Magdazín 11. 6. 2008, novinky z Portálu
Hostem Magdazínu byla Jana Tesařová vedoucí marketingu nakladatelství Portál. Seznámila posluchače s následujícími tituly:
Poznáváme písmenka
Knížka pro předškoláky i pro začínající školáky s básničkami a jednoduchými úkoly, které vycházejí z hezkých ilustrací. Děti mohou například doplňovat chybějící písmena ve slově, počítat písmenka, vizuálně hledat slova shodná s předlohou, doplňovat logicky opakující se řadu písmen, určovat počáteční hlásky zobrazených předmětů aj. Knížka je vhodná pro předškoláky, kteří se hravou formou s písmeny seznamují, ale také pro žáky prvních tříd, kteří si písmena abecedy postupně osvojují.
Autorka Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, matka dvou dětí a autorka mnoha dětských knih veršů a pohádek, které publikuje v Portálu i v jiných nakladatelstvích. V Portálu vyšly její knihy Hádanky a hříčky nejen se slovíčky, Hádám, hádáš, hádáme, Pohádky před spaním
Ukázka:
Koho by to napadlo?
Kocourek kokrhá, kohoutek mňouká,
Koza se na dvoře z chomoutu souká
Kobylka s koníčkem v řece si mečí,
Krokodýl ve stáji má plno řečí
Děti mají najít chyby v básničce, najít všechny slabiky KO, zkusit hledat slova na tabuli v knížce
Budeme mít prvňáčka
Rady pro rodiče dětí od 5 let
Zvládne naše dítě nástup do základní školy? Půjde mu učení, zvykne si na nový režim, nebude unavené z povinností a úkolů? Dostane hodnou učitelku, najde si ve třídě kamarády a prosadí se mezi nimi? Neprojeví se u něho porucha učení? Autorka shrnuje názory na to, kdy je dítě zralé na vstup do školy a jak má být na něj připraveno. Nabízí kritéria pro výběr školy (kvalita vyučování a učitelů, dojíždění, stravování, provoz družiny) – je dobré jít na dny otevřených dveří, jak na nás škola působí
Nezralost dítěte pro vstup do školy:
Nedostatky v tělesném vývoji a zdravotní stav, opožděný vývoj, snížená inteligence, nedostatečná sociální zralost, špatná úroveň motoriky, posuzuje se pracovní zralost, zralost rozumových funkcí, dítě je nesamostatné, obtížně se soustředí, o šolu se nezajímá, raději si jen hraje, neprojevuje zájem o vědění a další – určitě nežádat odklad podle toho, že se sousedka s tím byla spokojená…
Autorka se zamýšlí nad důvody stále častějších odkladů školní docházky radí, jak usnadnit dítěti vstup do školy, odpovídá na nejčastější dotazy rodičů. Uvádí také nejrůznější náměty na hry na podporu smyslového vnímání, logického myšlení a procvičování motoriky.
Bilingvní rodina
E. Harding-Esch, P. Riley
Příručka poskytuje informace všem rodičům, kteří vychovávají své děti ve vícejazyčném - bilingvním prostředí. Pomůže jim uchopit všechny faktory, které bilingvní výchovu ovlivňují, a nabídne jim rozličná řešení problémů, s nimiž se bilingvní rodina potýká. Informace doplňuje množství případových studií.
Autoři vycházejí z vlastní zkušenosti rodičů vychovávajících své děti v bilingvním prostředí a zprostředkovávají i zkušenosti jiných bilingvních rodin, se kterými při psaní knihy spolupracovali.
Kniha je určena nejen rodinám dětí, kteří vychovávají své děti v dvojjazyčném prostředí, ale i dalším zájemcům o multikulturní prostředí.
Ukázka:
Jedním z nejčastějších a nejpochopitelnějších důvodů, proč si rodiče přejí, aby byly jejich děti bilingvní, je ten, že chtějí, aby byly schopné mluvit se svými prarodiči a tetami, strýci, bratranci a sestřenicemi. Rodinné návštěvy a prázdniny mohou být pěkně nepříjemné, pokud mezi sebou příbuzní nejsou schopní komunikovat. Pro prarodiče může být velmi těžké, nemohou-li se domluvit vlastním jazykem se svými vnoučaty. Pusinky a čokoláda jednoduše nemají takový dopad. Proto rodiče, kteří dvojjazyčnost zavrhnou, protože chtějí „rodinu sjednotit a utužit“, zjišťují, že dosahují pravého opaku.
Škodlivost dvojjazyčnosti nebyla nijak prokázána (spíš opak je pravdou) a bilingvismus může být velká sociální výhoda. Tím se vracíme k vaší situaci, která je rozhodující pro to, zda z dvojjazyčnosti plynou pro vaše dítě nějaké krátkodobé či dlouhodobé sociální výhody. Bude schopné komunikovat se svými prarodiči, bratranci a sestřenicemi, kamarády a návštěvami?
Budete „domů“ jezdit na prázdniny, nebo se vrátíte po vypršení pracovní smlouvy? Jaké máte plány se vzděláním dítěte?
Prvním a logicky nejdůležitějším pravidlem je to, aby bylo dítě šťastné. Dojdou-li rodiče k závěru, že snaha o dvojjazyčnost jezdrojem trápení, měli by svůj postoj přehodnotit. Doposudjsme se však ve své praxi nesetkali s žádným takovým případem. Na druhé straně je skutečně mnoho případů, kdy štěstí dítěte je silným motivem k udržení dvojjazyčnosti, protože dítě druhý jazyk bude potřebovat, aby mohlo prožít šťastné dětství. Není nic smutnějšího než „ztratit“ půlku rodiny.
Z toho vyplývá další pravidlo, že by se dítěti nikdo neměl kvůli jeho výkonu v jazyce vysmívat nebo ho uvádět do rozpaků, zvlášť když jde o jeho slabší jazyk. Především se svým dítětem mluvte, což platí pro oba rodiče. Vy tvořte pro něj co nejbohatší jazykové prostředí v obou jazycích (písničky, návštěvy herny, knížky, televize, prázdniny, návštěvy, hry).
Buďte ve svém používání jazyka s dítětem důslední, ale pamatujte si, že důslednost může mít mnoho podob: jeden rodič, jeden jazyk; jazyk na prázdniny a jazyk po celý rok; jazyk v týdnu a víkendový jazyk; kdo první promluví, určuje jazyk komunikace; každý mluví svým oblíbeným jazykem. Pamatujte si také, že důslednost od vás často bude vyžadovat značné úsilí a trpělivost.
A konečně, netrapte se tím. Pro většinu dvojjazyčných dětí a jejich rodičů je vzorec používání jazyka součástí jejich života. Může být užitečný, zábavný a zajímavý, ale stále je to něco, co sdílejí s velkou částí světové populace, a proto není důvod s tím tolik nadělat.
Neklidné dítě
Autorku Jiřinu Prekopovou – známou dětskou psycholožku – nemusíme asi představovat. Posluchači znají její knihy Děti jsou hosté, kteří hledají cestu, Malý tyran.
V posledních letech se více hovoří o hyperaktivitě dětí. Některé děti svou neposedností a rozjíveností dovádějí k zoufalství rodiče i učitele. Neklid se u nich stává vývojovou poruchou, kterou je třeba brát vážně. Kniha vysvětluje příčiny hyperaktivity vrozené i získané, ukazuje cestu ke správné diagnóze a seznamuje s možnostmi nápravy-terapie. Nabízí podporu a rady rodičům neklidných dětí a doporučení učitelům.
Ukázka:
Rodiče jsou zpočátku větší a zralejší než dítě a oni jsou pro dítě těmi, dávají. Poskytují mu bezpečí, potravu, vzor a formu, do které se váže jeho životní energie. Dítě je zprvu malé a nezralé a přijímá. Přejímá od rodičů bezpečí, potravu, vzor i formu. Zní to jako otřepaná moudrost, že? V přírodě se opravdu nenajde opačný příklad. Je to prostě zákon, že kuře je menší než slepice, výhonek menší než strom. Jsou to tedy nejdřív rodiče, kteří především dávají, a dítě, které především přijímá. Vyváženost dávání a přijímání vzniká teprve v procesu růstu, ve kterém dítě rodičům postupně začíná dávat. Učí se také přejímat povinnosti prožívání dítěte jsou Božími zástupci na zemi: milují dítě, i když zlobí, a protože ho milují, očekávají od něho odříkání, námahu, zkoušky. Jsou pro dítě zákonem, zastupují polaritu nabídky a zákazu, vykazují mu hranice.
V tomto smyslu ztělesňují nepochopitelnou, ale nade vším se slitovávající, mocnější, zcela neodůvodnitelnou a neuchopitelnou autoritu. Jsou stále přítomni, i tehdy, když nechávají svobodu, a odpovídají, jsou-li osloveni: „Tlučte a bude vám otevřeno.“
Boží láska i láska rodičovská se nevyčerpává splněním materiálních nároků. Projevuje se spíš důvěrou v životní síly dítěte, které se postaví odříkání a námaze.
Tak jako člověk hledá v Bohu otce a matku v nejvyšším slova smyslu, tak je jeho úsilí v nejhlubším smyslu zaměřeno na to stát se podobným Bohu, být s ním a v něm jedno. Také v tomto smyslu jsou rodiče pro dítě vzorem. Co přijmou od Boha a jakým způsobem v sobě prohlubují Boží řád, předávají pak dál svému dítěti. V prožitcích dítěte jsou hlásnou troubou Boží. Čím víc sami rodiče zdomácněli v božském řádu, tím větší sebejistotu a důvěru vyzařují na své dítě, tím bezpečněji se dítě ve světě cítí a tím lépe odolává životním bouřím.
Jak se může dítě cítit chráněno, jestliže se matka vůči němu projevuje jako ten slabší partner? Když se rodiče neodvažují určovat pro dítě míru, a tím se jeví nezralí? A může se dítě vůbec cítit vevázáno v nějaký vyšší řád, jestliže se jeden z rodičů vydělí a dítě tak ztratí rodiče? Jak může zůstat klidné, když se rozvedení rodiče nemají v úctě?
Jsme pevně přesvědčeny, že člověk je proto stále neklidnější, protože stále víc vypadává ze řádu stvoření.
Když chce dcera hubnout
Francouzská lékařka a novinářka dávají rady rodičům dospívajících dívek.
Rodiče často řeší rozhodnutí svých dospívajících dcer začít s dietou a hubnutím. Dívky bývají ovlivněny vzhledem mediálních hvězd a modelek, někdy se ovlivňují navzájem a neuvědomují si, že pro dospívající může být rozhodnutí hubnout nebezpečné. Následky striktních diet pro ně mohou být mnohdy katastrofální. Autorky knihy poskytují rodičům dívek rady, jak v takových případech postupovat, jak zjistit, zda jsou obavy z tloušťky oprávněné, nebo ne, jak reagovat, když přílišná váha je jen přesvědčením dotyčné dívky, jak zavést správné stravovací návyky a co dělat, má-li dívka opravdu stabilní nadváhu.
Dospívající dívky často myslí jen na to, aby byly štíhlé. Většina z nich přitom zhubnout nepotřebuje. Pokud čísla potvrdí, že dívka je podle lékařských měřítek skutečně příliš tlustá, potřebuje odbornou pomoc. Pokud je však vaše dcera „v normě“, ale trvá na tom, že musí zhubnout, je třeba jí vysvětlit, že v jejím případě je dieta kontraproduktivní. Jakmile se nechá strhnout logikou omezování jídla, hrozí jí, že se dostane do začarovaného kruhu (tzv. jo-jo efekt), a to vyústí v pár nadbytečných kilogramů.
Jak mohou rodiče pomoci? V souvislosti s komplexy, které v dospívání připomínají nastražené miny, je důležité nedramatizovat situaci. Vaše dcera by si měla uvědomit, že právě prožívá významné hormonální změny. Připomeňte jí také, že kolem šestnáctého roku věku je dospívající dívka na vrcholu své tělesné váhy. Pokud má vyvážený jídelníček, nemusí mít obavy.
Některé matky trvají na omezující dietě už od nejútlejšího věku své dcery, protože se bojí, aby dívka později neměla problémy s váhou. Ale výsledkem této strategie je pravý opak – omezování vyvolá u dítěte zvýšenou touhu po zakázaných potravinách. Vhodným postojem je udržet si k výživě věcný přístup, jídlo nedémonizovat ani neuctívat jeho kalorickou hodnotu. Během vývoje v dospívání nesmíme trvat na příliš přísné dietě, abychom nezpůsobili únavu nebo poškození organismu. Dieta má dokonce větší naději na úspěch, když se nezakazuje žádné jídlo. Je tedy třeba od začátku diety jíst všechno a dávat pozor na vyváženost jídla a na jeho množství.
Často se stává, že dospívající dívka svádí na tělesnou váhu všechny své problémy a předpokládá, že všechno se vyřeší, až zhubne. Pomozte jí, aby přijala sama sebe „tady a teď“. K tomu potřebuje především přijmout svou rodící se ženskost. Začne-li dospívající dívka sportovat a naučí-li se také „rozmazlovat“ své tělo, přispěje to k tomu, aby se s ním smířila. Je důležité, aby si rodiče při prosazování zásad správné výživy udrželi zdravý rozum. Ve společnosti, která stigmatizuje obezitu, je třeba bránit právo na odlišnost.
Lépe porozumět sobě i ostatním
Zajímavé psychologické experimenty pro lepší pochopení našeho chování. Proč si děti rády hrají se sirkami? Proč se říká, že ženy jsou náchylnější k pomlouvání než muži? V našem každodenním chování se projevují určité mechanismy, které byly vědci, psychology a sociology zkoumány pomocí testů nebo sériemi systematických pozorování. Kniha seznamuje s těmito testy a jejich výsledky v kapitolách, uspořádaných podle témat, např.: Vnímání, pozornost, paměť a inteligence; Úsudky, odhady, vysvětlení; Motivace, emoce, osobnost a další oblasti.
Ukázka:
Může negativní pohled na stáří zkrátit očekávanou délku života?
Dlouhodobá mnohaletá studie ukázala, že negativní vnímání stáří může zkrátit očekávanou délku života. Výzkum zahrnoval 660 účastníků nad 50 let věku (338 mužů a 322 žen). Psychologové studovali úmrtnost jedinců vzhledem k fyziologickým a dalším změnám (sledovali změny krevního tlaku, celkového zdravotního stavu, věk, samotu), ale také vzhledem k odpovědím, které uvedli účastníci v dotazníku o 23 let dříve.
Dotazník se týkal stáří a obsahoval například otázky typu: „Jak dalece souhlasíte s následujícím tvrzením: Když člověk zestárne, je méně prospěšný.“
Výsledky ukázaly, že osoby, které vnímaly stáří pozitivně (měřeno před 23 lety) žily o 7,5 roku déle než ty, které měly o stáří negativní představu. Toto prodloužení života o 7,5 roku se nezměnilo, ani když byly vzaty v úvahu další faktory (věk, pohlaví, sociálně ekonomický status, samota, celkový zdravotní stav atd.).
Vliv pozitivního vnímání stáří na dlouhověkost se dokonce ukázal mnohem významnější než kladné vlivy fyziologického rázu, jako je nízký krevní tlak a nízká hladina cholesterolu. Vliv stereotypu o stáří se také ukázal významnější než nekuřáctví, absence nadváhy, nebo dokonce pravidelné tělesné cvičení, protože žádný z uvedených faktorů nepřidal nositeli více než tři roky života.
Podle názoru vědců ovlivňují negativní stereotypy o stáří přímou úměrou výkon kardiovaskulárního systému. To by mohlo vysvětlovat, proč takový druh vnímání může snížit očekávanou délku života. Tyto stereotypy spojené se stářím jsou záludné, protože působí v našem podvědomí. Jsou totiž „zavedeny“ v dětství, a když stárneme, nepřehodnotíme je.
Zbavit se minulosti
U každého z nás, ať svobodného, nebo žijícího v partnerském vztahu, rodiče, nebo bezdětného, ať jsme jakéhokoli věku, se projevuje nevědomý mechanismus, který nás vede k jednání, na něž má vliv prožitá bolestná zkušenost z dětství nebo z dávné doby, kterou si ani neuvědomujeme. Mluví se pak o „scénářích“ nebo o nutkání k opakování. V reakci na přítomné události nás tento „opakovací mechanismus“ nutí k prožívání našich starých zranění. Autor nás pomocí příkladů, cvičení a podnětů k postupné práci na sobě vede k tomu, jak se osvobodit od starých emočních zranění, jak odstranit nevědomé mechanismy a zdravě prožívat přítomnost.
Ukázka:
Emoce není rušivým prvkem, který je třeba potlačovat, nýbrž příležitostí, jak se dostat do vlastního nitra. Informuje o stavu našich potřeb, a napomáhá lepšímu sebepoznání. Pod „emoce“ můžeme zahrnout pocity, bolesti, vnitřní hnutí, vibrace, dojmy, duševní stavy. Máme například pocit „knedlíku v krku“, stažený žaludek, náhlé závratě nebo se objeví fyzická bolest, jakmile se připomene určité téma nebo situace, pocity horka nebo chladu, přerývaný dech, to všechno jsou známky emočních změn v těle. Chvíle zastavení a soustředění na sebe představují vynikající prostředek, jak vstoupit do hlubin paměti vlastního těla, která se nachází pod naším svalovým krunýřem. Emoce a potřeby silně potlačované v dětství naše tělo poznamenávají, protože tělo se sevře, aby tlumilo zákazy hlásané kulturou. Náš svalový krunýř nás chrání proti starým bolestem, ale tato anestezie působí rovněž na všechny pocity, včetně těch příjemných. Postupně ztrácíme kontakt se svými skutečnými potřebami a emocemi.
Lékařská vyšetření nenacházejí viditelnou stopu nemoci, žádné emoční trápení není vidět, ale přesto se vyjadřuje fyzickou bolestí, která je zcela skutečná. Když musí dítě potlačit svou bolest, aby nerušilo rodiče, naučí se zadržovat dech a napínat břišní svaly, aby zadusilo svůj pláč. Dítě mezitím vyrostlo a dnes po rozchodu s partnerem celý večer o samotě pláče a stále slyší vnitřní řeč, jak mu nařizuje, aby přestalo zbytečně brečet. Slzy přestanou téci, ale je možné, že místo nich se objeví bolest hlavy, protože svalový krunýř se stáhne, aby zabránil emocionálnímu výlevu. Potlačené emoce se svalovým krunýřem fixují do svalů, a potlačení se opakuje, protože podobné emoce vyvolané životními okolnostmi se automaticky cenzurují. Když krunýř příliš ztuhne, takže omezuje pohyb energie a emocí, dochází k potížím. U někoho to budou nemoci nebo opakované nehody, u jiného mezilidské konflikty. Kolik bolestí šíje, břicha nebo zad, neléčitelných chirurgickými zákroky nebo léky, představuje ve skutečnosti emoční řeč člověka v tísni? Tělo reaguje někdy s překvapivou intenzitou, jindy jemněji, ale pokaždé nám říká, co je v něm vtištěno a co se snaží prodrat ven.
Oběť, kat a zachránce
ve vztazích a komunikaci
Prožíváte-li opakovaně v komunikaci s některými lidmi něco negativního, říkáte si, že už se nenecháte vtáhnout do hry. Termín hry opravdu odpovídá negativním situacím, které se standardně opakují. Autorka, která je psychoterapeutka, v knize vysvětluje základní pojmy psychologických her Erika Berna, amerického psychiatra (mnozí budou znát jeho knihu Jak si lidé hrají). Na základě svých poznatků dává rady, jak řešit opakující se problémy ve vztazích – v rodině i s okolím. Kniha zaujme čtenáře, kteří chtějí řešit své vztahové a komunikační problémy každodenního života.
Ukázka:
Když v souvislosti s komunikací zazní termín psychologická „hra“, neuvědomíme si vždy, co to znamená. Psychologická hra nemá nic společného s hraním ani zábavou, jde o neplodnou negativní komunikaci. Psychologické hry se vyznačují přeháněním, skrytou neupřímností a řídí se téměř neměnnými pravidly. Když zažijete nějakou negativní zkušenost ve vztahu, zřejmě jste se nechali zatáhnout do hry trojúhelníku a v původcích vašich potíží najdete jeden z následujících profilů:
Oběť: čistá a nevinná, pasivní a neschopná, plačtivá a politováníhodná. Oběť se ve vás snaží vyvolat pocit viny z toho, že se vám daří dobře, když jí se nevede. Jejím cílem je vzbudit ve vás lítost a přimět vás, abyste se o ni postarali, a zároveň vás učinit zodpovědnými za její utrpení, případně za její budoucí štěstí.
Kat: Kat je autoritativní a povýšenecký. Jeho rozhodnutí jsou definitivní, používá zejména zastrašování. Tyran je jemnější a záludnější verzí kata, tíhne k šikaně, kritice, shazování, slovním výpadům.
Zachránce: laskavý a šlechetný, silný a altruistický, ochránce se sklonem k naivitě, připravený výčitkou vyvolat ve druhém pocit viny. Jeho zachraňování má v sobě cosi dětinského a slouží k vytváření závislosti, protože zachránce tajně trpí strachem z opuštěnosti.
Psychologickou hru můžeme poznat podle následujících znaků:
- Dosáhli jsme opaku toho, co jsme chtěli.
- Máme pocit, že jsme marnili energii výměnou neplodných, popuzujících řečí.
- Uzavíráme vztahové klání a máme přitom dojem, že jsme se nechali nachytat.
- Na přetřes se vrací totéž téma, aniž by bylo vyřešeno.
Psychologické hry podléhají téměř neměnným pravidlům. Začínají výkopem, ekvivalentním vrhu kostek nebo hvizdu píšťalky na začátku utkání. Následuje odveta, která určí rozdělení rolí. Poté bude hra pokračovat mohutnými kopy na minovém poli transakcí, připomínajícími tahy pěšci na šachovnici. Jakmile se jeden z aktérů hry nabaží, ukončí ji tak, že vyvolá scénu. Obvyklými pocity na konci hry bývají ohromení, škodolibá radost, pocit zrady nebo triumfu. Jako projev poděkování za aktivní účast vyhraje každý hráč svou žvýkačku negativity, jejíž žvýkání mu vydrží dost dlouhou dobu.
Návnada
Návnada může být slovo, věta, gesto nebo způsob chování, sloužící k harpunování protihráče. Jejím účelem je automaticky spustit odpověď, která má zasáhnout spoluhráče na citlivém místě.
Zde je několik příkladů návnad:
„To je šílené, jak jsi podobný/á své mámě!“
„Poslyš, neztloustl/a jsi nějak?“
Když víme s jistotou, že bude následovat negativní odpověď:
„Už máš hotové úkoly?“
„Miláčku, tenhle víkend si už opravdu musíš uklidit v garáži!
Mohou se využívat rovněž návnady na úrovni neverbální komunikace. Povzdechy, zvedání očí k nebi, pokrčení rameny, provokativní nebo přihlouplý úsměv svádějící k pohlavku, ale i zvuky všeho druhu – frkání, funění, pokašlávání, mlaskání, srkání, šustění igelitovým pytlíkem atd. Mnoho mužů vám řekne, že zapínat vysavač v obýváku, když běží v televizi fotbalový zápas, je návnada hodná vyhlášení války.
Hry s ústřední postavou oběti
Protéza
Tato hra spočívá v ospravedlňování vlastních chyb a neschopnosti se změnit. Dotyčný hráč se zříká odpovědnosti za své činy a dovolává se beztrestnosti. Aby se vyhnul vině, snaží se svou pasivitu ospravedlnit tím, že hodí odpovědnost na druhé nebo na své okolí. Své neúspěchy a prohry oběť podává jako nevyhnutelné a omluvitelné; odvolává se přitom na svou dobrou vůli a vlastní neschopnost, za niž nemůže. Handicap protézy, odsuzující člověka ke kulhání, se objevuje v různých hrách téže skupiny:
Budižkničemu: „Já tam šel/šla, ale měli zavřeno.“
Hlupák: „Tomu vůbec nerozumím.“ „To jsem nevěděl/a.“ „Nepochopil/a jsem to.“
Vrták: „Muselo mi to vypadnout z tašky a já si toho nevšiml/a.“
„Prostě mi uklouzly nohy.“
Například už máme dost toho, že naše dospívající dítě nehne ani prstem, a tak se rozhodneme, že ho pověříme umytím nádobí. V zásadě to nevyžaduje žádnou zvláštní inteligenci ani nijak výjimečně vyvinutou zručnost, ale náš potomek se nás může pokusit otrávit tím, že nás bude volat každé tři vteřiny a ptát se, kde je houbička,čisticí prostředek, miska, hadřík, jak to má správně udělat,jestli má oplachovat pěnu nebo kam má uklidit skleničky,talíře atd. (Hlupák);
všechno zastříká, až málem vytopí kuchyň, rozbije dvě skleničky, tři talíře a zkřiví nože. (Vrták);
nechá v hrncích neumytá místa, dřez bude plný pěny a uklidí do polic mokré nádobí (Budižkničemu).
A když na něj coby týraný tyran zařveme, odpoví: „Tobě se člověk nikdy nezavděčí!“
Musíme přestat být naivně důvěřiví. Člověk se může poučit a změnit v každém věku. Záleží na každém z nás, zda se bude snažit získávat informace, učit se a dávat pozor na to, co dělá. I kdybychom tím měli svého dospívajícího potomka rozčílit, navrhněme mu, ať ze svého kapesného našetří na myčku nádobí. Možná u něj v činnosti, jakou je mytí nádobí, zaznamenáme pokrok…
Když úzkost bolí
Autor Jeroným Janíček vychází z letité osobní zkušenosti s jednou z úzkostných poruch a z poznání, že destigmatizace lidí trpících duševním onemocněním je procesem, závislým na kvalitě informací, které se k nemocnému a jeho okolí dostanou. Autorem není psychiatr, nýbrž novinář, který se o vlastní zkušenosti s úzkostnými stavy nebojí otevřeně hovořit. Nesupluje však pohled odborníka, je tím, kdo buduje most mezi lékařem a pacientem. Kapitoly vznikaly na základě rozhovorů s odborníky z oborů psychiatrie s lékaři a záchranáři.
Slovo autora:
Nejhůře jsem se asi vyrovnával s tím, jak špatně chorobná úzkost a zaplavení masivní úzkostí vysvětluje druhým. Ať už je naslouchajícím lékař záchranné služby nebo kamarád. Představte si, že k vám přijede výjezdová skupina zdravotnické záchranné služby s lékařem, a ve chvíli, kdy je uvidíte ve svém zorném poli, veškerá úzkost opadne. To jsou mimořádně nepříjemné situace. Na otázku „Kde vás to bolí?“ nemáte najednou žádnou pravdivou odpověď. Máte v sobě jen doznívající strach ze smrti a později i výčitky z toho, že jste zalarmovali kompletní posádku záchranky. Nebo se úzkost naopak s příjezdem záchranky neumenší, ale vzroste, protože vaše příznaky připadají zasahujícímu lékaři přinejmenším divné a neví si s nimi rady, podobně jako jeho kolega na interním příjmu.
Agorafobie a panická porucha
Letadla, vlaky, metra, autobusy, dopravní zácpy, výtahy, fronty v samoobsluze, eskalátory a kina jsou místa, z nichž se špatně utíká do bezpečí. Podobně, bez možnosti dovolat se pomoci, se člověk cítí, když je doma sám, nebo když je na nějakém osamělém místě (například v lese). Ve srozumitelně psané příručce se čtenáři dozvědí, jak mohou rozpoznat, zda oni sami nebo jejich příbuzní trpí agorafobií či panickou poruchou a co je jejich příčinou. Část knihy je věnována popisu nejdůležitějších strategií léčby – práci s katastrofickými myšlenkami a představami, nácviku zklidnění dechu, relaxaci apod. Úspěšnost terapie dokládá řada příběhů osob postižených těmito poruchami, v nichž popisují způsoby, jak se jim tyto potíže podařilo odstranit.
Autorem knihy je Ján Praško a kolektiv.
Účinná komunikace v zaměstnání
Dobrá komunikace v zaměstnání je klíčem k úspěchu, je však třeba ovládat základní pravidla, která přináší tato publikace spolu s konkrétními příklady. Poskytuje praktické návody, jak zvládat ústní i písemné vyjadřování v pracovním procesu i s ostatním okolím v zaměstnání. Radí také, jak komunikovat prostřednictvím internetu, telefonu, jak si připravovat a podávat ústní vystoupení i písemné zprávy.
Komunikace je svým způsobem umění, musí se na ní pracovat, pěstovat ji. Je pravda, že někomu byla tato schopnost dána už do vínku. Takový člověk je výřečný, lehce navazuje kontakt, dokáže vyvolat důvěru. Pro ty méně obdařené však není nic ztraceno.
Dobře komunikovat se svým okolím, ať už v soukromém životě, nebo zaměstnání, se může naučit každý. Stojí to však trochu úsilí. Je třeba si věřit, otevřít se, jednat poctivě.
Tajemství vytvoření přátelských nebo kolegiálních vztahů a harmonického pracovního prostředí spočívá v tom, že u každého jedince budeme hledat jeho pozitivní povahové rysy a nesou středíme se na jeho nedostatky a slabosti. Tak budeme moci podporovat a rozvíjet dobré vlastnosti a potlačovat ty špatné.
Pro úspěšnou komunikaci v zaměstnání je vždycky lepší nezdůrazňovat chyby, ale naopak vyzdvihnout schopnosti, zásluhy a úspěchy. Máme-li dobrou vůli, můžeme se tak podílet na ochraně a rozvoji jedněch a usměrňování druhých. Pro dobrou komunikaci v pracovním prostředí se vyplatí stavět se k chybám druhých s ohledem a spíše klást důraz na jejich kvality, zásluhy a schopnosti.
Autorka uvádí i praktická cvičení na zlepšení mluveného projevu – třeba cvičení na zvýšení kapacity plic, kdy na jeden nádech nahlas přečteme co nejdelší úsek básniček – cvičíme na Kainara i Erbena), radí, zlepšit artikulaci, intonaci a barvu hlasu, jak má vypadat písemný projev, čemu se vyhnout při psaní a zasílání e-mailů.
Umění diplomatického jednání
Dnes více než kdy v minulosti platí, že na poli osobních i profesních vztahů sklízejí plody vítězství spíše diplomaté schopní citlivě jednat, nacházet kompromisy, hledat nová kreativní řešení, získávat nové spojence na svou stranu. Autor předkládá dvacet pravidel diplomatického jednání, která mohou pomoci každému čtenáři, usilujícímu o zlepšení svých komunikačních dovedností, osvojit si umění diplomatického jednání.
Umění prožívat emoce
Autor na základě příkladů nabízí podněty, techniky a cvičení, které čtenáři pomohou naučit se své emoce lépe prožívat, rozpoznat emoční problémy a odstraňovat zábrany a bloky, které mu brání v jednání. První část knihy seznamuje s druhy emocí, s problémy a poruchami, které v souvislosti s emocemi mohou vznikat. Druhá část nabízí nástroje a techniky pomáhající v komunikaci s ostatními lidmi. Třetí část knihy se podrobněji zabývá vlivem emocí v rodině, ve vztazích s přáteli a spolupracovníky.
Úspěšný dialog
Rady, jak by měl člověk přizpůsobit své chování při různých těžkostech dialogu, jak si utvořit určitý odstup od sebe samého i od druhého, jak partnera brát v úvahu i jak mu oponovat, jak pomocí dialogu vytvářet vzájemné vztahy s druhými, založené na respektu. Autor uvádí výklad testem, s jehož pomocí čtenář může posoudit způsob dialogu, analyzuje jednotlivé fáze dialogu, představuje účinné faktory a dává příklady.
Buďte pány svého času
Kniha se zabývá otázkami uspořádání a prožívání času z hlediska účinnosti a z hlediska zachování klidu a pohody. Autor vede čtenáře k tomu, jak si stanovit priority. Ukazuje názorně problémy a příčiny nezdarů (rozbory, grafická znázornění), klade otázky k zamyšlení, z nich vyvozuje podněty a doplňuje cvičeními. Knihu uzavírá soubor otázek, test, s nímž si čtenář uvědomí, na co se zaměřit, co mu nejvíc brání v účinném uspořádání času.
Mentální mapování
Svými MIND MAPS (myšlenkovými mapami) zavedl Tony Buzan revoluční systém tvorby poznámek, který může pomoci rozvoji v řadě oblastí života. Praktická příručka ukazuje, jak tento nástroj používat a jak ho využít k rozvoji kreativity, k hledání řešení každodenních problémů, ke stanovování cílů, k sebemotivaci a k motivaci druhých a k tréninku a zlepšení paměti.
Mentální mapy jsou vynikající pomocník paměti. Vzhledem k tomu, že jsou kombinací barev, obrazových symbolů a větvících se křivek, stimulují vizuálně mnohem důkladněji než konvenční zápisy. S mentální mapou se dlouhý výčet nudných informací rázem promění v barevné, dokonale uspořádané, snadno zapamatovatelné schéma. Mozek má přirozenou schopnost vizuálního vnímání, proto si obvykle lépe v paměti podržíme ty informace, které jsme se snažili zapamatovat za pomoci vhodného obrázku.
Začnete obrázkem uprostřed mapy – třeba představou dovolené. Pokračujete větvemi na všechny strany, větve zakreslujte jako křivky, nikoli jako přímky a zakreslujete, co vás napadá – jak na dovolenou pojedete, co si vzít sebou a tak dále. Zakřivené, organické větve, podobající se větvím stromu nás více upoutají.
VYOBRAZENÍ používejte na celé ploše mapy. Každý takový obrázek, stejně jako vyobrazení ve středu mapy, má hodnotu tisíce slov. Deset obrázků na mentální mapě se tedy rovná 10 tisícům slov tradičního zápisu!
Etapové hry v přírodě
Kniha navazuje na úspěšný titul Táborové etapové hry (Portál, 2006) a přináší čtyři nové hry: Království Zlaté víly (13 etap), Cesta do pravěku (15 etap), Zloba Vládce větrů (6 etap) a Věštba Chalnaka-Velkého mága (10 etap). Děti se při nich učí rozlišovat dobré a špatné lidské vlastnosti a vážit si hodnot jako je ohleduplnost, empatie, spolupráce a ochota pomoci druhému v nouzi. Hry jsou vhodné pro skupiny 20 až 80 dětí ve věku 6 až 11 let a jsou určené pro delší pobyty v přírodě.
Příručka instruktora zážitkových akcí
Co jsou zážitkové akce a jaké mají cíle? Jak zorganizovat zážitkovou akci? Jak funguje instruktorský tým? Co je to dramaturgie akce? Jak dobře uvést pocitový program? Jak řídit diskuzi? V čem spočívá kouzlo tajemné atmosféry? Jak rozvíjet tvořivost? Praktická příručka vysvětluje základy zážitkové pedagogiky, dramaturgii akcí a metodologii uvádění her. Přináší přehled různých typů programů a jejich specifik, důraz je kladen na systematičnost, přehlednost a snadné vyhledávání námětů a zdrojů. Inspiraci v knize najdou pořadatelé skupinových akcí v přírodě, vedoucí dětských oddílů, učitelé na školách v přírodě, organizátoři aktivit pro dospívající i dospělé a instruktoři komerčních kurzů.
Skupinové hry pro život 2
Pro děti od 6 do 12 let
Druhá část čtyřdílného souboru skupinových her pro mladší děti. V nakladatelství Portál vyšla v roce 2007 první část, zaměřená na rozvoj těchto dovedností a kvalit: včlenění do skupiny, sociální kontakt, vztahy chlapců a dívek, přátelství a sebevědomí. Druhý díl se zaměřuje na uvolnění napětí, komunikaci, učení, vztahy k okolí a všímá si kategorie „zvědavost“. U každé hry je uvedeno, pro jak staré děti je vhodná, její cíle, potřebný materiál a pomůcky, detailní návod k hraní a otázky k reflexi.
Vyber si hru podle jména
Hry na nejčastěji užívaná jména jsou uváděny básničkou, která naznačuje námět hry. Charakteristiku hry s popisem a vysvětlením doplňují informace o typu hry, počtu hráčů, jejich věku a potřebných pomůckách. Humorně laděné obrázky ukazují, jak se hra hraje správně a jak špatně. Zastoupeny jsou tu hry slovní a jazykové, matematické a logické, pohybové, výtvarné, dramatické, vědomostní a hry pro rozvíjení zručnosti. U všech jmen lze také nalézt datum svátku podle kalendáře a další modifikace a zdrobněliny jména.
Kniha je určena všem, kdo si rádi hrají, ale především dětem od 3 let a školákům, vedoucím dětských kroužků, organizátorům volnočasových aktivit, ale i učitelům pro zpestření výuky.
Cesta Vikingů
Při školním výletu se přátelé Tom a Líza ocitnou v osmém století mezi divokými Vikingy, kteří chtějí získat nejcennější poklad světa. Líza a Tom na cestě za pokladem luští nejrůznější záhady a hlavolamy, jejichž správné vyřešení je může přiblížit vždy o krok blíže k pokladu. Čtenáři mohou oba přátele na jejich cestě provázet. Nejde přitom jen o četbu dobrodružné knihy, protože správné vyřešení každého z čtyřiašedesáti záhad či hlavolamů poskytne čtenáři klíč k následující části příběhu a dalším úkolům a dobrodružstvím.
Spratek
Příběh dítěte, které nikdo nemiloval
Kniha představuje skutečný příběh šestileté Sheily, která se dostane do speciální třídy pro děti s poruchami chování. Její učitelkou a zároveň prvním člověkem, který jí projeví lásku, je Torey Hayden, která je speciální pedagožka a většinu života pracuje s dětmi, které jsou citově narušené. Navzdory mnohým překážkám a smutným událostem Sheila zůstane ve třídě, kde našla přítelkyni-učitelku.
Ta po čase zjistí, že dívka má nadprůměrnou inteligenci, je učenlivá a dřímá v ní skrytý génius. Kniha je pozitivním svědectvím o síle pedagogických a terapeutických prostředků jako jsou pocit bezpečí, důvěra, podpora v nouzi, ochota odpouštět, uznání důstojnosti každého člověka, i zanedbaného dítěte. Pedagoga představuje jako přítele, který neváhá pro dítě podstupovat nejrůznější oběti.
Torey L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných non-fiction románů z prostředí školy pro děti s poruchami chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka. Žije v USA.
Ukázka 1:
Měla jsem to vědět.
Byl to malý článeček, jen dva odstavce vmáčknuté na šesté straně pod komiksem. Psalo se v něm o šestileté dívce, která unesla dítě ze sousedství. Onoho chladného listopadového večera sebrala tříletého klučinu, přivázala ho ke stromu v nedalekém lesíku a zapálila na něm oblečení. Chlapec teď byl hospitalizován v místní nemocnici a nacházel se v kritickém stavu. Děvče bylo vzato do ústavní péče.
Článek jsem si přečetla stejně netečně jako celé noviny a pocítila bezprostřední znechucení typu „kam ten svět spěje“. Ještě ten den jsem si na něj znovu vzpomněla při mytí nádobí. Zajímalo by mě, co asi policie s tím děvčetem udělala. Můžete dát šestileté dítě do vězení? Chvílemi se mi zjevovaly kafkovské představy dítěte bloudícího naším starým městským vězením, v němž se prohání průvan. Myslela jsem na to jen nezúčastněně, neosobně. Ale měla jsem to vědět.
Měla jsem vědět, že žádný učitel nebude ochoten přijmout do své třídy šestileté dítě s takovou anamnézou. Žádný rodič nebude chtít, aby takové děcko chodilo do školy s jeho dítětem. Nikdo nebude chtít, aby se takový spratek směl volně pohybovat.
Měla jsem vědět, že skončí v mém programu. Učila jsem třídu, která byla v našem školském okrsku láskyplně označována jako „odpadní“.
Ukázka 2:
Kolik je dvě a dvě?
Další den jsem se rozhodla, že je na čase, aby se Sheila zapojila do společné práce. Autobus, kterým dojížděla, ji vysadil před střední školou o dva bloky dál a Anton ji tam šel vyzvednout a přivést k nám. Když dorazili, Sheila si sundala bundu a šla rovnou ke své židli. Sedla jsem k ní a vysvětlila jí, že dnes po ní budu chtít, aby něco dělala. Prošla jsem s ní denní program a řekla jí, že bude mít za úkol být při všem s námi stejně jako včera, a že po ní také budu chtít, aby při počtech spočítala nějaké příklady. Taky jsem jí vysvětlovala, že ve středu odpoledne pokaždé vaříme, takže chci, aby nám pomohla připravit banány v čokoládě. Mlčky mě sledovala, oči měla zastřené stejnými mraky nedůvěry, které tam byly včera.
Zeptala jsem se, jestli chápe, co po ní chci. Nereagovala. Během ranní rozpravy si k nám Sheila na vyzvání přisedla, ale nejdřív jsem jí musela věnovat „zlý“ pohled (pochopitelně jen tak zlý, jak jsem si u dítěte jako Sheila mohla dovolit). Seděla mi u nohou a nic nedělala. Při počtech to bylo něco jiného. Měla jsem v plánu vypočítat s ní jednoduché příklady s užitím pomůcek. Takže jsem vytáhla kostky a zavolala ji, aby šla ke mně. Zůstala sedět na místě, kde byla během ranní rozpravy. „Pojď sem prosím, Sheilo.“ Ukázala jsem na židli. Byla to její oblíbená. „Tak pojď.“ Nepohnula se. Anton se začal opatrně přesouvat, aby ji chytil v případě, že vyrazí pryč, až se k ní přiblížím. Okamžitě náš plán prohlédla a propadla panice. Tohle dítě mělo fobii z pronásledování. S divokým jekotem vystřelila pryč, při úniku poráželaděti a jejich práci. Jenže Anton byl příliš blízko a zachytilji téměř okamžitě. Šla jsem k němu, abych ho vystřídala.„Nechceme ti nic udělat, jen si pro tebe přijdeme, broučku.Copak to nevíš?“ Sedla jsem si s ní, pevně ji držela, zatímco sesnažila osvobodit, a poslouchala její dech; doslova sípala hrůzou.„Jenom klid, Sheilo.“
„Poslouchejte mě všichni,“ hulákal Petr radostně, „všichniteď buďte hodný.“ Drobné hlavičky se horlivě sklonily nad pracía Tyler šla starostlivě zkontrolovat Susannu s Maxem.Sheila se znovu dala do křiku, obličej měla rudý vzteky, ale nebrečela. Držela jsem ji na klíně a vysypala kostky. Čekala jsem, až se uklidní, a mezitím jsem je poskládala do stejně dlouhých řad. „Podívej, chci, abys mi spočítala tyhle kostky.“ Zaječela hlasitěji. „Tady, napočítej do tří.“ Snažila se uvolnit z mého sevření. „Pomůžu ti.“ Vedla jsem její svíjející se ruku ke kostkám: „Jedna, dvě, tři… Podívej. Teď to zkus ty.“ Nečekaně chňapla po jedné z kostek a mrskla s ní na druhý konec místnosti. Ve vteřině měla další, která uhodila Tyler přímo do čela. Tyler vydala naříkavý zvuk. Přimáčkla jsem Sheile paži k tělu, vstala jsem a dovlekla ji do klidného kouta. „Tohle tady neděláme. Tady se nikomu neubližuje. Chci, abys seděla na téhle židli, dokud se neuklidníš a nebudeš se moct vrátit k práci.“ Pohybem ruky jsem přivolala Antona. „Pomoz jí zůstat tady na židli, když to bude potřebovat.“ Vrátila jsem se k ostatním dětem, pofoukala Tyler bolavé místo a všechny pochválila za to, jak se během toho randálu starali sami o sebe, a pak jsem se usadila vedle Freddieho, abych mu pomohla skládat kostky. V koutě se zatím rozpoutalo peklo. Sheila divoce vřískala, teniskami kopala do zdi a kymácela se na židli. Anton ji neoblomně a beze slova držel pevně na místě.
Sheila vyváděla během celých počtů. Když po půl hodině nastal čas na hry, začala v kopání a zápasení polevovat. Přišla jsem k ní. „Můžeme už se teď spolu pustit do matiky?“ zeptala jsem se. Pohlédla na mne a beze slova zlostně zaječela. Anton teď nedržel ji, ale jen židli a já ho pohybem ruky poslala pryč, aby dohlédl na ostatní. „Až budeš ochotná dělat počty, můžeš přijít. Do té doby chci, abys zůstala na téhle židli.“ Pak jsem se otočila a odešla. Překvapilo ji, že zůstala úplně sama, a přestala ječet. Když si plně uvědomila, že u ní nestojí Anton ani já, abychom ji drželi na židli, vstala. „Jsi už ochotná jít počítat?“ zeptala jsem se z druhé strany místnosti. Při mé otázce její tvář potemněla. „Ne! Ne! Ne! Ne!“
„Tak se zase posaď.“ Zapištěla vzteky a ostrý zvuk zvedl všechny sehnuté hlavy. Zůstala ale u židle. „Řekla jsem, aby ses posadila, Sheilo. Nesmíš vstát, dokud nebudeš ochotná dělat matiku.“ Nekonečnou chvíli vyváděla tak hlasitě, až mi z toho začalo tepat v hlavě. Pak náhle ztichla a jen se na mne mračila. Tak zjevná nenávist ochromila i tu trochu mé důvěry v to, co dělám. „Posaď se na tu židli, Sheilo.“ Sedla si. Otočila si židli tak, aby mne mohla sledovat, ale seděla. Pak se znovu pustila do křiku. Zhluboka jsem si sama pro sebe oddechla úlevou.
Sheila provřeštěla a proječela celý čas, který měly děti na hraní. Dupala nohama, tloukla do židle a kýváním narážela židlí do podlahy. Tahala se za oblečení a hrozila pěstmi. Zůstala ale na židli. Do přestávky už byla ochraptělá a z kouta se ozývalo jen přiškrcené skřehotání. Její zuřivost ale nepolevila a skřeky vztekle pokračovaly. Anton vzal ostatní na přestávku ven a já zůstala uvnitř. To na chvíli posílilo Sheilin zmatek a s námahou vydala několik dalších výkřiků a nárazů rozkymácenou židlí do podlahy. Avšak začínala se unavovat. Než skončila přestávka, z kouta už se neozývaly žádné zvuky. V hlavě mi bušilo. Nezopakovala jsem jí podmínky, za nichž smí kout opustit. Věřila jsem, že je dost bystrá na to, aby je už znala, a nechtěla jsem jí věnovat další pozornost. Ostatní děti se vrátily z přestávky ojíněné a růžolící, překypující zážitky z toho, jak hrály ve sněhu hru na slepou bábu s Antonem, kterého pokaždé chytily. Hodina čtení začala bez mimořádných událostí, všichni jsme se usadili ke svým úlohám, jako kdyby ten malý uzlíček na židli v koutě ani neexistoval.
Ke konci hodiny jsem během práce s Maxem ucítila lehounký dotek na rameni. Otočila jsem se a uviděla za sebou Sheilu, s kůží posetou skvrnami úzkosti, obličej svraštělý tím obezřetným výrazem, který se jí tak často odrážel v očích. „Jsi ochotná pustit se do matiky?“ Na chvilku sešpulila rty a pak pomalu přikývla. „Dobrá. Poprosím Sarah, aby pomohla Maxovi. Ty běž zatím posbírat ty kostky, cos rozházela, a přines i ty ostatní ze skříňky vedle dřezu.“ Mluvila jsem nenuceně a ledabyle, jako by bylo normální očekávat, že poslechne, jen napětí v mé hrudi svědčilo o tom, jak velký je to podfuk. Opatrně se na mne podívala, pak ale šla a udělala, co jsem po ní chtěla. Sedly jsme si spolu na podlahu a vysypaly kostky. „Ukaž mi tři kostky.“ Obezřetně tři vybrala. „Ukaž mi deset.“ I tentokrát se na koberci přede mnou objevila řádka deseti kostek. „Chytrá holka. Znáš číslice moc dobře, viď?“ Úzkostně vzhlédla.
„Trochu ti to ztížím. Spočítej jich dvacet sedm.“ Ve chvilce se objevilo sedmadvacet kostek. „Umíš sčítat?“ Nereagovala. „Ukaž mi, kolik kostek je dvě a dvě.“ Bez zaváhání se objevily čtyři kostky. Chvíli jsem si ji prohlížela. „Co takhle tři a pět?“ Vyrovnala přede mne osm kostek. Nedovedla jsem posoudit, jestli skutečně zná odpovědi, nebo jestli úlohy řeší za pochodu. Bylo ale zřejmé, že jasně chápe, v čem sčítání spočívá. Nechtěla jsem vytáhnout tužku a papír, jelikož jsem věděla o jejím sklonu papíry ničit. Nechtěla jsem zničit náš křehký, čerstvě vybojovaný vztah. Rozhodně jsem ale chtěla vědět, jak příklady řeší. Rozhodla jsem se tedy přejít na odečítání, které by mi mělo napovědět víc. „Ukaž mi tři bez jedné.“ Sheila převrátila dvě kostky. Usmála jsem se. Tohle řešení bezpochyby znala, aniž musela vytahovat tři kostky a pak jednuodebírat. „Udělej šest bez čtyř.“ Znovu dvě kostky.
„Hele, ty jsi náramně mazaná. Ale teď mám pro tebe něco extra. Tentokrát tě dostanu. Ukaž mi dvanáct bez sedmi.“ Pohlédla na mne a v očích se jí mihl nepatrný náznak úsměvu, který ale nedorazil až k ústům. Poskládala jednu, dvě, tři, čtyři, pět kostek jednu na druhou. Udělala to, aniž se na kostky vůbec dívala. Je to dračice, pomyslela jsem si. Ať už těch posledních pár let strávila kdekoli a dělala cokoli, taky se při tom učila. Měla schopnosti vyšší než průměrné dítě jejího věku. Než kostky vyskládala, nebyla na ní znát ani stopa nějakého váhání. Srdce mi poskočilo v naději, že se pod vzdorem a špínou skrývá bystré dítě.
Pohled do slunce
Ranou, kterou ve své osmé beletristické knize psychoterapeut Irvin D. Yalom otevírá, a která každého z nás po celý život provází, je vědomí vlastní smrtelnosti. A protože mnozí lidé nejsou s to žít s pohledem upřeným přímo do slunce tohoto poznání, pomocí nejrůznějších psychických mechanismů se tomuto drtivému vědomí snaží uniknout a myslí si, že se mohou pojistit zvenčí, ať skrze majetek, pocit úspěchu, nebo krátkodobé smyslové uspokojení. Mnohé psychické nemoci mají svůj původ právě v úzkosti ze smrti.
Tančím tak rychle, jak dokážu
Autobiografická zpověď úspěšné scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových léků. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, který ji týral, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život.
Příběh je také výpovědí o bolestech a úzkostech, které v dnešním světě mohou postihnout každého z nás, ale zároveň nám dává naději, že s nimi můžeme bojovat a zvítězit nad nimi.
Autorka začala psát tuto knihu o bolesti a hektičnosti života v New Yorku jako součást terapie po návratu z psychiatrické léčebny. Přestože sepsala svůj příběh už v roce 1979, jeho obsah je nadčasový. Kniha se rovněž stala námětem pro filmové zpracování. Je určena všem, kdo se zajímají o psychologii a lidské osudy.
Život za sklem
Osobní výpověď ženy s Aspergerovým syndromem
Svět člověka s poruchou autistického spektra je plný zmatku a nepochopení toho, co se kolem něj děje. Wendy Lawson nabízí pohled na život s Aspergerovým syndromem, což je porucha z oblasti autistického spektra. Představuje běžné životní situace a vysvětluje, jak je vnímá a jak na ně reaguje. Kniha ukazuje, jak se dá předejít problémovým situacím v soužití s člověkem, který má Aspergerův syndrom.
Ukázka:
V roce 1994, kdy mi bylo už 42 let, jsem byla diagnostikována jako člověk s Aspergerovým syndromem. Vždy jsem věděla, že jsem jiná než ostatní lidé, a vždy jsem „měla problémy“, ale lékaři mé potíže diagnostikovali nesprávně, v dospívání jako schizofrenii a po narození prvního dítěte jako poporodní depresi. To mi bylo 22 let.
Jelikož jsem studijní typ, miluji knihy, poezii a poznávání, provázela mne nenasytná touha po vědění. Potřeba rozumět světu mne vedla k vyhledávání vztahů s lidmi a k soustavnému bádání a hledání důvodů, proč jednají tím či oním způsobem, co si myslí a co cítí.
Po celý svůj život jsem nebyla schopna poznat a vyjádřit své emoce a ani jsem jim nerozuměla, a tak jsem se vždy setkávala s neporozuměním a cítila jsem se odtržena od všech kolem sebe. Byla jsem považována za „zvláštní“ a nepochopitelnou, pohlíželi na mne jako na „něco, co sem nepatří“. Často se mnou zacházeli, jako bych byla hluchá či hloupá.
Nejsem však ani hluchá, ani hloupá. Jen hůře chápu svět kolem sebe, a tak se mé chování může někdy jevit jako egocentrické a trochu divné. Někteří na mě pohlížejí jako na emočně nevyzrálou osobu, sebestřednou a emocionálně závislou. Všechny tyto zvláštní povahové rysy se u mě určitě najdou, zvláště jsem-li nejistá a nevím, co mne čeká.
Naštěstí existují lidé, kteří mi dali šanci a kteří ve mne věří. Jen díky jejich laskavému úsilí, mému vzdělání a výchově a díky schopnosti dosáhnout spojení s tím, co mne obklopuje, jsem přežila.
Asi devět z tisíce dětí se narodí s autistickým postižením a mnozí z nich mají Aspergerův syndrom. Z těchto dětí vyrostou dospělí s autismem a neměli by vyrůstat s pocitem, že tu pro ně není místo. Se správnou diagnózou, se včasnou odbornou intervencí a následnýmvzděláváním se i pro ně otevře cesta k rozvíjení a sdílení našeho světa.
Woody Allen
Hovory o filmu
Woody Allen je jedním z mála amerických filmařů, kteří se dokázali prosadit především jako tvůrci autorských filmů. K tomu, aby se tak stalo, potřeboval široké spektrum různých zájmů a mnoho talentu. Woody Allen je nejen režisérem, ale i hercem, spisovatelem a v neposlední řadě i jazzmanem a hráčem na klarinet. I přesto, že na Newyorské univerzitě skončil už v prvním semestru, hned poté se nechal zaměstnat v NBC jako scenárista.
Ukázka:
EL (Eric Lax): Několikrát jsi mluvil o tom, že jsi vždycky nesnášel školu a že ses do značné míry vzdělával sám. Sleduješ jenom to, co tě zajímá?
WA (Woody Allen): Je to eklektický typ vzdělání. Čtu trochu filozofii, něco z historie, nějaké romány, a napřesrok se zase pustím do něčeho jiného. Není v tom žádný systém. Začal jsem s romány. To mě zajímalo ze všeho nejdřív. Americké romány: Hemingway, Faulkner, Steinbeck. Byly ze současnosti, ale své vrcholné období zaznamenaly ve dvacátých a třicátých letech 20. století.
EL: Co podnítilo tvůj zájem o jazykovědu?
WA: Když je člověk samouk, má to svoje výhody i nevýhody, a jednou z těch nevýhod je, že čte všechno, co mu přijde pod ruku, aby měl všestranné vzdělání. Samoukové mívají překvapivé mezery na velmi konvenčních místech. Možná jsem přečetl pár knih o sémantice a lingvistice, ale není v tom žádný systém. Když si se mnou chvíli povídáš a narazíš třeba na šest témat, o kterých jsem si něco přečetl, můžeš získat dojem, že jsem sečtělý. Ale potom najednou narazíš na něco, co ví každý vysokoškolák, ale já to nevím, protože jsem samouk a zrovna tady mám díru ve vzdělání. A může to být něco úplně jednoduchého.
Tak například můj pravopis je příšerný. Prostě příšerný. V New Yorkeru mi pokaždé opravují spoustu věcí. Pořád říkají: „Takhle to nemůžete napsat. Není to správně anglicky.“ Prostě vůbec neznám mluvnici, a to je základní věc, kterou se učíte ve škole. Takových věcí je spousta.
EL: Neříkal jsi mi kdysi, že ti trvalo nějakou dobu, než jsi dokázal ocenit Shakespeara?
WA: Mnohem víc jsem začal oceňovat jeho styl psaní. Ani ne tak hry jako slova v jeho hrách. Jsou napsána tak překrásně. Jeho komedie mi nepřipadají humorné, ale jejich jazyk je tak velkolepý a vznešený, že člověka úplně strhne. Ty hry mi připadají přihlouplé a zaměřené na burany pochybného vkusu. Některé vážné hry mají opravdu nádherné momenty, jenže často nejsou dobře vystavěné. Ale kvůli tomu vznešenému jazyku to člověk nějak přetrpí.
EL: A co literární kritikové?
WA: Zrovna jsem dočetl studii George Steinera o Dostojevském a Tolstém a to mě přimělo, abych si znovu přečetl Idiota. Jsem teď asi v polovině. Steinerova kniha mi připadala zábavná. Je to srovnávací studie provedená způsobem, jaký zvládnou jen někteří učitelé. Steiner je jedním z nich, Isaiah Berlin je druhým. Další takový je William Barrett, který má dar popularizovat některá témata, že je pochopí i takový idiot, jako jsem já.
EL: Znamená to, že svou schopnost psát dobré komedie považuješ tak trochu za prokletí?
WA: Nikdy jsem si nemyslel, že úspěchy v komedii jsou prokletí. Říkal jsem si: To je výborné, píšu tyhle směšné věci a stává se ze mě bavič. Dostávám se tím do postavení, kde si nakonec budu moci dělat, co chci. A já chci rozhodně dělat těžké a dramatické věci – jako autor i jako režisér. Nikdy mě nenapadlo, že se objeví ještě nějaká další překážka.
EL: Napsal jsi už tolik filmů – je to těžké přicházet neustále s novými jmény postav? Některá jména se opakují znovu a znovu.
WA: Lidé se mě už léta ptají, jak si vymýšlím jména. Vždycky jim říkám, že když píšu scénář na stroji, vybírám si krátká jména, protože se mi nechce moc psát. Častokrát jsem použil jméno Louise, protože se mi dobře píše. Skoro vždycky se objeví taky Blint a Gray, pan Blint a pan Gray, vždycky. A taky Abe a Ceil. Nikdy žádná Priscilla nebo Murgatroyd.
EL: Kdy ses setkal s Čechovem a dalšími „vážnými“ spisovateli?
WA: Těsně před maturitou jsem začal chodit s dívkami, které mě považovaly za nedovzdělaného. Podle mého názoru byly moc krásné: žádné šminky, stříbrné šperky, kožené tašky. Pozval jsem jednu z nich ven a ona řekla: „Dnes večer bych si fakt ráda poslechla Andrése Segoviu.“ A já na to: „Koho?“ Neměl jsem tušení, o kom to mluví. Nebo zase jiná se mě zeptala: „Četl jsi ten Faulknerův román?“ A já odpověděl: „Já čtu komiksy. V životě jsem nečetl žádnou knížku. Nic takového neznám.“
A abych s nimi udržel krok, musel jsem začít číst. Hemingway a Faulkner mě zaujali hned od začátku, Fitzgerald už tolik ne. Potom jsem začal číst divadelní hry. A jakmile jsem začal psát komedie, vzpomínám si, že jsem řekl Abemu Burrowsovi: „Hrozně moc se chci stát televizním autorem.“
A on řekl: „Ale nechceš být televizním autorem celý život, že ne? To není tvůj konečný cíl, že?“
A já jsem řekl: „Jistě, proč ne?“
A on na to: „Měl bys uvažovat o divadle. Jestli máš talent a chceš psát komické dialogy, měl bys uvažovat o divadle.“
A já jsem odpověděl: „No, možná film. Copak všichni ti chlapíci u divadla nechtějí jít k filmu?“
A on na to: „Kdepak, právě naopak. Všichni scenáristé z Kalifornie hrozně chtějí mít hru na Broadwayi. Všichni chtějí psát divadelní hry.“
V té době byl scenárista nula, jenom bezejmenný člověk, jehož práci strhala kritika. Ale autor divadelních her – to bylo něco jiného. A tak jsem se začal trochu věnovat divadlu. Bylo mi asi osmnáct.
Katechetika
V této knize autoři předkládají čtenáři první podrobný manuál katechetiky v českém jazyce. Jejich záměrem je reagovat na akutní potřebu učebnice, která by fundovaně předkládala problematiku katecheze, jež v sobě zahrnuje evangelizaci, uvádění do pravd víry a náboženskou výchovu. Kniha pojednává o předpokladech a podmínkách katecheze církve, ale také o dějinách katechetiky, o různých formách dnešní katecheze i o vzájemném vztahu katecheze.
Profesor Alberich je emeritní profesor katechetiky na salesiánské univerzitě v Římě, je autorem řady publikací.
Docent Ludvík Dřímal vyučuje katechetiku na Katedře křesťanské výchovy na Cyrilometodějské Teologické fakultě v Olomouci.
