Úvod do teologie Trojjediného Boha 12. díl
V monografii profesora Ctirada Václava Pospíšila "Jako v nebi, tak i na zemi" nalistujeme V. kapitolu nadepsanou Dovršení zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně. Budeme hovořit o Duchu svatém jako osobě Trojice. K poslechu 12. dílu vzdělávacího cyklu dogmatiky vás Jana Beránková pozve nejprve v pondělí 21. 12. 2009 v 16 hodin. Reprízu uvádíme v neděli 27. 12. 2009 v 10.30 hodin.
Ve 12. pořadu nalistujeme v monografii "Jako v nebi, tak i na zemi" stranu 197.
V.4. Duch svatý jako osoba Trojice v Novém zákoně
Uvážíme-li, že v celém Novém zákoně je možno napočítat 379 výskytů slova "pneuma", – jen v knize Skutků se setkáváme se zhruba šedesáti zmínkami o Duchu svatém – pak by mělo být zřejmé, že kompletní pojednání o tajemství Ducha svatého v Novém zákoně přesahuje možnosti tohoto pořadu. Proto se zaměříme na Ježíšovy výroky ohledně Božího Ducha v synoptických evangeliích. Potom se dotkneme otázky, jak pojímala poměr mezi Kristem a Duchem svatým prvotní komunita. A vzpomeneme vrcholné projevy porozumění tajemství Božího Ducha, které se objevují v pavlovských a janovských novozákonních knihách.
V.4.1. Ježíšovy výroky o Duchu svatém v synoptických evangeliích
Jestliže Ježíš je jednorozeným Synem Božím, zjevitelem Otce i Ducha svatého, pak má pro naše poznání tajemství třetí osoby Trojice zcela zásadní význam to, co o ní sdělil on sám. Jistě nás nepřekvapí úzká spojitost se starozákonním východiskem. Evangelia využívají pneumatologie, již přebírají ze Starého zákona. Duch svatý je prostě duch, mocné vanutí, kterým Bůh tvoří a oživuje, je silou, skrze niž Ježíš koná zázraky a vyhání démony (srov. Sk 10,38n., Mt 12, 28, Lk 11,20). Y. Congar, Credo nello Spirito santo I, Brescia 1984)
Víme, že zjevení Trojice není v první řadě nějaká verbální forma nebo určitý intelektuální model. Zjevení se odehrálo v událostech Ježíšova života a ve zkušenosti prvotní komunity s tajemným působením seslaného Ducha Božího. Poznání Ducha svatého ze strany věřících mohlo nabýt rozvinutější podoby až poté, co vtělený Syn naplnil své poslání. A potom samozřejmě až po seslání Ducha svatého. Jestliže tedy synoptická evangelia uchovávají ještě nerozvinutou pneumatologii, svědčí to spíše ve prospěch jejich historické věrohodnosti. V současnosti potvrdíme i my, že niterné zakoušení působení Ducha svatého rozhodně není snadno popsatelné .
Předvelikonoční Ježíš v synoptických evangeliích sám hovoří o Duchu svatém čtyřikrát výslovně a jednou implicitně. Rozhodně se však nedá říci, že bychom stáli před nějakou propracovanou pneumatologií.
První výrok nacházíme v Mk 3, 28-29, kde Ježíš odpovídá na nařčení, že vyhání zlé duchy mocí démonů. "Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nemá odpuštění navěky, ale je vinen věčným hříchem." U Matouše (srov. 12,31n.) a Lukáše (srov. 12,10) se nehovoří o jakémkoli rouhání, nýbrž o mluvení proti Synu člověka.
Pokud si klademe otázku, co by mělo být hříchem proti Duchu svatému, pak tradiční odpověď, která je v souladu s výše uvedeným Ježíšovým výrokem, za něj považuje takové provinění, které svou povahou vylučuje prvky, díky nimž se uděluje odpuštění hříchů. Jedná se o vědomé uzavírání se zjevené pravdě, neschopnost přijmout pravdu o sobě a obrátit se. Neodpustitelnost hříchu proti Duchu svatému tedy rozhodně nespočívá ve slovním urážení Ducha svatého, nýbrž v totální uzavřenosti člověka vůči daru spásy a odpuštění ze strany darujícího se Boha.
Druhý výrok nabízí Matouš v kontextu s prvním. Ježíš v polemice s odpůrci říká o své exorcistní praxi: "Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království" (Mt 12, 28). V paralelní Lukášově verzi na místě "Duchem Božím" nacházíme výraz "prstem Božím" (srov. Lk 11, 20). Takový způsob vyjadřování se objevuje ve Starém zákoně jako popis prozřetelného Božího jednání ve stvoření a v dějinách spásy. Projev Ducha svatého nebo projev živého Boha je jedno a totéž.
V Mk 13,11 (srov. Mt 10,20, Lk 12,12) Ježíš říká: "Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit: ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý."
Konečně čtvrtý Ježíšův výrok představuje Ducha svatého jako dar, který Bůh uděluje tomu, kdo o to prosí: "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!" (Lk 11,13). Tato výpověď u Lukáše má logickou souvislost s událostí seslání Ducha svatého (srov. Sk 2).
Poslední výrok již nespadá do předvelikonočního období, protože jej pronáší Vzkříšený, a opět se vztahuje k události seslání Ducha svatého. Nacházíme jej v Lk 24,49: "Hle sesílám na vás, co slíbil můj Otec: zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." Tento příslib se nachází v kontextu lukášovské verze velkého misijního příkazu (srov. Lk 24, 46–49).
V.4.2. Rozvinutí pneumatologie a christologie ze strany prvotní komunity
V.4.2.2. Nejdůležitější charakteristiky pneumatologie pavlovských listů
V.4.2.3. Pneumatologie čtvrtého evangelia
V.4.2. Rozvinutí pneumatologie a christologie ze strany prvotní komunity