Myšlenka na den 25. června 2008

Oslík Ijáček ze slavné Milnovy knížky Medvídek Pú si hýčká svou bolístku zcela cílevědomě. Svým způsobem má proč – nikdo mu totiž nepopřál k jeho narozeninám. Nicméně v jeho usilovné melancholii je cosi podivného – jako by samotné zklamání ustupovalo do pozadí a vrch měl spíše pocit zadostiučinění z toho, jak jsem smutný, opomenutý a nedoceněný.

Někdy se tomu oslíkovi podobám. Znovu a znovu si připomínám staré křivdy – ty skutečné, ale většinou ty domnělé – a opečovávám svůj pocit uražené velmoci, který mi nedovolí upřímně, rozumně a klidně si promluvit s lidmi, jimž mám něco za zlé – protože bych si zadal, protože bych přišel o svůj vznešený „Achillův hněv“ (kterému se u dětí říká trucování), protože bych se nesměl brát tak vážně.

»Když se dva lidé zpronevěří,
neuzdraví je žádný lék
a víckrát už si neuvěří.
Tak milujte se vespolek.«

– káže Des Grieux pro Manon Lescaut. Jsou to nádherné verše – ale nic více; není to návod na život. Kolik krásných přátelství bych ztratil, kdybych se na tato slova spolehl, kdybych je přijal za svá jen proto, že mi krásně znějí.

Byl bych ještě větší osel než chudáček Ijáček – dojemný až k vlastním slzám, k slzám nad tím, jak jsem dojemný – ale k smíchu všem okolo. Asi by nebylo od věci, kdybych se nakonec zasmál spolu s nimi.

Mimochodem, oslík Ijáček byl dárky od Prasátka a od Medvídka Púa tak překvapen, že si s nimi vydržel hrát až do večera. A na to, že má být dojemný, ve svém radostném šoku dočista zapomněl.