Úvod do teologie Trojjediného Boha 10. díl

V monografii "Jako v nebi, tak i na zemi " nalistujeme stranu 178. 

V.  kapitola Dovršení zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně.

Pojednávat o zjevení tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého v Novém zákoně není jednoduché. Obtíž spočívá v tom, že novozákonní spisy nepodávají v každé jednotlivé výpovědi dovršený trinitární obraz Boha. Tvrzení, že Nový zákon nezná trinitární dogma ve smyslu jedné Boží přirozenosti a tří Božích osob, by nás proto nemělo překvapovat. Na novozákonní spisy musíme spíše pohlížet jako na velkolepé svědectví o přechodu od starozákonního obrazu Boha (a tomu odpovídajícího pojímání Božího ducha, slova, moudrosti), k vyznání Boha Otce, Syna a Ducha svatého. I v Novém zákoně tedy platí, že prožívaná víra v tajemství předchází reflexivní a verbální uchopení vlastního obsahu této víry.

            I v trinitologii platí (podobně jako v christologii), že normou víry v Nejsvětější Trojici není jednotlivý novozákonní výrok vytržený z celkového kontextu, nýbrž Nový zákon jako celek. A to v souvislosti s vypovídací hodnotou Starého zákona.

            Dále si musíme uvědomit, že plné poznání Ježíše jako Krista jako Božího Syna se ale neodehrává primárně na verbální rovině, nýbrž prostřednictvím životního příběhu Muže z Nazareta. Máme-li před sebou schéma č. 1, pak by nám mělo být jasné, že vtělená forma synovství představuje jak osobní identitu Ježíše Krista, tak jeho celoživotní drama. Historickou postavu totiž nemůžeme oddělovat od jejího životního příběhu. Zatímco první dimenze synovství je převážně záležitostí vnitřního Mistrova života, druhá dimenze má rozměr zjevení adresovaného nám. Na kříži se totiž v dějinách a v těle dokonale vyjadřuje tajemství věčného Synova sebedarování Otci. A také to, jakým Mesiášem Ježíš je, jakou spásu přinesl. A proto také teprve v oné hodině se trhá chrámová opona (srov. Mt 27, 51 par.) a otvírá se  tak před námi přístup k pravému obrazu živého Boha.

V.1. Osoby Trojice se zjevují, oslavují navzájem

V teologických pojednáních o novozákonním zjevení Boha Otce, Syna a Ducha svatého se podobně jako v christologii setkáváme s velkým důrazem na skutečnost, že vtělený Syn zjevuje Otce. Nejedná se o abstraktní vztah, neboť Syn zjevuje svého Otce celým svým životním příběhem. Nedivme se proto, že Ježíš sám primárně nehlásal nějakou trinitologii, nýbrž Boží království a naplňoval Otcův plán naší spásy.

            Frekvence, s jakou Ježíš hovořil o Bohu jako o Otci, a vyjevoval tak jeho jméno lidem, se nedá srovnat ani se Starým zákonem, ani s dobovou praxí. Jeho „Abba“ (srov. Mk 14, 36) v té době i pohoršovalo svou důvěrností.

            Ježíš z Nazareta nezjevuje v první řadě sebe, nýbrž celým svým životem zásadně ukazuje na Otce (srov. např. Jan 14, 9), oslavuje Otce (srov. Jan 17,4). Jestliže Syn zjevuje Otce a klade ho jako svého Boha na první místo ve středu svého zájmu, pak Hospodin - Otec klade do středu svého zájmu Syna, který je v jistém smyslu jeho Bohem.

            V Novém zákoně se ale také projevuje skutečnost, že Syn zjevuje Ducha svatého. Duch svatý ale zjevuje také Otce, tedy celou Trojici. O tom svědčí vrcholné vyjádření trinitárního mystéria v Mt 28, 19, v němž se , jak uvidíme později, promítá hlubší povelikonoční porozumění tomuto mystériu ze strany prvotní církve, které se realizuje v Duchu, jenž uvádí učedníky do celé pravdy. (srov. Jan 16, 13. srov. 1 Kor 2, 10-11).

Tato skutečnost vzájemného zjevování a oslavování osob Trojice v dějinách spásy výmluvným způsobem zjevuje vnitrobožské vztahy.  Žádná z osob není zaměřena na sebe, nýbrž důsledně je a působí ve vztahu naprostého sebedarování a vyjití ze sebe směrem k druhému či druhým dvěma. Platí-li tedy, že Bůh je láska ( srov. 1 Jan 4,8), pak to může být jedině Trojjediný.

V.2.   Otec Ježíše Krista, definitivním způsobem zjevený jediný Bůh otců  

            Nejde pouze o to, že existuje jediný Bůh, nýbrž také o to, že tento jediný Bůh Otec se definitivně zjevil v Ježíši Kristu a v Duchu.

            Celý nový zákon je nejen christocentrický, protože Otec klade do středu svého zájmu vtěleného Syna, ale také důsledně „teocentrický“, protože Syn a po jeho vzoru také jeho učedníci kladou do středu svého zájmu důsledně jediného Boha Otce. Veškerá primární iniciativa vychází z Otce, který posílá/daruje/vydává svého Syna v Duchu svatém a vyvoluje jeho bratry (srov. Řím 8, 28-30).