Liturgie svátostí – Dějinný vývoj liturgického slavení

Liturgie svátostí – Dějinný vývoj liturgického slavení
8. dubna 2011 Nábo, Studio Radim Autor: Marek Chvátal

V druhé části vzdělávacího cyklu o liturgii svátostí se zaměříme s prof. P. Františkem Kunetkou na některé dějinné okamžiky, kdy se měnila a nebo vytvářela nová podoba liturgie. Do liturgického vývoje významně zásahlo několik koncilů. Zajímavé je ale také sledovat měnící se postoje samotných věřících k jednotlivým svátostem.  Nalaďte si Proglas v pondělí 11. dubna 2011 v 16.00.

Jednu z velkých změn prodělal přístup ke svátosti eucharistie. Apoštolové ji neslavili každý den, jak jsme zvyklí dnes. Scházeli se denně k modlitbě, ale ne vždy se jednalo také o "lámání chleba". Tomu byl určený především první den po sobotě.

Svátost smíření první křesťané slavili jedenkrát či maximálně dvakrát za život. Zpovídali se z vážných hříchů. Běžně se to o tom hříšníkovi veřejně vědělo. I pokání bylo veřejné a často velmi tvrdé. Dokonce byly hříchy, které bylo možné odpustit jen jedenkrát v životě (např. odpadnutí od víry v době pronásledování, 3. století). Cesta k dnešní soukromé "ušní" zpovědi s relativně přiměřeným pokáním a s nadějí na rozhřešení při každém upřímném projevení lítosti a touhy po obrácení trvala mnoho staletí.

Náročnost získat odpuštění ve svátosti smíření komplikovala také přijetí svátosti pomazání nemocných. Vážně nemocný křesťan oddaloval přijetí pomazání, protože nechtěl vyčerpat předčasně jediné rozhřešení ve zpovědi, ve které mohl doufat. Pomazání nemocných se tak bohužel dostalo na místo úplně poslední a dlouhou dodu tak nemohlo plnit úlohu posily v nemoci. Dodnes se ještě setkáváme s pojetím této svátosti jako "poslední pomazání", přestože zdaleka nemusí být poslední.