Magdazín 28. 11. 2007
Kniha jako vánoční dárek - in nebo out? Jana Tesařová z nakladelství Portál představuje nové knihy. Vyberte si
Lydie Raisin
Cvičení pro pružnou postavu
Časově nenáročný program
15 minut denně se strečinkem
Během času ztrácí tělo pružnost, záda tuhnou a hrbí se vlivem každodenního sedavého zaměstnání. Autorka bohatě ilustrované knihy představuje úspěšný a vyzkoušený program patnáctiminutových cvičení na každý den po šest dní v týdnu, rozvržený na dobu jednoho měsíce. Program, založený na strečinku, je zvlášť zaměřen proti deformacím a tuhnutí svalů oblasti zad a bolestem páteře, pomáhá však také v udržování ohebnosti svalů, zlepšuje funkci svalů dýchacího ústrojí a přispívá k dobré tělesné kondici. Jeho výhodou je, že cvičení lze provádět v domácím prostředí. Portálu už vyšla úspěšná kniha této autorky 120 cvičení pro dobrou postavu.
Artur J. Barsky, Emily C. Deans
Jak lépe žít se zdravotními problémy
Trpíte přetrvávajícími bolestmi nebo jinými zdravotními chronickými obtížemi, jako jsou vyčerpání a únava, mírné bolesti zad, artritida, poruchy trávení, nespavost nebo migrény? Způsob, jakým lidé přistupují ke své nemoci, může mít pozoruhodný vliv na to, jak svou nemoc prožívají.
Zdravého člověka si většinou představujeme jako filmovou hvězdu nebo cvičitelku aerobiku. Ale i normální zdraví je často provázeno řadou krátkodobých a neškodných bolístek. Bolesti hlavy a zad, ztuhlost, vyrážky, zvonění v uších, průjmy jsou běžné i u dokonale zdravých lidí.
Vyhýbáte se někdy činnostem, například cvičení nebo chození do společnosti, při kterých se vaše symptomy zhoršují? Lidé se některým aktivitám vyhýbají proto, že se chybně domnívají, že tělesné nepohodlí při těchto činnostech svědčí o škodlivosti jejich počínání. Podobné je to s chronickou bolestí: přestože při určité činnosti může bolest zesílit, neznamená to, že tato činnost je pro tělo škodlivá. Náhlá bolest (například spálenina nebo výron) člověka upozorňuje na poškození tkáně a na to, že pokud chce zabránit dalšímu poškození, měl by přestat s dosavadní činností. Chronická bolest je něco jiného, obvykle neodráží trvalé poškození tkáně, a proto by neměla být na překážku pohybu.
V knize čtenář najde šestitýdenní ozdravný program ke zmírnění příznaků chronických nemocí, který zahrnuje řadu názorných příkladů, technik a cvičení.
Angelika Kallwass
Syndrom vyhoření v práci a osobním životě
„Cítím se vyčerpaný“, „už nemohu“ – stále více lidí se dostává do situací, kdy mají pocit, jako by jim docházely síly, cítí se přetížení, nervózní a vystresovaní. Od těchto pocitů celkového stavu vyčerpání je jen malý krok ke skutečnému syndromu vyhoření. V takovém případě se jedná o vážný zdravotní problém, který se týká jak naší psychické, tak i fyzické stránky. Jeho příčiny přitom tkvějí nejčastěji v příliš vysokých pracovních, společenských, ale i rodinných očekáváních. Autorka na základě svých dlouholetých zkušeností popisuje příčiny syndromu vyhoření, naznačuje možnosti řešení a ukazuje často jednoduché cesty, jak se vyhnout životnímu stresu.
Je třeba se ptát: Co dělám, když mám volno? Snažím se zvládnout všechno možné a jakoukoli vlastní aktivitu odkládám na víkend? Zůstává v mém životě místo na přemýšlení, snění ? Nebo čtu bez zájmu a jím u televizoru? A s dětmi si hraji nepozorně a při laskání s partnerem mi hlavou víří zdánlivé povinnosti?
O tom, jak se učit zvládat zátěže, by měl každý z nás uvažovat včas, to znamená, dokud je zdráv. Vlastní potřeby se v běhu všedních dní často odsouvají do pozadí nebo do neurčité budoucnosti – na příští rok, na dovolenou nebo na důchod. Je však velice důležité být si vědom těchto svých potřeb a včlenit je do svého osobního i pracovního života.
Při prvních na sobě pozorovatelných projevech syndromu vyhoření (pocity únavy bez příčiny, pocity marnosti, podrážděnost, lhostejnost nebo negativismus atd.), zmírnit pracovní tempo, odpočinout si, věnovat se koníčkům, mít se rád a dělat si sám sobě drobné radosti...
Alain Héril, Catherine Maillard
Testy každodenního štěstí
Testy a rady
Názory na štěstí mohou být u různých lidí různé. Autoři knihy vedou čtenáře cestou testů, hodnocení odpovědí a z toho odvozených rad podle typů lidí. Nechtějí dávat zázračná řešení, ale spíš podněty, jak se lépe postavit životu, čemu se v jednání vyhnout a co si osvojit. Předkládají testy na
- hodnocení schopnosti sebeúcty a sebehodnocení
- hodnocení vztahů s ostatními
- testy týkající se vnitřního prožívání různých situací, vztahu ke světu a k okolí.
Knihu si s potěšením přečtou ti, kdo se chtějí v testech přesvědčit o svých vlastnostech a způsobech chování, prožívání každodenních událostí a získat podněty, jak toto prožívání případně změnit.
Zuzana Pospíšilová
Hádám, hádáš, hádáme
Kniha veršovaných hádanek pro děti ve věku 5 až 10 let je doprovázena vtipnými barevnými ilustracemi. V jednotlivých kapitolách najdeme témata: zvířata, ovoce a zelenina, dopravní prostředky, naše tělo a oblečení, věci kolem nás a rostliny. Takže knížka může sloužit i jako malá ilustrovaná encyklopedie.
Z. Pospíšilová je dětská psycholožka, v nakladatelství Portál vyšly její knihy Hádanky a hříčky nejen se slovíčky a Pohádky před spaním.
Alena Tichá, Milena Raková
Zpíváme a hrajeme si s nejmenšími
Od narození do 8 let
Přestože v konkurenci se sdělovacími prostředky dnes ustupuje zpívání v rodinách do pozadí, zůstává zpěv pro dítě nejpřirozenějším projevem. Mnohé děti dokonce dovedou dříve zpívat
než správně mluvit. Zpěv přirozenou cestou rozvíjí hudební schopnosti i řečové
dovednosti dítěte. Má také význam pro komunikaci dítěte s okolím.
Zoe Mellor
Pleteme veselé hračky
25 veselých a hravých nápadů
Roztomilá zvířátka nebo panenky a loutky potěší každé hravé dítě. Radost bude o to větší, když mu hračku vytvoříme sami. Pletené figurky jsou báječně měkké a barevné a k jejich zhotovení stačí pár jehlic a klubíčka vlny. V knize naleznete 25 originálních návrhů na pletené hračky pro vaše nejmenší. Zkuste uplést pestrý pruhovaný míč, strakatou myšku nebo roztomilé kuřátko pro své miminko. Zahrajte si se svým předškolákem pohádku s prstovými maňásky vlastní výroby. Udělejte radost svému vnoučkovi pěkně hranatým šikovným robotem nebo dlouhatánským hadem, který umí báječně kličkovat pod židlí… V široké nabídce nápadů si vyberou začátečnice i zkušené maminky nebo babičky.
Jana Hanšpachová, Zuzana Řandová
Pohádková angličtina
Kniha obsahuje 17 jednoduchých pohádek v angličtině, které jsou připraveny jako scénáře pro dramatizaci. Za každou pohádkou následuje nabídka nejrůznějších tematických her – dramatických, smyslových, výtvarných, křížovek, rébusů a dalších aktivit. Pohádky v angličtině pro děti od 5 do 10 let nabízejí velkou motivaci k učení tím, že se děti seznamují se s novými slovíčky ve správných větných vazbách v souvislostech a hravou formou. Děti nemusí přemýšlet nad tím, jaká jsou gramatická pravidla, ta se v knize procvičují jen v nezbytné míře. Neučí se biflováním, ale prostě „jenom“ tím, že hrají divadlo. Děti se stávají součástí poutavého příběhu, vstupují do něj prožíváním svých rolí. Scénáře a aktivity jsou zvlášť vhodné pro děti, které s angličtinou začínají.
Zdeněk K. Slabý
Nedokončené pohádky
Známý autor dětských knížek Zdeněk Slabý napsal pohádky, ale ne ledajaké - příběhy s otevřeným koncem inspirují fantazii dětí, probouzí jejich představivost a schopnost dobrého vyjadřování. Autor nechal dětem prostor na dotvoření pohádek a svá rozuzlení pak zařadil na konec knihy. K několika pohádkám přidal na ukázku i dokončení dopsaná dětmi, aby čtenářům knížky ukázal, jak si s dokončením pohádky poradit.
Pohádky nebo příběhy jsou záměrně různorodé, od tradičního až po současné pojetí, střídají se v nich postavy od princezny nebo čarodějnice po zvířátka. Děj je vždycky v humorném a dobrodružném stylu doveden až k napínavému zlomu, po němž má přijít rozluštění děje. Dítě je otázkou: „jak to bylo dál?“vyprovokováno k přemýšlení, rozhodování a řešení.
Z. K. Slabý je autorem více než 30 knih pro děti, Nedokončené pohádky jsou ilustrovány krásnými obrázky Adolfa Borna.
Daniela Krolupperová
Putování za nejmocnějším kouzlem
Napínavý příběh obyčejné holčičky Josefinky, která najde zvláštní prstýnek. Kamínek v něm tvoří zakletá slza, která jednou za sto let roztaje. Když roztaje jinde než na prvním nádvoří zámku lesní pohádkové říše, zastaví se běh vody a uschne celý les.
Vrátit královně prstýnek však dokáže pouze dobrý člověk. Holčička musí cestou překonávat mnoho nástrah, z nichž vychází vítězně díky své vnitřní laskavosti a přátelství k pohádkovým bytostem. Potkává moudrou čarodějnici, zlé stébelnice, přátelské mluvící kameny, sobeckou upovídanou bažinu a další. Na cestách Josefínka pozná, jak obrovskou sílu má myšlenka, pochopí také, že když uvěří ve své schopnosti, dokáže skoro všechno na světě. Nejmocnějším kouzlem je sebedůvěra a pozitivní postoj k ostatním.
Anne Bacus
Mé dítě si věří
Pro malé dítě jsou láska a náklonnost synonyma. Mají pocit, že jsou dost milovány, pokud přitahují dostatek pozornosti a věnujeme jim dostatek času. Mluvit s dítětem, naslouchat
mu, brát v úvahu jeho názor, kdykoli je to možné, brát v úvahu jeho emoce a přání znamená umožnit dítěti, aby se cítilo hodnotné. To, jak si ho vážíte vy, zčásti určí jeho vlastní
sebeúctu. Je-li pro vás vždycky přednější vaše práce, přátelé, závazky, domácí práce, nebude mít pocit, že je důležité.
Ukázka:
Sebeúcta se také přenáší příkladem. Rodič, který o sebe fyzicky a psychicky pečuje, nenechá se urážet, ani se neustále neočerňuje, který si váží sám sebe a získává si i respekt ostatních,
ovlivní dítě, které se bude formovat podle vzoru, jaký mu rodič poskytuje.
Jiný způsob, jak pomoci dítěti utvářet sebedůvěru, je dávat mu najevo, že mu důvěřujeme. V první řadě tak, že potvrdíme jeho emoce. Má právo na hněv, zklamání, na to, že nemá
rádo svou sestřičku, má právo žárlit, závidět někomu novou hračku… Je mnohem účinnější, když dítě naučíme, aby sociálně přijatelným způsobem vyjadřovalo své emoce, než
po něm chtít, aby je necítilo. V druhé řadě tak, že ho necháme rozhodovat o tom, co se ho týká. I když je nereálné a potenciálně zneklidňující nechat ho, aby se samo rozhodovalo, kdy
půjde spát, že v prosinci půjde ven v sandálech, je pro jeho sebedůvěru dobré nechat mu v rozhodování trochu volnosti, je-li to možné. Můžeme nechat na něm, jestli si dnes raději
vezme modrý, nebo zelený svetr, jestli si vezme ke svačině jablko, nebo hrušku, jestli si bude kreslit, nebo skládat puzzle, jestli mu z kola odstraníme pomocná kolečka, nebo
ne. Dítě, které se samo rozhoduje, samozřejmě také někdy udělá chybu. Ale to je součást výchovy, a tedy to vlastně ani chyby nejsou. Děti dělají hlouposti, a to nejčastěji, když si
myslí, že dělají něco dobrého, s dobrým úmyslem nebo proto, že si neuvědomí dosah svého jednání. Úmysl je třeba vždycky brát v úvahu stejnou měrou jako výsledek.
Když dítě udělá chybu nebo hloupost, dejte si pozor, jak budete formulovat svou kritiku. Vždycky by měla směřovat k chybnému jednání, a ne k dítěti, které je takové, jaké je,
přiměřeně svému věku. Je jiné, když se řekne: „Není moc dobré zacákat celou koupelnu.“ Nebo: „Ty zlobidlo, celé jsi to tu zacákal!“ Nejúčinnější bude konstruktivní kritika: „Vidím, jak se tu bavíš, ale jestli si chceš dál hrát ve vaně, budeš se to muset naučit, aby nebyla
celá koupelna pod vodou. Pomůžu ti – zatáhnu tu závěs a dám sem předložku.“ Ukažte dítěti, že mu rozumíte, a pomůžete mu tím zvládnout nároky nebo zákazy.
Václav Fořtík, Jitka Fořtíková
Nadané dítě a rozvoj jeho schopností
Nadání dítěte je dar, ale do jisté míry i zátěž pro ty, kdo ho vypravují do života. Rady a informace sebrané zkušenějšími mají pak v některých momentech výchovy cenu zlata. Kniha se je pokouší zprostředkovat. Chce být rodičům, pedagogům, psychologům, lektorům volného času a dalším pomocníkem a rádcem, jak se o talentované děti správně starat a jaké vhodné aktivity a přístupy při výchově a vzdělávání uplatnit.
Praktická část obsahuje testy na rozvoj jednotlivých druhů nadání – na logické myšlení, práci s písmeny a slovy, prostorové vnímání, matematické schopnosti či kritické myšlení. Úlohy jsou připraveny pro děti od 8 do 14 let, ověřit si své schopnosti mohou i ti mladší nebo dospělí
Bruno Ferrero
Vychovávej jako Don Bosco
otvíráme knížku známého autora Bruno Ferrera.Texty vycházejí z přesvědčení, že výchovný
systém svatého Jana Boska, je nosný pro každou dobu a pro jakékoli výchovné prostředí.
Jan Bosco tvrdil, že není možné vychovávat pouze příkazy a zákazy, ale že hlavní devizou každého vychovatele musí být velkorysost a důvěra v dítě nebo mladého člověka.
Ukázka 1:
Naučme se odpouštět
V některých rodinách jsou spory na denním pořádku; takové vztahy vedou k tomu, že si ubližují a vzájemně se zraňují ti nejbližší lidé. Vyjmenovat příčiny sporů by zabralo
hodně místa: hádky o výchovu dětí, o peníze, o věcech, které nás na druhých zlobí…
Je sice těžké zapomínat na utrpěné křivdy, ale můžeme se učit umění
odpouštět. Zkuste deset malých krůčků k rodinnému smíření:
1. Přijměme, že jsme odlišní. V rodině spolu žijí individuality:
každý jsme jiný, jedinečný, originální… Někdy na odlišnost reagujeme nelibě, chtěli bychom, aby všichni byli stejní a pokud možno takoví, jako jsme my. Musíme respektovat přání a tužby
lidí kolem nás, vnímat, jak nám dávají najevo, že nás mají rádi.
2. Jako základ rodiny stanovme „smlouvu“: „Nebudeme si vědomě ubližovat.“
3. Všímejme si pozitivních stránek. Hádky příliš často přebijí ty nejkrásnější věci na rodinném životě. Nedělejme „z komára velblouda“, netrapme se nepodstatnými maličkostmi.
4. Láska roste prostřednictvím malých odpouštění. Zvykněme si odpouštět drobné i větší ústrky, buďme velkorysí.
5. Hovořme spolu, vysvětlujme si. Odpouštět je snadnější, existuje -li komunikace. O odpuštění je nutné požádat – jednoduše, s pokorou, upřímně. Neváhejme učinit první krok. Abychom
odpouštěli a mohlo nám být odpouštěno, potřebujeme slyšet tato slova: „Můžeš mi odpustit?“ „Ublížil jsem ti?“ „Byl jsem nervózní.“ „Neměl jsem pravdu.“ Tato slova se dotýkají srdce a dokážou doslova zázraky.
6. Uznejme zranění, které jsme způsobili. Ten, komu bylo ublíženo, potřebuje vědět, že si uvědomujeme svou chybu. Je důležité hledat pravdu, objevovat vlastní chyby a pokorně je přiznávat.
7. Dejme odpuštění dostatek času. Je třeba přijmout, že odpouštějící slovo nepřichází hned. Jsme -li přemoženi hněvem, pak schopnost požádat o odpuštění vyžaduje určitý čas, přemýšlení
i modlitbu. Jedná se o dlouhý a složitý proces a je nutno počkat, až své dílo vykoná čas. Někdo na urážku, zejména pokud byla bezvýznamná, hned zapomene. Jiní však mají sklon si ji znovu
a znovu přebírat. I když řeknou, že „už je to dobré“, jejich oči a zakaboněný výraz ukazují, že věc ještě úplně nestrávili.
8. Naučme se vyjednávat. Hledejme smírné řešení, střední cestu… Každý se nejprve musí opravdu snažit vžít do pocitů a postojů druhého, postavit se na jeho místo a podívat se na věc z jeho úhlu pohledu.
9. Smiřme se. Odpuštění není ještě smířením, ale je cestou k němu. Odpouštění je katalyzátorem vytvářejícím nezbytný prostor pro nový začátek. Odpouštět znamená vracet důvěru.
Znamená začít „tak jako dřív“. Znamená spravit to a změnit se.
Žádáme -li o odpuštění, pak znakem naší upřímnosti je snaha, abychom neupadli znovu do stejných chyb.
10. Dokonalé odpuštění je něčím božským. Můžeme se mu naučit jedině od Boha. Křesťan neříká „já věřím ve hřích“, nýbrž „já věřím v odpuštění hříchů“.
Milost odpuštění je tou největší milostí. Večerní rodinná modlitba je krásnou příležitostí ke vzájemnému odpuštění.
Ukázka 2:
Darovat milion pusinek
Malá holčička se soustředila na balení vánočního dárku. Na zabalení krabice použila mnohem víc dárkového papíru, než bylo třeba. „Co to děláš?“ křičel na ni táta. „Ten celofán byl pěkně drahý. A ty s ním tak zbytečně plýtváš.“
Dcerka se dala do pláče, vzala krabici a zmizela ve svém pokojíčku. Na Štědrý večer po večeři vzala svou krabici zabalenou do zlatého papíru. A stydlivě ji dala tatínkovi do klína: „Tatínku, tady máš ode mě dárek.“
Tatínek se mile usmál. Byl na dceru příliš tvrdý, a přece od ní dostal dárek. Pomalu rozbalil ozdobný papír a konečně otevřel krabici. Byla prázdná. Neovládl se a vztekle se na dcerušku osopil: „Proč jsi zničila tolik papíru, abys mi zabalila prázdnou krabici?“ Děvčátko se rozplakalo a vzlykajícím hlasem ze sebe vypravilo: „Tatínku, ta krabice není prázdná. Zabalila jsem do ní milion pusinek!“
Po svátcích si v zaměstnání všichni sdělovali, co dostali k Vánocům za dárky. Jejich kolega vyndal ze skříně krabici od bot a řekl: „Mě obdarovala malá dcerka tímto dárkem.“ – „Dala ti jen prázdnou krabici?“ – „Ne, krabice sice vypadá jako prázdná, ale je v ní uloženo spousta lásky mého dítěte,“ odpověděl.
Dárky jsou viditelnými projevy lásky. Snad všechno, co bylo napsáno o lásce, potvrzuje, že základním znamením tohoto citu je dávání. Pro mnohé lidi jsou dary viditelným projevem tohoto citu a nejlepším způsobem, jak projevit lásku.
Yoram Yovell
Láska a jiné nemoci
Psychologie a biologie lásky
Autor se zabývá tématem, které bývá častěji námětem výtvarného umění a krásné literatury než psychologických knih, totiž jak vzniká láska, jaké formy lásky mezi lidmi existují, proč je láska „slepá“ a vede lidi často k fatálním krokům, které nezvratně promění jejich život. Yovellova kniha je psána jako soubor příběhů, v nichž v hlavní roli vystupují klient a terapeut, zároveň je i učebnicí psychoterapie, protože jednotlivé případy jsou vybírány podle různých projevů lásky a jejich chorobných důsledků, které lidi přivádějí k psychiatrovi nebo terapeutovi (neschopnost trvalého vztahu a deprese, tzv. baby blues po porodu, dramatický rozdíl ve věku zamilovaných a z něj plynoucí traumata, terapie úzkosti a strachu u zamilovaných).
Martin Hilský
Když ticho mluví
Na začátku knihy Martin Hilský prozrazuje, jaká byla jeho studia – i v Oxfordu – jaký byl pobyt mezi uměleckou avantgardou v New Yorku na konci 60. let. Ale samozřejmě největší podíl má v knize Shakespeare. V rozhovoru se čtenáři dozvědí o alžbětinském světě žen i mužů, padouchů i dobráků, králích i šašcích, lásce i touze po moci, žárlivosti i odpuštění, a dalších tématech, která před námi kreslí Shakespeare, ale barvou domalovává překladatel a naše současnost.
V roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v ČR a za jeho shakespearovské překlady jmenovala královna Alžběta II. čestným členem Řádu Britského impéria.
Lubomír Mlčoch
Čas pravé radosti
Prof. Lubomír Mlčoch je ekonom, přednáší na Fakultě sociálních věd UK. Je katolíkem vyznávajícím dobrovolnou skromnost, spoluautorem práce Pokoj a dobro, která byla počátkem devadesátých let minulého století jedním z plodů desetiletého období obnovy církve. Profesor Mlčoch je generačně spojen s V. Klausem a M. Zemanem, se kterými se profesně setkával v osmdesátých letech před revolucí, byl externím poradcem pro ekonomické otázky V. Havla. Knižní rozhovor se zabývá jak životem prof. Mlčocha, tak i jeho pohledem na aktuální společenské a ekonomické otázky s přesahem k tématům křesťanské víry.
Ukázka:
Vzpomínám na jedno nedělní kázání kněze františkána v domově důchodců. Hovořil k babičkám a dědečkům na téma, které jim, a teď už i mně, bylo důvěrně blízké. Zmínil se o tom, že člověk chodí do školy života dvakrát. Nejprve se učí v mládí. Učí se hledat. Podruhé se ve stáří učí ztrácet to, co si myslel, že má. I s uměním zavázat si tkaničku u bot se musí starý člověk jednou rozloučit.
Týden po kázání odjel kněz ke své sestře a náhle u ní zemřel. Prý šel jen do sklepa pro uhlí. Tam Bohu odevzdal všechno tak říkajíc „jedním vrzem“. Poslednímu kázání starého kněze předcházela série jeho asi sedmi jiných kázání. Čerpal přitom myšlenky z jediného místa v Lukášově evangeliu, kde je popsáno podobenství o návratu marnotratného syna. Lituji, že ta kázání nikdo nezapsal. Nedovedu je reprodukovat, ani zhruba ne. Vždyť už se také učím ztrácet paměť! Dvě myšlenky však přece jen v mé hlavě uvízly. První se týká sdělení, že toto podobenství, jako snad žádné jiné místo v Bibli, je vlastně celým evangeliem „v kostce“. Druhá myšlenka se týkala obrazu vyhlížejícího otce v podobenství. Z něj je snad ze všech míst Písma nejzřejmější, s jak velkou láskou nás všechny Bůh Otec očekává v nebi! Mé sdělení o náhlé smrti františkánského kněze může někomu znít depresivně, až morbidně. Nám, kdo jsme však slyšeli jeho kázání, na jeho odchodu nic divného nepřipadlo. Ani v nejmenším.
U2 o U2
Velkoformátová kniha plná barevných fotografií mapuje příběh irské megaskupiny, která začínala v garáži na dublinské periferii. Z puberťáků, kteří neuměli základní kytarové akordy a nebyli schopni zahrát jedinou píseň od tehdy známých rock’n’rollových kapel, kteří obdivovali punkrock a tíhli k radikálnímu křesťanství, se během času staly světové megastar, které koncertují na všech kontinentech a jsou s to vyprodat hlediště největších hal a sportovních stadionů. Přes image popových hvězd si protagonisté U2 uchovali zdravý smysl pro humor a sebeironii. Zpěvák Bono je zároveň neúnavným bojovníkem za oddlužení afrických zemí a za spravedlivý obchod s nejchudšími státy zeměkoule, které jsou znevýhodňovány ochranářskou politikou bohatých průmyslových zemí.
V polovině listopadu jsme uspořádali slavnostní prezentaci knihy, na kterou přijel autor Neil McCormick. Na otázku, proč si myslí, že skupina vydržela tolik let pospolu bez nějakých velkých skandálů odpověděl:
„Nějak zvláštně tenhleten diamant drží dohromady. Myslím, že to souvisí také s jejich křesťanstvím, které brání tomu životnímu stylu, kvůli kterému se kapely obvykle rozpadají. Jejich zájezdní autobus je spíš jako cestující modlitebna, než typický dopravní prostředek rockové skupiny na turné.“
