace, ale coby zcela reálná událost v plnosti tělesného příslibu. „Už“ a „ještě ne“ – zásadní časové veličiny, na kterých staví křesťan svůj osobní vztah ke Kristu, určený vertikálou a horizontálou kříže, formují několik zásadních podob pozemské naděje; naděje pro každého z nás osobně, naděje pro naše vztahy, naděje na spravedlnost nebo naděje pro budoucnost...

Nad knihou se zamýšlí redaktorka Hana Svanovská, ukázky načetl Filip Breindl.