Úvod do teologie Trojjediného Boha 11. díl

Úvod do teologie Trojjediného Boha 11. díl

S profesorem Ctiradem Václavem Pospíšilem nalistujeme v jeho monografii "Jako v nebi, tak i na zemi" V. kapitolu nadepsanou Dovršení zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně a budeme hovořit o Božím synu. K poslechu 11. dílu vzdělávacího cyklu dogmatiky vás Jana Beránková pozve nejprve v pondělí 14. 12. 2009 v 16 hodin. Druhou reprízu uvádíme v neděli 20. 12. v 10.30 hodin.  

V 11. díle nalistujeme v monografii stranu 190.

V. kapitola "Dovršení zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně"

V. 3.    Synovo božství

V.3.1. Předvelikonoční projevy Ježíšova vědomí jeho vlastní identity

            Věděl předvelikonoční Ježíš, že je Bůh, anebo jsou novozákonní texty, které o tomto Ježíšově sebevědomí určitým způsobem vypovídají, spíše výrazem povelikonoční víry prvotní křesťanské komunity?

            V první řadě je třeba si uvědomit, že nyní hovoříme o lidském vědomí Ježíše z Nazareta, nikoli o božském vědění Syna, které je společné všem třem osobám Trojice. Dále je nutno podtrhnout, že před Velikonocemi nemůžeme mluvit o dokonaném zjevení Syna, tedy ani Trojice. Je to zjevení probíhající. Pravá osobní identita Ježíše z Nazareta se totiž zjevuje v pointě jeho životního příběhu (audio MP3)v pointě jeho životního příběhu a nemůže být jasně zřetelná před naplněním celého dramatu (srov. Mk 15,37–39). Zároveň je třeba říct, že:

            "Celé apoštolské hlásání se zakládá na přesvědčení o Ježíšově vědomí, že je Synem, kterého Otec poslal. Bez tohoto Ježíšova vědomí by pozbyla jakéhokoli smyslu nejen christologie, ale i celá soteriologie." – MTK,  Iam bis de christologia, dokument z 31. 5. 1986, č. 2.1.

            Důležitou indikací je titul "Syn člověka", který je pro předvelikonočního Ježíše typický. Evangelia ho uvádějí velmi často. O čem tento titul vypovídá? Syn člověka pochází shůry (srov. Dan 7,2–14), což by mohlo odkazovat na Ježíšův božský původ. Zároveň je to označení pro člověka jako takového (srov. např. Žl 8,5 nebo Ez 2,1–8). V jednom druhu výpovědí o "Synu člověka" se jasně hovoří o budoucím oslavení Syna člověka. Ježíš tedy věděl, kam jeho veřejné působení směřuje a do čeho vyústí.

            Ježíš ale v evangeliích nikdy neřekne "Já jsem Mesiáš". Jedná se o takzvané mesiášské tajemství. Navzdory tomu je po Velikonocích Ježíš označován především Mesiáš-Kristus.

            Totéž platí o titulu "syn Boží", který byl v Ježíšově době chápán jako titul královský, neboť jím byli ve starozákonní době označováni davidovští panovníci.

            Dalším projevem Ježíšova sebevědomí je jeho postoj vůči zákonu, který vykládal originálně podle jeho ducha, nikoli pouze podle litery (srov. např. Mk 1,22). Sám tvrdil, že nepřišel zákon zrušit, nýbrž naplnit (srov. Mt 5,17), což se projevuje v horské řeči v kontrapozici mezi: "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům. /.../ Já však pravím vám...".

            Nesmíme opomenout ve výčtu projevů Ježíšova vědomí jeho synovské identity výroky, kde říká "Já jsem", čímž zřetelně naráží na Boží jméno z Ex 3,14. Tento typ výroků se objevuje například v Markově evangeliu (srov. Mk 6,50: 14,62) a především v Janově evangeliu (srov. Jan 6,20: a další).

V. 3. 2. Projevy víry prvotní církve v Ježíšovo božství

            Jistě není náhodou, že víra prvotní církve v Ježíšovo božství se projevuje opět v oblasti užívání christologických titulů. Jestliže Ježíš sám se kupříkladu k titulu "Mesiáš" a "Syn Boží" v době svého pozemského působení stavěl způsobem kroku popření, čímž dával najevo transcendenci své identity a svého poslání vzhledem k dobovým představám spojovaným s těmito tituly, pak povelikonoční komunita začala spontánně aplikovat uvedené tituly způsobem odpovídajícím kroku nejvyšší míry.

            V evangeliích Ježíšova dětství (Mt 1–2, Lk 1–2) se dozvídáme, že Ježíš se Mesiášem a Božím Synem nestal, ale že jím od počátku své lidské existence prostě je. Funkcionální význam titulu (význam Ježíše pro nás) se tak stává výpovědí o osobní identitě. Také titul "Slovo" v Jan 1,1–18) ukazuje na identifikaci mezi osobou a poselstvím. Ježíš je to, co hlásá, a hlásá to, kým je. Dalším příkladem může být skutečnost, že Ježíš sám hlásal Boží království, zatímco prvotní církev celkem spontánně začala hlásat Ježíše jako Krista, Pána, Spasitele.

            Narážkou na Ježíšův božský statut je bezesporu titul Kyrios, jenž se nejhojněji vyskytuje v Pavlových listech (275x). I když označení lidské postavy zmíněným titulem mohlo znamenat také prosté konstatování nadřazeného vztahu vůči jiné osobě nebo osobám z titulu vlastnictví nebo politické moci, existují texty, z nichž není obtížné vyvozovat vysokou teologickou valenci výroku „Ježíš je Pán“.  (audio MP3)"Ježíš je Pán" . V první řadě je to 1 Kor 12,3, kde se výslovně říká, že člověk není schopen dospět k tomuto vyznání víry bez pomoci Ducha svatého. Toto vyznání je tudíž něčím radikálně novým, ba neslýchaným, když k jeho pronesení potřebuje člověk takovéto pomoci shůry, což poměrně zřetelně ukazuje na Ježíšův božský statut.

            Podobné poukazy na Ježíšovo božství jsou u označení Ježíš – jako "Ženich" nového Božího lidu – církve.

            Stejně tak platí, že "Spasitel – Vykupitel" Božího lidu je ve SZ Hospodin. Ježíš je označován jako ten, kdo vykonává Boží plán spásy, ale také vyloženě jako "Spasitel".

            Nebo jestliže je pravým "Pastýřem" Božího lidu ve SZ Hospodin, pak označení Ježíše jako "Pastýře" opět můžeme vnímat jako poukaz na Ježíšovo božství.

            V Novém zákoně se setkáváme rovněž s několika místy, kde je Ježíš výslovně označen za Boha. Například Jan 1,1, – avšak výraz "Theos" je bez členu.

            Souhrnně lze říci, že novozákonní autoři vyznávají víru v jediného Boha – Otce a současně mnoha různými opisnými způsoby dávají najevo svou víru v Synovo božství.