Scénář Knihovničky z neděle 23. září 2007

Joseph Ratzinger: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2006. Z italštiny přeložil Josef Koláček.

„Žijeme v době velkých nebezpečí i velkých příležitostí pro člověka, ale také v době velké odpovědnosti nás všech. Během minulého století vzrostly možnosti člověka a jeho vláda nad hmotou opravdu nepředstavitelnou měrou. Avšak jeho schopnost disponovat světem dospěla tak daleko, že jeho destruktivní moc nám někdy svými rozměry nahání hrůzu.“ (s. 23)

Těmito slovy otevírá svou útlou knihu Joseph Ratzinger, Benedikt XVI. Téma je prosté a aktuální: Život Evropana a věřícího křesťana ve společnosti, která programově popírá Boha a odsouvá ho na společenský okraj. Tomuto tématu se věnuje především první část knihy s názvem Krize kultur. Ale i další části, Co znamená věřit a Evropa a právo na život, původně přednáška pro italské katolické vysokoškoláky, se k němu vrací a rozvíjejí jej. Například na sporu o zabíjení nenarozených, o respektu k životu od prvních okamžiků početí. Ona hrůza z úvodní citace je totiž nejvíce spojena s otázkami bioetiky, s potraty, transplantacemi, genovým inženýrstvím. Papež netvrdí, že by některé  obory lidské činnosti mohly být špatné samy o sobě, neodmítá vědu jako takovou. Říká: „Skutečné a největší nebezpečí této chvíle spočívá zejména v nerovnováze mezi technickými možnostmi a mravní energií. Bezpečnost, jakou potřebujeme jako předpoklad své svobody a své důstojnosti, nemůže nakonec přijít od technologických systémů kontroly, ale může vytrysknout pouze z mravní síly člověka: kde tato mravní síla chybí nebo není dostatečná, tam se moc, kterou člověk disponuje, bude stále více měnit v moc ničení.“ (s. 24–25)

V titulu knihy zmiňovaná krize kultur, kterou Benedikt analyzuje, neodpovídá klasickým mediálním stereotypům. Není to střet mezi kulturou křesťanskou a muslimskou, nejde o střet kultur s odlišným náboženstvím. Ve skutečnosti proti sobě stojí kultura respektující a vyznávající Boha a kultura, která Boha odmítá. „Pravý protiklad, jenž charakterizuje dnešní lidstvo, není mezi různými náboženskými kulturami, nýbrž mezi radikální emancipací (osvobozením) člověka od Boha, od kořenů života na jedné straně a mezi velkými náboženskými kulturami na straně druhé. ...odmítnutí odkazu na Boha není projevem nějaké tolerance, která chce chránit ne-teistická náboženství a důstojnost ateistů a agnostiků, nýbrž je spíše výrazem přesvědčení, které by chtělo vidět Boha definitivně vymazaného z veřejného života lidstva a odsunutého do subjektivní sféry pozůstalých kultur minulosti.“ (s. 37).

V tomto místě se Benedikt XVI. vrací k debatě nad předmluvou k Evropské ústavě, odkud byla vyloučena zmínka o Bohu a křesťanských kořenech Evropy. Podle papeže odmítnutí těchto dvou sporných bodů nelze obhajovat zraňováním citů nekřesťanských obyvatel Evropy; křesťanské kořeny jsou historickým faktem a spíše než odkaz na Boha může příslušníky jiných vyznání urážet pokus vybudovat lidské společenství absolutně bez Boha. Benedikt navíc poznamenává, že křesťanství nevyšlo z Evropy a tudíž nemůže být označováno jako evropské náboženství nebo náboženství evropského kulturního prostředí. Přesto zůstává zvláštním způsobem provázáno s Evropou, neboť právě zde dostalo své historicky nejúčinnější kulturní a intelektuální rysy. O to větší význam má ono evropské ústavní odmítnutí:

„Důvody tohoto dvojího ‚ne‘ jsou mnohem hlubší, než napovídají předkládaná zdůvodnění. Předpokládají názor, že pouze radikální osvícenská kultura, jež dosáhla svého plného rozvoje v naší době, může být základem evropské identity. Vedle ní tedy mohou existovat rozdílné náboženské kultury, každá se svými právy, za podmínky, že se podřídí měřítkům osvícenské kultury, a v té míře, v jaké je bude respektovat.“ (s. 29). Ale je to falešná iluze: „Vyloučení křesťanských kořenů se nejeví jako projev vyšší tolerance, která respektuje stejným způsobem všechny kultury, protože nechce žádnou upřednostňovat, nýbrž jako absolutizace myšlení a způsobu života, které mimo jiné radikálně odporují i jiným historickým kulturám lidstva.“ (s. 36).

Falešné je totiž už samotné chápání racionalistické filosofie a kultury jako jediného a univerzálního živného rozotku pro obyvatele kontinentu Evropa. Papež uvádí, že racionalistická filosofie v sobě obsahuje přinejmenším dvě zásadní omezení: nevyjadřuje celý rozum člověka, nýbrž pouze jeho část, je tak neúplná a kvůli okleštění rozumu ji ani nelze považovat za racionální. Taková kultura už od časů renesance a pozdě osvícenství „způsobem v lidstvu dosud nepoznaným vylučuje Boha z veřejného vědomí, ať už tak, že je zcela popírán, nebo tak, že se jeho existence považuje za nedokazatelnou, nejistou a že tedy patří do oblasti subjektivních rozhodnutí jako něco bezvýznamného pro veřejný život“. (s. 27)

Celá kritizovaná Evropská ústava se stává produktem tohoto racionalismu. Představuje problém mimo jiné i pro své vágní a nejasné formulace a pojmy, s nimiž pracuje. „Je jasné, že tento kánon osvícenské kultury, který ještě není definitivní, obsahuje důležité hodnoty, bez nichž se my křesťané nechceme a nemůžeme obejít, ale stejně tak je jasné, že špatně definovaný pojem svobody nebo vůbec nedefinovaná svoboda, která je základem této kultury, zahrnuje rozpory; a je jasné, že právě jeho užívání (užívání, jež se zdá důsledné) nese s sebou takové omezení svobod, jaké jsme si v minulé generaci ani nedovedli představit. Zmatená ideologie svobody vede k dogmatismu, který se stále více stává nepřítelem svobody.“ (s. 30-31)

Papež  Benedikt XVI. v knize soustavně oponuje myšlenkovým konceptům postmoderny, dalšímu z  produktů onoho racionalismu, kde můžou vedle sebe stát naprosto protichůdné názory, neboť „všechno je možné“, nic nemá a nesmí mít univerzální a naprostou pravdu. Osvícenská kultura a její následníci podle něj vytváří kult rozumu, který má naprostou sebejistotu, chlubí se univerzálním nárokem a domnívá se, že si vystačí sám a že nepotřebuje žádné doplnění jinými kulturními faktory. „Téměř nic už není jisté, všechno se stává možným, nic není nemožné. Neexistuje žádná hodnota, schopná posilovat člověka, už nejsou nedotknutelné normy. Na čem záleží, jsem pouze já a přítomný okamžik.“ (s. 74). Benedikt XVI. v tomto místě pouze parafrázuje list apoštola Pavla Římanům, popisující mravní úpadek Říma, Babylonu oné doby. Nepřípomíná nám to něco?

Nemalou pozornost věnuje papež pojmu svobody a jeho významu. „Vždyť dnes platí, že schopnost člověka je měřítkem jeho jednání. Co dokážeme udělat, to také můžeme udělat. ‚Umět udělat‘ už není oddělené od ‚moci udělat‘, protože by to bylo proti svobodě, jež je svrchovanou hodnotou.“ (s. 35). Ukazuje zde, že vzývání svobody jako absolutní hodnoty a míry všech věcí je cestou špatnou a nebezpečnou - absolutní svoboda ničí a popírá sama sebe. Svoboda bez Boha se stává tyranií.

„Do krajnosti dovedený pokus utvářet litské věci tak, že se úplně obejdeme bez Boha, nás vede stále více na okraj propasti, k naprostému odsunutí člověka. Měli bychom tedy obrátit zásadu osvícenců a říci: i ten, kdo nedokáže najít cestu k přijetí Boha, by se měl snažit žít a zaměřovat svůj život, veluti si Deus daretur, jako kdyby Bůh existoval.“ (s. 41). Hledáním společných duchovních kořenů Evropy se tak stává hledáním společných etických hodnot, podle nichž by se evropská společnost mohla řídit. Jejich neexistence vede ke krizím, střetům a rozštěpení. Teprve na jednom společném základu lze vybudovat společný dům, dům křesťanů, dům Evropanů.