Malé divadlo kjógenu
Japonské frašky kjógen již dávno nejsou jen komickými improvizovanými výstupy, které mají za úkol pobavit diváka a probudit ho k pozornosti před další hrou vážného divadla nó, jak o nich uvedl na konci 14. stol. Zeami Motokijo. Ztratily svoji původní syrovost a díky šesti stoletím existence vedle vznešeného nó, stihly nasáknout stejnou precizností a profesionalitou.
Přesné určení doby a konkrétní důvody, pro které byla u kjógenů improvizace opuštěna, jsou stále nejasné, nicméně již roku 1642, v pořadí dvanáctý iemoto (hlava rodu) školy Ókura, Tora Akira, v traktátu Warambegusa (Bylina smíchu), píše o nutnosti za žánrem nó nezaostávat v žádném ohledu. Kjógeny tak od vážného divadla nó adaptovaly základní principy hereckých technik a jeden ze základních Zeamiho požadavků: "Překvapit zrak, potešit sluch a rozeznít duši" naplňují jen jiným obsahem - neuvěřitelně laskavým humorem.
Během následujících bezmála 300 let, kdy za vlády šógunů rodu Tokugawa byla celá země uzavřena vnějším vlivům a pevně rozvrstvena do společenských tříd, došlo uvnitř hereckých rodů k vytvoření vhodných podmínek pro detailní úpravy scénářů a kultivaci hereckých technik, což fraškám kjógen, ale i dalším tehdy rozvíjeným dramatickým žánrům, umožnilo dosáhnout dokonalosti. O tom, do jakých podrobností zabíhá metodika herecké práce v japonském tradičním divadle svědčí kupříkladu to, že už Zeami se na konci 14 století zabýval takovými detaily, jaké je například správné načasování vstupu prvního herce na scénu, aby uchopil maximální pozornost publika. A herci žánru kjógen dnes před představením debatují v šatně o tom, jak "rychlý" je povrch toho kterého jeviště - a jak se tomu přizpůsobit. (Hraje se v "ponožkách" tabi - to znamená de facto naboso, přičemž herci používají techniku klouzavé chůze suriaši. Jeviště je z leštěného cypřiše, takže každé je trochu jiné a umožňuje jinak rychlé tempo hry.)
Více na: http://www.sweb.cz/kjogen
