My, Izrael a Palestinci

Debata není vyhrocená: politická reprezentace, většina médií a odborníci „stojí za Izraelem“, vinu svaluje na Palestince, konstatuje, že ve válce lidé umírají a říkají, že Izrael nemůže jinak. Proti tomuto cynismu stojí v Česku malý počet nesouhlasných hlasů, které se snaží tyto rychlé soudy vyvracet, píše ve svém eseji – původně pro Český rozhlas Plus –analytička Zora Hesová.

My, Izrael a Palestinci.
Esej o emocích, které Gaza vyvolala v Česku

Jak hodnotí dosavadní postoj Česka vůči válce v Gaze
politoložka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Zora Hesová.

• Sedmého října 2023 jsem byla na cestě do Paříže na studijní pobyt. Informace o tom, že se Hamás probil přes téměř nestřeženou bariéru a zabíjel civilisty v kibucech, mne zastihly během cesty. První reakcí byl naprostý šok a zděšení umocněné příběhy unesených. Po týdnu jsem se setkala se známou z Izraele a sdílela s ní její hrůzu, příběhy známých a oživená traumata.
• · Zprávy z Izraele se u mne ale v první okamžik spojily i s další emocí: paralyzujícím strachem. Kdokoli sledoval vzdušná bombardování Gazy v posledních letech, musel vědět, že nastane peklo, peklo pro celou Gazu. S dcerou jsme po víkendech navštěvovaly pařížské katedrály a v zoufale bezmocném gestu jsme zapalovaly svíčky za izraelské civilní oběti, jejichž počty, jména a příběhy jsme už znaly, ale také za bezmocné Palestince.
• Jen ve válce - neskrývanou krutostí nazvané Lité olovo z let 2008 a 2009 - bylo v Gaze zabito téměř 1500 lidí, zraněno 5000 a vysídleny desetitisíce. V roce 2014 izraelská armáda zabila skoro 2300, zranila a zmrzačila 10000 a vysídlila půl milionu lidí. Bylo jasné, že tentokrát to bude ještě horší.
• · Očekávala jsem, že útoky na ozbrojence, kteří do kibucu pronikli a jejichž jména musela izraelská armáda mít, budou mít ničivý dopad na spoustu dalších lidí. Izraelská armáda byla už dřív obviněna lidskoprávním i organizacemi z násilí na civilistech a z válečných zločinů.
• V těch říjnových týdnech jsem si ale nedokázala představit, že předmětem odplaty bude úplně celá Gaza, každý Palestinec a – jak se ukázalo – i Západní břeh, že takzvaná "operace" bude trvat mnohem víc než pár týdnů či měsíců a že nikdo v Gaze nezůstane ušetřen.
• · Dnes už nikdo nemá domov a normální život. Každý počítá své mrtvé příbuzné, sousedy a kolegy. Všichni žijí v ohrožení života. Přežívají v hladu, v horku, bez vody a léků, na útěku, bez bezpečného místa, bez jistoty, že přežijí. Nikdo není schopen dát svým dětem dostatek jídla, natož klid a ochranu. Medicínský časopis The Lancet nedávno odhadoval, že počet mrtvých přímo a nepřímo způsobených válkou v Gaze je 186000, tedy sedm až devět procent celkové populace.
• Zatímco hrůza na té dobré straně hranice trvala dva dny a pro izraelské oběti s výjimkou rodin unesených mohl začít náročný proces léčení, 2 miliony lidí na té špatné straně hranice byly prakticky odepsány; nejen Izraelem, ale i téměř celým zbytkem světa.
• · Právě tento kontrast je tématem tohoto textu. Prožili jsme jako svědci války v Sýrii, v Kongu, dnes v Súdánu. V každé docházelo k masivnímu vyhladovění a zabíjení civilistů a ke zločinům proti lidskosti, ale v žádné z nich nikdo tyto zločiny tak vehementně neospravedlňoval a nepodporoval jako v případě toho, co už dnes nazývám válkou proti Gaze.
• Nečekala jsem od české politické třídy žádnou výjimečnou aktivitu, ale alespoň vyjádření lítosti nad izraelskými a palestinskými oběťmi, vyjádření účasti na tragickém dopadu války na civilisty a jasnou odpověď. Jen mezinárodní právo, které uznává legitimní požadavek obou národů na bezpečnost a právo na sebeurčení, musí vést mezinárodní úsilí směrem k zastavení násilí.
• · Jinými slovy čekala jsem alespoň formální universalistickou pozici, která by v souladu s dlouhodobou oficiální linií zahraniční politiky Česka zohledňovala humanitární primát lidských práv a práva obou národů na sebeurčení. Česká mediální a politická elita nebo její větší část se ale jasně postavila za nejasné válečné cíle Izraele, z nichž jediná rozpoznatelná logika je msta a využití příležitosti k vytvoření nové skutečnosti, devastaci Gazy a vymazání palestinského života z celého území.
• Rozvahy, které by uznávaly mezinárodní právo a lidská a politická práva obou národů byly ve jménu jakési cynické reál politiky odsunuty stranou, jako by pro nás nikdy nebyly důležité. Ve vztahu k Izraeli vedeme jako malý stát v zásadě symbolickou politiku, ale ani symbolicky se našich deklarovaných pozic nejsme ochotni držet.
• · Nikdy k tomu nebyla lepší příležitost než rok, ve kterém měl Izrael uzavřít mírovou smlouvu se Saúdskou Arábií, kdy už nečelil žádnému existenčnímu ohrožení a kdy užíval podpory Spojených států. Ukázalo se ale dvojí: šokující radikalita Hamásu, se kterou vsadil osud Gazanů na jednu násilnou kartu, se setkala s šokujícím extremismem izraelské krajně pravicové vlády, která ignoruje protivládní demonstrace, mezinárodní soudy a vědomě riskuje regionální válku s cílem vyřešit svůj problém s Palestinci, a to skrze kroky, které mohou vést k decimaci obyvatelstva v Gaze a k anexi západního břehu.
• Neschopnost vidět a odsoudit probíhající válečné zločiny Izraele kontrastují s okamžitým a správným odsouzením zločinu Hamásu. Česká vláda postavila spojenectví nad závažně porušované principy a česká veřejnost se do velké míry spokojila s politikou, která se zastává extremistické vlády vedené obviněnými ze zločinů proti lidskosti a z vyhlazování.
• · Výjimkou jsou na veřejnosti ojedinělé, ale množící se hlasy akademiků, umělců, studentů a vzácných novinářů, které poukazují na mocenskou asymetrii, neospravedlnitelnost odplaty, na osudy milionů civilistů a na politický rozměr sporu.
• Tyto hlasy vnesly do české debaty pojem dehumanizace, tedy pojmenování postupů, které rámují palestinské oběti násilí jako nehodné lidské solidarity. Proti ohlušujícímu mlčení o obětech největší devastace civilní zástavby tohoto století zvedají mírný požadavek na konec násilí a na uznání Palestinců jako lidí hodných práv a naší solidarity. Právě s nimi – až někdy tento rok – jsem mohla prožít to, co se svou izraelskou známou v říjnu: sdílet hrůzu z toho, co se v Gaze děje a obnovit víru v lidskou sounáležitost.
• · Válka v Izraeli a Palestině je další ze tří znejišťujících krizí posledních let. Každá na nás dopadá jinak. COVID vzal jedněm blízké a druhým pocit, že stát stojí na jejich straně. Od invaze na Ukrajinu si už tři roky zvykáme na to, že ve vedlejší zemi někdo čas od času vymaže kus paneláku a že ukrajinské děti vyrůstají bez otců. A od října pravidelně slyšíme, že pro zajištění bezpečnosti jednoho národa je přijatelné totálně zničit životy třetiny národa druhého.
• COVID ukázal, že nejsme chráněni před dopady malé události na druhé straně planety. Válka v Ukrajině pohřbila pocit, že mír je součást našeho samozřejmého horizontu. Teď do něj patří i masové průmyslové násilí s cílem mařit životy.
• · Válka v Gaze, ač vzdálená, přinesla další ránu, kterou bych mohla pojmenovat následovně: zničila víru, že horizontem našeho společenství je sdílený humanismus; neochota k soucitu s určitými lidmi a ležérnost, s jakou jedni přijímají a druzí ospravedlňují jejich záhubu, je mimo jiné i důsledkem způsobu, jakým o válce proti Gaze hovoříme.
• Debata není nijak vyhrocená. Politická reprezentace, mediální většina a tzv. expertní scéna jasně stojí za Izraelem. Vinu svaluje na Palestince, konstatuje, že ve válce lidé umírají a tvrdí, že izraelská vláda nemůže jinak.
• · Proti tomuto cynismu v Česku stojí malý počet nesouhlasných hlasů, které se snaží tyto rychlé soudy vyvracet s argumenty, že realita je komplikovanější a zároveň otevřenější jiným možnostem, než se zdá. Válka nezačala sedmého října, ale spor mezi Izraelci a Palestinci o zemi a práva trvá už 70 let a zahrnuje řadu otevřených válek. Upozorňují na vzájemně závislý násilný vztah mezi Hamásem a Netanjahuem, radikály na obou stranách a na politiku sekuritizace, tedy chybnou víru, že policejní kontrolou a násilím lze vymazat politický spor. Upozorňují i na to, že k ničení a zabíjení existuje alternativa.
• V českém prostoru ale téměř nezaznívá to, co je běžně součástí obyčejného zpravodajství v západní Evropě, tedy hlasy Palestinců, ať už z diaspory nebo Palestinců z Gazy ze západního břehu a z Izraele. Na začátku celé tragédie média pozvala pár českých Palestinců, poté ale o ně zájem opadl a dnes vystupují téměř výlučně v prostoru, který si sami vytvořili. Ať už to jsou propalestinské demonstrace, protestní happeningy umělců či zřídkavé veřejné debaty, které dávají prostor kritické, izraelské či palestinské perspektivě.
• · Česká veřejnost je tedy hluchá k hlasům druhé části konfliktu. Obrovské, nepředstavitelné a nekončící utrpení palestinských rodin nás nezajímá. Celá řada příběhů, které se k nám dostaly i skrze český informační nezájem vražda malé Hind, její rodiny a přivolaných zdravotníků, vraždy humanitárních pracovníků world centra Kičin, masakry pacientů a civilistů v nemocnici Šifá u nás nerezonovaly. Jednoduché rámování války jedinečnou vinou ze sedmého října jako by stačilo pro ospravedlnění mnohem větších zločinů, které následovaly.
• Tento jednoduchý reflex je postaven na neschopnosti číst mezinárodní události jinak, než skrze provinční středoevropskou perspektivu, ve které hrají roli vina za holokaust, možná i za odsun Němců, znovunavázání vztahů s Izraelem v roce 1990 a pocit, že Izrael je výspa západu, a tedy i nás – v cizím Arabském moři.
• · Myšlenka, že i Palestinci jsou lidé jako my, že mají stejné právo na naši spoluúčast, soucit a spravedlnost je nám cizí. Vztah k institucím mezinárodní spravedlnosti je účelový. Naše vláda jasně podpořila Mezinárodní trestní soud, když vydal zatykač na Vladimira Putina. Ale delegitimizovala jej, když zažádal o totéž vůči Benjaminu Netanjahuovi.
• Zdá se, že je těžké přijmout myšlenku, která vykresluje krizi jako nečernobílou a která zpochybňuje pozitivní obraz západu a jeho historie. Ve většinovém českém veřejném prostoru chybí povědomí o kolonizaci Blízkého východu po rozpadu Osmanské říše i o negativní roli Západu, zejména Velké Británie a Spojených států v posledním století. Fakt, že spor mezi Izraelci a Palestinci je fundamentálně asymetrický, tedy systematicky znevýhodňuje ty, kteří nemají občanská práva, stát, politickou reprezentaci – jako bychom nedovedli pochopit.
• · Otázku, proč se ozbrojují civilisté, je třeba klást do kontextu okupace. Absenci státu, policie a armády jsou rebelové vždy z definice ozbrojení civilisté, přičemž samotná násilná okupace je primární problém, který sekundárně generuje primitivní násilí. Ovšem spíše než zpochybnit dlouhodobost okupace a zneuznání palestinských práv je jednodušší moralizovat, tedy připisovat jedné straně jakousi (po)většinou nevinnost oběti a té druhé jakousi inherentní násilnost útočníka nespokojeného se svým údělem. A podpořit maximální požadavky té naší strany.
• Uznáváme, že vznik státu Izrael byl motivován evropskými zločiny proti Židům, ale neuznáváme fakt, že vedl k velké a stále trvající křivdě vůči palestinskému obyvatelstvu. Dvojí důsledek této historie, tedy že naše legitimní podpora Židů v úsilí o bezpečnost a stát musí být doprovázena úsilím mezinárodního společenství o zajištění téhož pro Palestince, není všeobecně přijímán.
• · Reálný rozpor spojený s uskutečněním legitimních požadavků obou národů je třeba řešit. Jeho zamlčování vede pouze k apartheidu a násilí. Je to samozřejmě těžké, protože jasná cesta k jednoduchému řešení neexistuje. Je těžké začít myslet mimo rámec cynické reál politiky a představit si jinou budoucnost a cestu k ní. Dnes po sedmém říjnu 2023 je to už ale nutnost. Alternativou k takovému řešení je to, co se od října už děje: Masové zabíjení.
• Skutečný rozdíl mezi mobilizovanými částmi české veřejnosti tedy vidím mezi těmi, kdo přijímají příliš jednoduchý příběh o konfliktu a nemožnosti jeho řešení jinak než masovým násilím – a těmi, kdo se snaží zachránit rozpadající se univerzalismus a uznat pošlapáváno lidskost a práva i Palestincům.
• · Tento rozdíl se zdá ale do velké míry nevědomý. Málokdo otevřeně schvaluje zločiny proti lidskosti. Interpretace konfliktu, kde zájmy jedné strany bez dalšího přijímáme jako neslučitelné s přežitím a důstojností statisíců druhých, nás ale do takového nepřiznaného rozporu uvězňují.
• Jediná cesta z něj je podívat se na svět kritičtěji a zpochybnit řadu příjemných sebeklamů, týkajících se zejména nevinnosti Západu, rozdělování lidí na skupiny a nemožnosti hledání radikální alternativy.
• · V poslední době jsem se snažila sledovat pokus o dialog mezi studenty a vedením několika pražských vysokých škol. Studenti, kteří čerpají z širších informačních zdrojů a z širšího morálního horizontu než jejich vedení, vyjadřovali často překotně a nedomyšleně své rozhořčení nad násilím v Gaze a solidaritu s civilisty, a přáli si jiný přístup svých škol.
• Na druhé straně převládalo – až na ojedinělé hlasy – něco z mého pohledu nečekaného. Nebylo to nutně nepřátelství k Palestincům ani otevřený rasismus, ale strach, až panika.
• · Téma Izraele a Palestiny je zatížené jakýmsi neproniknutelným tabu. Byla jsem svědkem strachu z toho, že veřejným přiznáním kritické pozice či jen volbou slov se můžete vystavit kritice, vzbudit nepřátelství a poškodit svou pověst: Že vy jdete do prostoru plně ovládaného jedním narativem, který systematicky dehumanizuje slabší stranu a stigmatizuje její zastánce – a vy musíte být ochotni čelit této hegemonii a také svým pochybám. Ne každý je toho schopen.
• Vedle strachu je tu i neznalost a občanské nesebevědomí. Je nepochybné, že málokdo má vlastní názor na tragédii, jež se mezi Izraelci a Palestinci dlouhodobě rozvíjí. Není divu, je to extrémně komplexní historie, do které se propisuje turbulentní, násilná a nepřehledná skutečnost současného středního východu.
• · Ani od vzdělaných a informovaných lidí nelze očekávat jasný názor. Ostatně ani já ho nemám. Nejsem historik a nejsem schopná přesně hodnotit míru zodpovědnosti za uzlové body sporu o zem, moc a sebeurčení v Palestině. Absence jednoznačného názoru je jedna věc, neochota zaujmout občanský postoj je věc druhá.
• V Gaze už nejde jen o vyhrocený historický spor, ale i o morální problém a o naše občanské hodnoty. Politiku státu, která popírá právo na život a důstojnost celé skupiny obyvatelstva, nelze podporovat. Jako občan k ní musím zaujmout hodnotový postoj, i když jen symbolické povahy, a odsoudit nejen násilí na izraelských civilistech, ale také násilí na civilistech palestinských a požadovat mezinárodně podporované politické vyrovnání obou národů.
• · Jinými slovy je třeba získat sebevědomí natolik, abychom si dovolili sami soudit. Pokud politika izraelské nadvlády vede nevyhnutelně k masovému násilí s potenciálně genocidními účinky, je třeba ji odmítnout a hledat cestu ven.
• Tato poměrně jednoduchá pozice se stále zdá být pro mnoho Čechů příliš těžká. Nepomůže nám odsuzovat a moralizovat, ale pomáhá věci pojmenovávat. Český humanismus se ukázal jako selektivní. Vylučuje ze sdíleného lidství velkou část lidí od Palestinců po běžence v Bělověžském pralese a ve Středozemí a stojí na identifikaci s jakousi imaginární západní civilizací.
• · Zároveň mu chybí dvě věci, které se prolínají všemi politickými problémy současnosti. Jednou je schopnost kriticky vnímat naši vlastní skutečnost a nacházet pojmy, které ji popíšou nemoralizujícím způsobem. A druhou je přijímat nutnost hledání alternativ ke zcela evidentně zhoubným politikám.
• Binární spor, zda v Gaze jde o legitimní obranu, nebo o genocidu, vede jen k moralizaci a budování zákopů. Je třeba nacházet nová pojmenování pro extrémní povahu násilí v Gaze.
• · Australský specialista na studium genocidy [Deer Mouzis] popsal princip izraelské války jako snahu o permanentní bezpečnost. Izraelská vláda se snaží o dosažení totální trvalé bezpečnosti skrze totální a trvalé podmanění ovládaného obyvatelstva. Permanentní bezpečnost je lákavá, ale nebezpečná, zločinná a sebezničující iluze. Bezpečnost nemůže být nikdy totální, leda skrze úplnou anihilaci potenciálních nepřátel. Reálná bezpečnost je postavená na postupně budovaných vztazích, jejichž součástí musí být snaha o vzájemnost a spravedlnost.
• Dále je třeba myslet mimo rámce, které nás dovedly do nepřijatelných konců. Cenou za bezpečnost jednoho národa přece nemůže být zničení druhého, stejně jako cenou za krátkodobou prosperitu nemůže být zničení celé biosféry. Žijeme v provázaném světě, ve kterém se snažíme budovat spravedlivá pravidla a podporovat kolektivní řešení. I v Izraeli se množí hlasy, promýšlející cestu z devastujícího a zločinného patu, do kterého jsou chyceni izraelská vláda a Hamás.
• · Třetím aktérem sporu mezi Izraelci a Palestinci jsme od začátku v roce 1947 byli i my, státy zastoupené v OSN, mezinárodní společenství, které má za osud Palestiny svou zodpovědnost. Návrhy, jak podpořit vyrovnání mezi oběma národy existují a mají po dlouhé době širokou regionální podporu.
• I my Češi jsme tedy postaveni před tuto volbu mezi podporou masových zločinů proti lidskosti či podporou mírového řešení. A musíme si vybrat lidskost a cestu k vyrovnání. Dávat prostor kritickým pohledům a promýšlení alternativ je jediná cesta z morálních a politických slepých uliček.

To byl pohled politoložky z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Zory Hesové.
Esej byl vytvořen pro Český rozhlas plus, Proglas jej užil s výslovným svolením autorky. Přečetli Martin Holík a Kateřina Vitouchová

Zora Hesová pracuje jako analytička Výzkumného centra AMO a koordinátorka projektů AMO v Egyptě. Absolvovala bakalářské studium politologie na Sciences Po v Toulouse a magisterské studium ve filosofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně. Studovala arabštinu na Damašské univerzitě. Angažovala se ve studentských projektech v Bosně. Přednášela na Europa-Universität Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou a na Univerzitě Karlově v Praze. Zveřejnila knihu Ghazálího Výklenek světel a význam osvícení v islámské filosofii.

Její články můžete číst na stránkách http://zorahes.net/ nebo
http://www.amo.cz/autori/zora-hesova.html
a na blogu http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zora-hesova.php