Myšlenka na dnešní den - 8.prosince 2010

V roce 1995 jsme chtěli první posluchače oslovit už adventními a už vánočními pořady, jednak se k zahájení nabízel krásný Mariin svátek.
Pečlivé blízkosti Panny Marie se nám ostatně dostává po celých patnáct let vysílání a dostávalo i po pět let příprav.
Dnešek je tedy zejména dnem děkování, dnem vděčnosti: Bohu i lidem; Panně Marii, andělům strážným, našim svatým patronům; pracovníkům, lidem modlícím se, pracujícím, držícím palce, cestujícím, poslouchajícím…
Kéž nás vše vede k dobrému, k pokoře, pracovitosti, prostotě.

Dovolím si nabídnout rozhlasovou parafrázi na Pavlovu velepíseň lásky:
Kdybych mluvil na mikrofon jazyky lidskými a hlasem školeným, mluvil bez přeřeků a spisovně, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící.
Kdybych měl dar organizovat, kdybych rozuměl všem tajemstvím digitalizace, ovládal všechno, co se o programu může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych i vysílače přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal všechny nahrávací přístroje, co mám a pro druhého do auta skočil a jel za ním, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
(Srv. 1 Kor 13, 1-3)
 
Tak. Vypadá to legračně, možná někdo pozdvihne obočí, ale je to vážná věc. Pokud nemá být tento úryvek z Písma jen krasořečí, něčím, co mne dojímá, ale konkrétním úkolem i pro mne, tady a teď, musím si do vět apoštola Pavla vět dosadit to, co v životě opravdu dělám. A pozor! Nemusím nutně vynikat v úsilí srážet hříchy a sklony k nim jako kuželky, ale spíše kontrolovat - i svoje správné dílo, obětavost, všechno to, co mě činí v očích lidí dobrým. Protože i to by mohlo být, ó hrůzo, k ničemu, prázdné, neužitečné; pokud bych sledoval jen množství, výkon, a zapomněl, že to všechno dělám z lásky a pro lásku. Dobře konat a zapomenout, že jediným důvodem má být láska, by mohlo být velkým neštěstím.
 
Děkujeme nyní všem vám, posluchačům, že nás udržujete v bdělém stavu otevřeném pro lásku a její opětování.
Dívka Maria dělala dobře, co dělala. Mohla by bývala říct: Heč, pomáhala jsem, teď pomáhejte mně, mám moc práce s přípravou na špičkový úkol: porodit a vychovat Vykupitele. Neudělala to. Za Alžbětou nešla chlubit se, ale z lásky pomáhat. Není žádný důvod se domnívat, že to už nedělá.
Nemohu tedy uzavřít jinak než verši Popelky nazaretské básníka Václava Renče (hlava V.):
 
Kdo dítko spatří, každý žasne.
Ten zvláštní mír, ty oči jasné,
až úzko do nich pohledět!-
Tak říkají. A žádný neví,
že v srdci malé, spící Evy
bdí nedotčen ten jitřní svět,
 
jak stvořen kdys. A hadi hříchu
s hrůzou se vyhýbají tichu,
v němž jako perla v ulitě
lilie Páně ukryta je.
Ó, zpěvuplné ticho ráje,
zatají dech – a slyší tě!