Přečtěte si

Je tomu letos už dlouhých osm let, co paní Kamila Bendová může se svým manželem Václavem rozmlouvat jen ve vzpomínkách a modlitbě. Snad jsme na Václava Bendu ještě nezapomněli: byl to filosof a kybernetik, katolický disident a signatář Charty 77, topič v kotelně, otec velké rodiny a statečný křesťan, jako byli svědkové víry v padesátých letech a jakých není nikde a v žádných dobách dostatek.

Spolu s přáteli v těžké době státního honu na disidenty koncem sedmdesátých let minulého století založil Benda Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a v této souvislosti byl v letech 1979–1983 společně s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem vězněn za podvracení republiky. Po převratu v roce 1989 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění a o pět let později v roce 1994 byl jmenován ředitelem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, kde byl nepochybně mužem svém místě. Konečně roku 1996 se stal senátorem, v roce 1999 jej však zastihla předčasná smrt ve věku pouhých třiapadesáti let.

Karmelitánské nakladatelství nyní vydalo dopisy, které si Václav Benda během prvního roku svého věznění v Ruzyni a později v Ostravě vyměňoval se svou manželkou Kamilou. Paní Bendová pracovala v té době jako odborná asistentka v matematickém ústavu Akademie věd a slouží ke cti jejím zaměstnavatelům, že ji jako manželku chartisty a politického vězně z práce nevyhodili. Se svým mužem si dopisovala velmi pravidelně, ačkoliv se jejich dopisy časově často míjely a některé z listů nebyly doručeny vůbec. Tak například v únoru roku 1980 s bolestným odhodláním píše tato slova:

„Můj milý, jak ti mám psát, když jsem od tebe měsíc nedostala žádnou odpověď a vůbec nevím, zda ti dopisy docházejí a zda jsou celé. Celý týden jsem marně čekala na dopis a poslouchala, kdo už dopis dostal – takže pouze vědomí, že jsi při posledním dopisu byl živ a zdráv, mě utěšuje a rozhodla jsem se nelpět tak zoufale na dostání tvého dopisu, neboť se nemá lpět zásadně nikdy a na ničem, neboť se tím člověk stává závislý, a to na věci, která je ovlivnitelná jinými, a to není dobré.“

Kamila už v době manželova věznění dopisy přepisovala a schovávala a část z nich dala k dispozici k samizdatovému vydání. Schovávala zároveň i kopie svých listů manželovi a právě z nich je sestavena kniha Dopisy přes mříže, kterou bych vám dnes chtěla naléhavě doporučit.

V anotaci nakladatele se píše, že kniha je určena čtenářům se zájmem o novodobou českou historii, jejímž byl Václav Benda spoluhybatelem. Vydavatelé předpokládají, že publikace zaujme nejen pamětníky té doby, ale i studenty politologie nebo dějepisu. Já bych si dovolila dodat, že je to také neobyčejně užitečná kniha pro všechny, kteří svůj dospělý věk trávili v dobách nesvobody a nenašli sílu nebo odvahu, aby se jako manželé Bendovi veřejně přihlásili k víře v Boha. Dopisy manželů Bendových jsou totiž bezděčnou, nezamýšlenou a neokázalou učebnicí občanských postojů pro ty, kdo se báli postavit se totalitnímu režimu, ačkoliv skrytě toužili tak učinit. Jsou pro nás všechny i jinak poučné, neboť přinášejí příklad vytrvalé odhodlanosti matky pěti dětí nezklamat svého vězněného muže. Kamila důvěřuje v Boha, věří svému manželovi a bez velkého nářku a reptání se stará o rodinu i všechno potřebné. Připomeňme si ostatně jména dětí, jichž bylo tenkrát pět: Marek, Martin, Marta, Patrik a Filip. V době, kdy si jejich rodiče vyměňovali dopisy mezi domovem a vězením, bylo nejstaršímu chlapci sotva jedenáct let. Přesto se ujal otcovské role a spolu s mladším Martinem své mamince vydatně pomáhal zabezpečovat provoz rodiny a starat se o malé děti, z nichž nejmladší Filip se teprve začínal učit mluvit.

Korespondence manželů Bendových je také nádherným svědectvím věrné a absolutně oddané manželské lásky. Kamila se svému muži svěřuje s každodenními událostmi a jsou to dopisy pěkné, moudré a plné detailů z rodinného života, který Václavovi ve vězení nejvíce chyběl.

Je třeba si uvědomit, že při frekvenci tří až čtyř dlouhých psaní týdně a tehdejší nutnosti psát rukou musela tato oddaná manželka věnovat přípravě dopisu mnoho času, kterého při zaměstnání a kompletní péči o děti, domácnost, venkovskou chatu, všechny manželovy záležitosti a práci pro disent jistě neměla nazbyt, psala tedy na úkor spánku a odpočinku.

Svým dětem se snažila otce co nejvíce nahradit i připomínat, zvláště malým dětem, které na něj mohly při dlouhém odloučení zapomenout. Vozila je pravidelně všechny na povolené návštěvy do vězení a vedla je k tomu, aby tatínkovi často psaly i kreslily obrázky. Ve snu ji nenapadlo, aby dětem tatínkovo věznění tajila nebo zpochybňovala, naopak: Bendovy děti věděly přesně, že tatínek je zavřený, protože dělal správnou věc proti nesprávnému režimu. Myslím, že lepší průpravu pro dospělý život nemohly dostat. Ostatně zásadní postoj jejich otce byl takovýto:

„V dějinách spásy lidské počty neplatí. Jeden jediný odhodlaný, kterého bych odradil svým váháním a oportunitou, představuje mnohem bolestnější ztrátu než devadesát devět zbabělců, kteří by si nota bene pro své odmítnutí stejně našli nějakou záminku, i kdybych mluvil řečí andělskou.“

A na jiném místě uvažuje:

„Tuším však, v čem spočívá království nebeské, a vím, že je podobno věcem velmi nesnadným a případně i s trpkým počátkem – venku pak je pláč a skřípění zubů a temnoty… Povaha tohoto království je odvozena z lásky a je tedy hlubinná a tajemná – ne náhodou můžeme o něm něco pochopit výlučně v podobenstvích.“

Korespondence s rodinou vedle pevné víry v Boha velmi pomáhala Václavu Bendovi udržet si ve vězení duševní rovnováhu, dobrou náladu a smysl pro humor. Stojí ostatně za zmínku, že během svého pobytu za mřížemi velmi usilovně pracoval, aby nemarnil čas a co nejlépe pomohl finančně zabezpečit své blízké.

Své ženě psával obvykle v sobotu a v neděli, po částech, neboť nebylo snadné najít ve vězení klidný koutek pro nutné soustředění. Jeho dopisy jsou dlouhé, plné starosti o ženu a o rodinu, plné cudné mužské lásky, která se projevuje mezi řádky a sama sobě se trochu usmívá. Svým dětem psal i pohádky, pečlivě sledoval, jak se děti vyvíjejí, a radil Kamile s jejich výchovou.

Bendovy filozofické úvahy se také často odvíjejí směrem k postojům, jaké by chtěl svým potomkům vštípit. Jsou originální, odvážné, motivované hlubokou reflexí evangelia a nároků, které na nás klade důsledné následování Krista.

Ráda bych vám na závěr nabídla k úvaze jednu z Bendových myšlenek, kterou napsal své ženě s velkou naléhavostí o Velikonocích roku 1980. Snad nám bude inspirací v situacích, kdy bychom v klíčových momentech svého života dali rádi přednost konvenčnímu, pohodlnému a zbabělému jednání před jednáním zásadovým, odvážným, pravdivým a ovšemže riskantním:

„Především chci připomenout scénu s olejem a Jidášovým reptáním proti takovému zbytečnému plýtvání: střetává se zde malicherná aplikace dobrých morálních a rozumových důvodů (vždyť Jidášův protest je zřejmě míněn poctivě) s podstatností a závažností okamžiku a věci, o kterou běží. A ukazuje se, že výsledek je katastrofální a od tohoto okamžiku se pro Jidáše neúprosně rozvíjí cesta krachu. Je to situace, ve které se téměř každý alespoň jednou v životě octne, a ať si děcka vštípí raději toto než nějaké poučky z Desatera: že podstatná výzva se nutně nějak kříží s pravidly, že je třeba bez váhání následovat živého Ježíše a ne mrtvou literu, že přijmout výzvu a uposlechnout znamená také přijmout riziko a odpovědnost za ten promarněný olej i všechno ostatní, a že kdo to neučiní, navěky smrtí zemře.“

Václav Benda a Kamila Bendová: Dopisy přes mříže
vydalo Karmelitánské nakladatelství, Praha 2007