Z pozoruhodných knih

Régine Pernoudová: Život a smrt Jany z Arku

Svědectví z rehabilitačního procesu (1450–1456)

Francouzská historička Régine Pernoudová žila v letech 1909–1998. Tato absolventka pařížské Sorbony se věnovala dějinám středověku a napsala řadu monografií, v nichž se zabývala především osudy slavných žen, jako byly královny Blanka Kastilská a Eleonora Akvitánská nebo známá abatyše Hildegarda z Bingen. Od roku 1980 působila Pernoudová v Centru Jany z Arku v Orléansu a Janě z Arku se věnovala ve dvou knihách, které znají i čeští čtenáři. Tou první je Život Jany z Arku, který vyšel v překladu Stanislavy Káňové v nakladatelství Cesta v roce 2000. Druhá  kniha se nazývá Život a smrt Jany z Arku a v roce 2009 ji vydalo olomoucké nakladatelství Refugium. Janin krátký život, vojenská vítězství i mučednickou smrt  poznáváme v této knize především prostřednictvím dochovaných výpovědí svědků a pamětníků, kteří byli předvoláni svědčit v rehabilitačním procesu z let 1450–1456, tedy dvacet let po Janině smrti. V letošním roce  uplyne 90 let od Janina svatořečení, na které katolická Francie čekala téměř pět set roků. Myslím, že je to dobrá příležitost připomenout si dobu, v níž Panna Orleánská žila a zemřela, abychom lépe pochopili poslání a význam této nevšední světice.

Od roku 1340 po smrti posledního Kapetovce si na francouzskou korunu začal činit nárok anglický král  a vypukla stoletá válka mezi Francií a Anglií. Trvala ještě počátkem patnáctého století, kdy například české království začaly ničit husitské bouře. Rozdělená Francie se tehdy zmítala v místních bojích s Burgundskem a v její části vládl slabomyslný král Karel VI. z rodu Valois. Karlova manželka Isabela byla známá pochybným způsobem života. Intrikovala  proti vlastnímu synovi Karlu VII., kterého nechala se svolením otce vydědit. Trůn tak  měl získat manžel její dcery, anglický král Jindřich V., který přijel do Paříže, aby tam vládl jako regent a stal se následníkem trůnu. Historici o této době píší takto:

"Odstavenému, vyobcovanému a odmítnutému dauphinovi Karlu VII. zbyl k obraně jen prostor mezi Seinou a Loirou. Francie byla strašně zbědovaná. Vlci se potulovali i v ulicích měst. Celý venkov připomínal moře, kde každému patří jen to, nač mu stačí síly. Přesto však Francouzi odmítali stát se Angličany. (...) V roce 1422 během tří měsíců zemřel Jindřich V. i pomatený král Karel VI. (...) Situace, v níž se země nacházela, nebyla nikdy tak strašlivá. Francie téměř přestala existovat jako svobodná země. V Paříži vládl anglický regent vévoda z Bedfordu. O zemi zápasili dva uchazeči o trůn. Z jedné strany desetiměsíční dítě Jindřich VI., který nebyl Francouz a kterého  podporovalo Burgundsko, z druhé nový král Karel VII., kterému stále ještě říkali dauphin, protože dosud nebyl pomazán. Karel VII. byl zbožný a nerozhodný. Odvahy bojovat o své dědictví ho zbavovala pochybnost, zda je skutečně následníkem trůnu? Nepřístojnosti jeho matky Isabely jej opravňovaly k pochybnostem. Nedostávalo se mu peněz a vojáků. Podporovala ho však odhodlanost francouzského lidu."

Mezi francouzským lidem se tehdy šířilo proroctví, že tak jako Francii zničila žena, totiž královna Isabela, tak Francii zachrání panna.

A tehdy přichází na veřejnost prostá dívka Jana z lotrinské vesnice Domrémy. Narodila se kolem roku 1412 a pracovala se svými rodiči v zemědělství jako jiná venkovská děvčata. Byla negramotná, ale velmi inteligentní a velice zbožná. Od svých třinácti let slýchala vnitřní výzvy, jimž říkala hlasy. Později měla i vidění archanděla Michaela, svaté Kateřiny a svaté Markéty. Přikazovali jí, aby zachránila Francii před anglickými a burgundskými útočníky. Počátkem roku 1429 se Janě po mnoha obtížích podařilo dostat se s pomocí královského guvernéra a v mužském brnění k dauphinovi na hrad Chinon a přesvědčit jej o svém poslání. Už tato skutečnost je udivující, ale celý příběh Johanky z Arku se skládá z mnoha překvapivých událostí a zázraků a současně z navýsost rozumných politických i vojenských činů. Jana si při svém poslání stanovila cíle, jichž hodlala dosáhnout během jednoho roku, poněvadž předvídala, že více času nebude mít. Především chtěla vrátit dauphinovi víru v jeho urozenost, což se jí zdařilo, poněvadž i on věřil v hlasy z nebes. Hodlala osvobodit Orléans od Angličanů, aby vrátila francouzskému lidu odvahu a konečně chtěla nechat dauphina Karla VII. pomazat v Remeši, kde byli odedávna pomazáváni francouzští králové, neboť olej z posvátné nádoby by mu u všech věřících zajistil legitimitu.

Régine Pernoudová nám ve své knize o rehabilitačním porcesu s Pannou orléanskou snesla četná svědectví Janiných současníků o všem, co se zjistilo při veřejném projednávání okolností jejího života, odsouzení i smrti. Dočteme se tak, že při uvedení do Chinonu Jana okamžitě Karla poznala, ačkoliv jej nikdy neviděla a on se ukrýval mezi dvořany. O jeho urozenosti jej bez vyzvání ujistila těmito slovy:

"Vyřizuji ti od Nejjasnějšího, že ty jsi ten pravý dědic trůnu a králův syn..."

Karel v tomto okamžiku Janě uvěřil. Byl zbožný, znal proroctví o Panně zachránkyni a Jana mu dokázala přesně říci kdy, na kterém místě a o co se nejvíce modlil. Dostala od něj malé vojsko, vstoupila do Orléansu a za zpěvu Veni Creator město od Angličanů osvobodila. Anglický regent vévoda z Bedfordu, který ovládal Paříž, však nemohl strpět, aby se toto děvče vzpíralo záměrům Anglie, a proto ji už tehdy prohlásil za čarodějnici. Janě se však podařilo uskutečnit své poslání a dovedla Karla do Remeše, kde byl skutečně pomazán za krále Francie. V čele francouzského vojska pak prokázala udivující vojenské schopnosti a získala ještě několik vítězství nad Angličany, ale v roce 1430 byla  ve městě Compiégne zřejmě zradou zajata Burgunďany, prodána Angličanům a souzena ve městě Rouenu. Tam ji po hanebném církevním procesu prohlásili za kacířku a upálili. Karel VII., který jí vděčil za svou korunu, nezkusil vykoupit ji ani ji osvobodit, pouze se dvakrát pokusil oddálit rozsudek, neboť se jednalo o jeho vlastní pozici a jeho právo na trůn. Jestliže by totiž Jana byla kacířkou nebo čarodějnicí, získal by Karel korunu neprávem. Trvalo téměř dvacet let, než Papež Kalixt III. sestavil komisi, která roku 1456 vyhlásila, že odsouzení bylo výsledkem podvodu a lsti a památku Jany plně rehabilitovala.

A právě proces s Janou z Arcu a jeho revize  po dvaceti letech s následnou rehabilitací Panny orléanské  je vlastním obsahem knihy Réginy Pernoudové. Je to vzrušující čtení. Český čtenář, který má vědomosti o zmanipulovaných politických procesech dvacátého století se může přesvědčit, jak znásilňování právního vědomí funguje spolehlivě po staletí a umožňuje odsuzování nevinných. Jana se stala obětí justiční vraždy a dochované dokumenty svědčí o tom, že na této vraždě měl lví podíl Petr Cauchon, biskup z Beauvais. Vedla jej touha pomstít se Janě za vítězství nad Angličany, poněvadž Cauchon byl kolaborant a od Angličanů dostal svá obročí. Jana byla devět měsíců držena v krutém žaláři a pak postavena před církevní soud, vedený právě Petrem Cauchonem. Tribunál duchovních, kteří v Rouenu zasedali, sloužil anglickým pánům. Svědek rehabilitačního procesu Vilém Manchon o tom po letech vypovídal:

"Biskup z Beauvais držel s Angličany, a viděl jsem, že ještě než biskup začal trochu poznávat celý případ, už byla Jana vsazena do želez. Načež když se v tom vyznal víc, zůstávala Jana stále v okovech, ponechána čtyřem strážcům, byli to Angličané. A krutě s ní zacházeli, na závěr procesu jí ukázali mučící nástroje. Měla tehdy mužské oblečení a stěžovala si, že se neodvažuje od těch šatů odloučit, obávajíc se, aby na ní v noci strážní nespáchali násilí, a stěžovala si biskupovi z Beauvais (...), že jeden ze strážců ji chtěl znásilnit."

Janu obžalovali z kacířství a čarodějnictví, ona však dokázala v patnácti stáních vzdorovat svým učeným žalobcům včetně mistrů z pařížské univerzity, kteří jako praví oportunisté stáli na straně  Angličanů, když anglický regent držel Paříž. Nedostala žádného advokáta ani poradce, odepřeli jí církevní vězení, kde by ji hlídaly ženy, drželi ji v okovech a snad i v kleci, jak svědčí někteří současníci. Hájila se bystře a vtipně a udivovala dobrou pamětí, pevným přesvědčením a především vírou a oddaností Bohu. Příkladem je slavná odpověď na otázku, kterou jí žalobci položili s úmyslem usvědčit ji z duchovní pýchy. Soudní zapisovatel po letech vypovídá:

"V průběhu procesu si Jana velmi často stěžovala, že jí kladou úskočné otázky, nemající žádný vztah k procesu. Dobře si vzpomínám, že jednou se jí ptali, jestli je ve stavu milosti. Odpověděla, že je to těžká věc, odpovědět na takovou otázku. A nakonec odpověděla: "Jsem-li v ní, Bůh ať mne v ní uchová, a nejsem-li v ní, Bůh ať mne ráčí do ní uvést. Raději bych totiž zemřela, než abych nebyla v Boží milosti." Ti, kteří ji vyslýchali, byli touto odpovědí ohromeni, okamžitě přestali a toho dne ji už více nevyslýchali."

Jana se již dříve a bez váhání podrobila zkoumání, zda je skutečně pannou. Bylo to důležité vzhledem k její věrohodnosti a tato věrohodnost se potvrdila. Přesto ji ponechali devět měsíců samotnou ve sklepním vězení a hlídanou samými muži. Jana se původně zřekla mužských šatů, aby nebyla považována za heretičku, ale právě kvůli obtěžování strážců ve vězení si mužský šat musela znovu obléct. Biskup Cauchon to vzal za záminku, aby ji znovu prohlásil za heretičku a nechal Janu upálit. Svědkové uvádějí:

"Biskup z Beauvais, vycházeje z vězení, obrátiv se k hraběti z Warwickku a velkému množství Angličanů v jeho okolí, řekl jim nahlas: "Farewell, farewell, je hotovo, vystrojte hody."

Régine Pernoudová nám ve své knize snáší dobové výpovědi lidí, kteří těžce nesli pohled na utrpení Johanky během výslechů, věznění a nátlaku na to, aby odvolala své poslání. Tito svědkové jejího trápení byli mezi přísedícími nebo zapisovateli u původního procesu, mezi kněžími, kteří ji doprovázeli k popravě i mezi právníky, kteří odmítli na procesu spolupracovat. Dosvědčili, že Jana neměla advokáta, že soudci byli předpojatí nebo naopak zastrašováni a že církevní soud ji po svém odsouzení nepředal soudu světskému, jak bylo jeho povinností. Podle tehdejších zvyklostí ji totiž teprve světský soud mohl vydat katům, což však nebylo dodrženo a biskup Cauchon přímo vydal příkaz k upálení. Hranice byla připravena ještě před vynesením rozsudku.

V knize je též zachyceno, co vypověděli krajané z Domrémy a ti, kdo znali Janu jako mladičké děvče. Všichni potvrdili její počestnost, pracovitost, bezúhonnost, zdravý úsudek a  mimořádnou zbožnost. Dobré je, že Janina matka i bratři se ještě dočkali Janiny rehabilitace. Dobré je, že Francie – nejstarší dcera Církve – zůstala zásahem svaté Jany pod vládou katolických francouzských králů. Anglie měla naopak  osobou Jindřicha VIII. v budoucnu  směřovat k náboženskému rozkolu a odtržení od Říma a tento stav trvá dodnes.

Dobré je, že církev po krátké době rozpoznala nespravedlivost Janina odsouzení a umučení a později – po staletích – vyhlásila  Janinu svatost. Dobré je i to, že třeba po mnoha letech, přece však vyjde pravda na povrch.

Zlé je, že justiční vraždy se stávají stále znovu. Zlé je, že žádná společnost není automaticky chráněna před kolaborantstvím všeho druhu ani před chamtivostí a bezpáteřností. Je tedy na každém z nás, abychom si dávali bedlivý pozor – a to především sami na sebe.

A ještě pro zajímavost: biskup z Beauvais, jak víme, se jmenoval Cauchon. Správně vysloveno to jméno zní stejně jako francouzský výraz cochon, což znamená prase.

Régine Pernoudová: Život a smrt Jany z Arku
Svědectví z rehabilitačního procesu (1450–1456)
Z francouzského originálu přeložila Stanislava Káňová, vydalo nakladatelství Refugium Velehrad-Roma s.r.o, vydání první, Olomouc 2009, cena 275 Kč.