Anežský klášter

Docentka Helena Soukupová se už za svých studií na FF zabývala raně středověkou architekturou a zajímala ji zvláště architektura žebravých řádů v Čechách a na Moravě. Nemohl mezi nimi chybět Anežský klášter. Zabývala se jím v době, kdy procházel obnovou.

Monografie o Anežském klášteře vznikala v době totality a nesvobody. Její vydání nakonec bylo velmi nejisté. Z monografie Anežský klášter citujeme:

III. První stavební období kláštera, založení špitálu a kláštera klarisek

Počátky pražského špitálu a prvního zaalpského kláštera řeholních sester Františkova řádu spadají do období převratných změn, kdy z osad románského podhradí vznikalo svobodné královské město obehnané hradbami a nadané vlastními privilegii. Novému založení své sestry daroval král Václav I. pozemek na pravém vltavském břehu, poblíž kostela sv. Haštala. Místo vybrané pro stavbu kláštera bylo v té době již osídleno četným řemeslníky, taviči železa. Archeologové tu nalezli zbytky železité strusky, ohnišť, pecí na tavení a drobných příbytků dlážděných říčními valouny. Přemyslovská fundace byla situována s ohledem na budoucí běh městských hradeb, které  měly v příštích letech semknout hlavní osady v podhradí. Podle zvyklostí řádu, jehož posláním bylo působit mezi vrstvami nejchudších, byl klášter založen na samém obvodu města při jeho severovýchodním okraji. Na východní straně byl chráněn kamennou městskou hradbou s parkánem a příkopem a na straně severní přirozeným tokem Vltavy a klášterní zdí, která v těchto místech zastupovala městské opevnění. Kromě ženské řehole, kterou přijala členka panovnického rodu, uvedl král Václav I. do právě zakládaného města roku 1232 i řád menších bratří, které usadil u kostela sv. Jakuba.

Přesné datum založení kláštera a špitálu neznáme. Nepochybně se tak stalo hned na počátku vlády krále Václav I., pravděpodobně roku 1231, kdy byla ukončena jednání týkající se Anežčina sňatku. V historických pramenech se nejdříve objevuje zmínka o špitálu sv. Františka, jemuž královna Konstancie postoupila statky, které koupila za 1 500 hřiven stříbra od pražské komendy německých rytířů. Z obsahu listiny vydané 6. února 1233 je zřejmé, že k postoupení statků došlo před uvedeným datem, z čehož vyplývá, že špitál sv. Františka začal plnit své poslání nejpozději roku 1232. V téže listině královna uvádí, že ustoupila od svého někdejšího záměru založit při pražské komendě klášter pro sestry cisterciáckého řádu a vrátila se k svému původnímu záměru založit klášter cisterciaček v moravském Tišnově. Poloha Anežčina kláštera a špitálu v blízkosti komendy německých rytířů u kostela sv. Petra na Poříčí dokládá, že král Václav s královnou Konstancií od počátku usilovali získat toto území pro Anežčinu novou duchovní fundaci.

Stavba kláštera musela postupovat velmi rychle, neboť již 21. března 1234 přijal král Václav I. „klášter v Praze, ke cti sv. Františka postavený, a špitál k němu příslušný, ležící u sv. Haštala“ pod svou královskou ochranu. Zároveň udělil klášteru a špitálu veškeré svobody, exempce a privilegia, jež do té doby náležela jen kostelu vyšehradskému, poskytl mu ochranu před násilnými vpády a královskou klatbou pohrozil všem, kdo by porušili právo azylu. O významu vydaného privilegia svědčí i výčet uvedených svědků z řad církevní hierarchie: pražský biskup Jan spolu s někdejším biskupem Pelhřimem, vyšehradský probošt Arnold, probošt pražského kostela Eppo spolu s konventem, litoměřický probošt Heřman a boleslavský probošt Bohuto. Z laiků je na prvním místě uveden králův komoří Zdeslav, dále kasteláni Pražského hradu a Vyšehradu a řada dalších významných osob. Velké privilegium dokládá, že na Anežčině díle měl svrchovaný zájem sám král a z pozice své moci je plně zaštítil. Od samého počátku nešlo tedy v pražském případě o běžný mendikantský klášter, ale o fundaci královskou, což ovlivnilo i její architektonický charakter.

Do nového kláštera bylo roku 1233 nejdříve uvedeno pět italských řádových sester, které na Anežčinu žádost papeži Řehoři IX. přišly - podle legendy - z Tridentu. Zřejmě však byly vyslány přímo z mateřského kláštera sv. Kláry v Assisi, jak to zaznamenává řada františkánských kronik. Klášter v Tridentu snad posloužil výpravě sester jako přestupní stanice. Podle legendy byly italské sestry Anežkou „s velkou radostí přijaty a s úctou uvedeny do jmenovaného kláštera“. O nejbližším svátku sv. Martina (11. listopadu) se k nim připojilo sedm vznešených dívek z českého království. Posléze i Anežka, „uvažujíc o tom, jak neustále jsme zmítáni v bouřlivém životě vlnami naší smrtelnosti, že pro zmatek světských příčin nemůžeme ani rozjímati o věcech nebeských … o příštích svátcích svatodušních za přítomnosti sedmi biskupů a pana krále, bratra svého, i královny, mnoha knížat i pánů a za přítomnosti nesčetného množství lidu obojího pohlaví a různých národností, pohrdla královskou důstojností i veškerou slávou světskou a jako nevinná holubice . . . vzlétla z potopy ničemného světa do archy svaté řeole“.

Vstup do kláštera, který sama založila, byl velkou událostí nejen pro české království, ale pro celý křesťanský svět. Slavná obláčka přemyslovské princezny byla tím okázalejší, že její úmysl po odmítnutí císařského sňatku byl znám a očekáván. Zřeknutí se vysoké světské hodnosti ještě zvyšovalo význam Anežčina kroku a dodávalo lesku konané události, která byla chápána jako zasnoubení Králi králů.

Dnes 30. března 1234 odeslal někdejší Františkův přítel papež Řehoř IX. „nejdražší v Kristu dceři Anežce, sestře nejmilejšího v Kristu syna našeho jasného krále českého,“ list, v němž se upřímně raduje z její zbožnosti. Papež přijal klášter a špitál sv. Františka do vlastnictví a ochrany apoštolské stolice, potvrdil jim svobody udělené již dříve králem a nadto připojil řadu dalších výsad. Hned následujícího dne, 31. srpna 1234, vydal papež další dvě listiny, z nichž první je adresována představeným řádu menších bratří - bratru Janovi, provinciálovi v Sasku (Janovi de Piano Carpinis) a bratru Tomášovi, kustodovi v Čechách. Přikázal jim, aby ustanovili Anežku za abatyši kláštera svatého Františka, a udělil jim právo, aby podle svého uvážení mohla ulevovat sestrám od řeholních postů o chlebě a vodě a povolovat užívání bot a kožešin. Téhož dne udělil papež všem věřícím v Čechách a Polsku, kteří navštíví v den svěcení klášter sv. Františka řadu odpustků. Papežské listiny jasně hovoří o tom, že v srpnu roku 1234 byly řeholní sestry v čele s Anežkou Přemyslovnou usazeny v klášteře a že se pomýšlelo na vysvěcení kostela, k němuž došlo někdy na podzim téhož roku. Mnohadenní odpustky také dokládají, že klášterní kostel byl od počátku přístupný veřejnosti, a to ve směru dnešního hlavního vchodu z Anežské ulice, kde bylo v roce 1963 nalezeno gotické ostění.

Ke složení Anežčina řeholního slibu došlo nejspíše v sobotu 25. března, v den Zvěstování Panny Marie. Jako další možné datum připadají v úvahu svátky svatodušní (roku 1234 připadly na neděli 11. června), kdy bývali na řádových kapitulách pravidelně přijímáni noví členové Františkova řádu a které snad proto uvádí i legenda. Domnívám se však (píše autorka monografie H.Soukupová), že Anežčina obláčka by se tak dlouho po vydání králova privilegia neodkládala. Datum zakladatelčina vstupu bylo zřejmě i datem slavnostního otevření velkého konventu klarisek s kostelem svatého Františka.

Slavná obláčka královské dcery však měla daleko hlubší význam, který dosud unikal našemu poznání a který v budoucnu zásadně ovlivnil postavení pražského kláštera. Z listiny mladšího data vydané 11. května 1238 vyplývá, že Anežka Přemyslovna složila řeholní sliby na původní, dosud neschválené znění řádových pravidel. Toto odvážné a vědomé přijetí původních zásad sv. Františka v době, kdy jeho řád procházel hlubokými vnitřními rozpory, podnítilo v příštích letech jak písemné spojení Anežky Přemyslovny se sv. Klárou, tak především jejich společné úsilí o kodifikaci řádových pravidel, k jejichž prosazení mělo být využito i významného politického postavení přemyslovského rodu. Je téměř nepochybné, že Františkovu původní řeholi, zachovávanou v té době pouze v klášteře sv. Damiána, přinesly do pražského kláštera první italské sestry z Assisi.