Nové začátky

Kdysi v mládí jsem se s nadšením každou chvíli pouštěl do něčeho nového, abych toho brzy zanechal a začal další novou akci. Jeden můj starší moudrý známý mi říkal: „Vladimíre, dej pozor, abys nebyl hřbitovem rozběhů“. Trochu jsem se na něho rozhněval, ale čím víc jsem o tom varování přemýšlel, tím víc jsem mu musel dát za pravdu.

Z mého mladického nadšení pro nové mi zůstalo odhodlání „Znát něco o všem a všechno o něčem“. V mém odhodlání pečlivě zkoumat, co z nového mám v oblasti profese a kultury důkladněji sledovat, mi pomohl jeden aforismus. Zní: „Skutečně nové je jenom to, na co se už zapomnělo“. Proto se snažím udržovat si kontakt s historií poznání a s historií kultury.

Na druhé straně ovšem musím říci, že jak mi přibývá let a  připadá mi, že už mě nic nového nedokáže nadchnout – vzpamatuji se, když si připomenu další aforismus, v němž se praví: „Stárnout začínáte, jakmile si říkáte – to už znám, to není nic nového.“

I pro duchovní kulturu osobnosti je důležité, abychom dokázali žasnout a vnímat svět ve stále nové perspektivě. Tím se ubráníme zevšednění a temné noci smyslu i temné noci ducha, které sice přepadají každého, kdo se odhodlává vydat na duchovní cestu životem, ale u lidí otevřených novému trvají krátce.

A protože v duchovním životě jsme stále konfrontováni s paradoxy, je dobré, abychom v otevřenosti novému zároveň sledovali to nadčasové. Tatíček Masaryk tomu říkal: „Žít sub specie aeternitatis“ – pod zorným úhlem věčnosti.  Můžeme to také vyjádřit tak, že je důležité „Myslet globálně a jednat lokálně“. Vše, co děláme, začínat a dokončovat jako definitivní a nebrat to jen jako nanečisto.

Viktor Frankl v této souvislosti napsal: „Žij, tak jako bys žil podruhé a snaž se ve svém životě vyvarovat chyb, které bys v něm udělal poprvé.“

Na křesťanské životní cestě je každá svátost smíření odhodláním k novému začátku.

A nový začátek je vždycky krok do nejistoty. Vzdáváme se navyklých schémat jednání a zkoušíme něco, co ještě přesně neumíme.

Odhodlání jít do nejistoty a začít nově je však základem pro to, co říká apoštol Pavel (v listu Kolosanům, 3, 9 – 11): „Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ Je třeba se nebát a jak pěkně pravil na konci éry totality kardinál František Tomášek: „Napřimte se!“

Předsevzetí

Není snad člověka, který by alespoň ve významných  obdobích svého života, v takových dnech roku jako jsou hlavní svátky, Nový rok nebo v přelomových událostech doby, neuvažoval o sobě, o svém postavení, o svých dalších plánech. V takových chvílích lidé mají potřebu  zbavit se všeho, co je tížilo, a nastínit si nový program pro svůj život, aby mohli začít znovu - od nuly. Takovýmto zamyšlením říkáme předsevzetí. Předsevzetí však znamená nejen bilancování, účtování a uzavírání minulosti, ale především vytyčování nových plánů, formování nových odhodlání.  

Zatímco české slovo obsahuje význam  "mít něco před sebou", "klást něco před sebe" a odpovídá téměř doslovně německému s Vorhaben,  r Vorsatz, některé jiné evropské jazyky více vyjadřují myšlenku plánu, úmyslu, odhodlání, záměru, rozhodnutí. Tak je tomu s  angl. resolve,  resolution,  determination,  podobně fr. resoudre,  rus. namérenije, zámysel'…

Co jsou předsevzetí?    Jsou  to rozhodnutí o odhodlaném a ustavičném úsilí, které vyvíjíme, abychom dosáhli určitých cílů. Nebo můžeme také říci, že předsevzetí jsou plánem na změnu a proměnu, kterou musí člověk v rámci současné životní situace uskutečnit (H. Alfonso).

Říká se, že "cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími". Pro mnohé z nás je to důvod  k tomu, abychom si raději předsevzetí nedávali. Říkáme-li: "Nemám žádná předsevzetí", znamená to, že se nám nechce  vést  život s vědomím cíle, že žijeme jen tak - jak se říká  - "ze dne na den". 

Chce se mi dodat, že člověk bez předsevzetí, je jako loď bez kormidla. Předsevzetí nám dávají směr, upozorňují nás i na to, čemu se vyhýbat. Z tohoto hlediska jsou předsevzetí součástí našeho svědomí, kontrolní funkcí vědomí.

Předsevzetí jsou těsně spojena se zážitkem životní spokojenosti nebo nespokojenosti. Vzorec  životní spokojenosti se dá vyjádřit jako podíl uskutečnění a předsevzetí (plánů, tužeb, bažení). Čím víc toho dosáhneme nebo čím menší jsou naše nároky, tím více jsme spokojenější.  Říká se ovšem, že "kdo se nesnaží, nic nemá", a na druhé straně platí, že "s jídlem roste chuť". Proto je třeba umět hledat správnou míru mezi náročností a splnitelností předsevzetí.

Znalci lidské povahy zdůrazňují, že bychom si neměli dávat příliš mnoho předsevzetí a že by měla být raději realistická a splnitelná. To nevylučuje, že bychom neměli vytyčovat předsevzetí, která se nacházejí blízko hranic našich možností nebo těsně nad nimi. Jsou-li však  příliš samozřejmá nebo příliš obtížně splnitelná, ztrácejí svou motivační sílu.

Čeho se naše předsevzetí týkají? Je to různé v závislosti na našem povolání, naší angažovanosti, našem věku, našem vzdělání.  Jako předsevzetí si lidé nejčastěji vytyčují:

• To, co souvisí s životosprávou: odhodlání nepřejídat se, nekouřit, nepít alkohol, nebýt stále ve spěchu, přiměřeně pečovat o zdraví.
• Program dalšího vzdělání - osvojování cizích jazyků, zvyšování kvalifikace.
• Hledání možností, jak hodnotně trávit volný čas.
• Zlepšování soužití s lidmi, učit se s lidmi vycházet, umět odpouštět, umět být laskavý.
• Už méně častý je program prohlubování duchovního života, hledání spojení se sférou   duchovnosti a probouzení ochoty sloužit ideálu.
• Jsou lidé, kteří dokáží vyvinout obrovské volní úsilí k plnění předsevzetí materiálních: postavit dům, renovovat byt, našetřit na luxusní auto. Pokud taková předsevzetí nejsou vyvažována duchovními, trpí takoví lidé často obavami, závistí a sobectvím, a tím se připravují o radost ze života.

Znám jednoho člověka, který ubližoval druhým a svým známým - když mu to vytýkali říkal: "Já se jen bráním". Důvěrným známým se chlubil odvoláním na své předsevzetí "Já nemohu zemřít, dokud moji nepřátelé žijí". I taková předsevzetí si mohou lidé vytyčovat. Moudrost staletí prokazuje, že takoví lidé brzy "stanou u hranic svých zásluh";  "co zasévají, to také sklízejí".

Jak tedy předsevzetí vyjádřit, aby byla splnitelná a jak je uskutečňovat? Neformulovat je absolutisticky. Nechtít všechno najednou. Rozložit je na etapy. S větší všímavostí a bdělostí mysli kontrolovat, proč se nám nepodařilo splnit, co jsme si předsevzali.

Nebudu tolik pít, snížím svou obvyklou dávku o třetinu - je asi splnitelnější než umínit si, že nebudu pít vůbec. Rozhodnutí věnovat aspoň  neděli duchovním věcem a rodinnému společenství nebo setkání s přáteli je realističtější než odhodlávat se, že budeme věnovat denně o hodinu více času  svému duchovnímu růstu nebo svým blízkým.

Nebát se použít papíru a tužky a udělat si seznam toho, co chceme. Jsou lidé, kterým pomáhá, když si k významnému momentu života - jako je Nový rok, narozeniny, výročí svatby, povýšení nebo změna místa apod. - napíší dopis, ve kterém formulují svá předsevzetí a po roce nebo u příležitosti bilancování dovršené etapy života si přečtou, co si umínili.

Při selhání a nesplnění je důležité   hodnotná předsevzetí nezavrhovat jako nesplnitelná  a v žádném případě se nevzdávat. Je lepší začínat znovu a znovu s upřímným odhodláním, než jenom prožívat otrávenost a pocity viny ze své slabosti. Ani sebelepší ideál nestačí, neznáme-li metody, jak ho uskutečnit.

Lpíme-li na ideálu, pak je to sebetrýznění, lpíme-li na realizaci, jde o křeč nebo o sebeznásilňování. Stará  psychologická moudrost říká, že pocity viny jsou dobrá předsevzetí, která ve skutečnosti nemáme. Moudře napsal V. Mertl: "Člověka je třeba hodnotit ne podle chyb, jichž se dopouští, ale podle vzpoury proti chybám".