Úvod do teologie Trojjediného Boha 13. díl

Ve 13. pořadu nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007 ) stranu 215:

VI.       Úvod kapitoly

            Mnohovrstevné svědectví Nového zákona o zkušenosti spásy ve jménu Boha Otce, Syna a Ducha svatého představuje pro člověka mnoho otázek. Například: Jak sloučit monoteismus s vyznáním Kristova božství? Jak popisovat a ospravedlňovat novozákonní obraz Boha tváří v tvář judaistickému monoteismu na jedné straně a dobové filosofii, která hovořila o jediném prazákladu bytí, na straně druhé? – Nejde jen o apologii, protože církev jako viditelná organizace nutně potřebuje co nejjasněji, nejstručněji a nejsrozumitelněji vyjádřit obraz svého Boha, od čehož se pak odvíjí jak její identita, tak její hlásání a působení ve světě.

            Vyslovit Boha může jen a jen Bůh sám, a proto veškeré snažení teologů nutně pokulhává za tím, co je nám předloženo v Božím slově.  Život tohoto zjevené slova v probíhajících dějinách spásy vyžaduje neustálou aktualizaci a volá po nových formách "vtělení" do doby a kultury. Připomeňme si znovu, co víme o Trojici imanentní a ekonomické.

Otevřenost novozákonního zjevení navíc bytostně odpovídá Bohu, který se takto zjevuje, protože osoba v Trojici se do jisté míry dokonává v druhém, jak o tom svědčí například výpověď obsažená v Mt 11,27, kde se nehovoří o sebepochopení Otce a Syna, nýbrž o tom, že Otec zná dokonale Syna a Syn zná dokonale Otce.

Nejde tedy primárně o sebepochopení, nýbrž o to, být dokonale pochopen druhým, bez něhož není možné nic, tedy ani vlastní bytí, ani sebeporozumění. Nikdo, tedy ani Bůh, přece nemůže být osobou v absolutní samotě. Právě proto se také poselství Nového zákona stále musí "dokonávat" v křesťanech a v jejich zápolení o porozumění. Dar (Gabe) je tedy zároveň úkol (Aufgabe). Zmíněné porozumění se odehrává díky Duchu svatému, jenž nás uvádí do Syna a dává nám podíl na jeho dokonalém přijetí Otce a porozumění Otci. To je však možné jedině na základě vyjití ze sebe po vzoru Muže z Nazareta (Hingabe). Dějiny trinitárního dogmatu a teologie tedy rozhodně nekončí ve čtvrtém století po formulacích dogmatu.

            V první části monografie jsme používali model vycházející z teorie vnitrobožských vztahů, což je svým způsobem vrcholná forma znázornění daného mystéria, ke které dospěla patristická reflexe. Došli jsme k objasnění praktického významu Boha, ale také k tomu, že tento model, pokud je správně pojat, unese důstojnost tajemství Božího království. Pokud by se ale tato konstrukce uzavřela do sebe a stala se pouhým akademickým spekulováním o tom, jak je Bůh sám v sobě, pak by asi stěží Ježíš z Nazareta s touto ikonou tajemství živého Boha souhlasil, kdyby teď přišel mezi nás.

            Nyní nám tedy půjde především o zmapování trnité cesty patristické trinitologie, na jejímž  "konci" krystalizuje trinitární dogma a vztahový model trinitárního mystéria.

VI. 1. Výrazy víry v Nejsvětější Trojici z prvních staletí křesťanství

            V první řadě si musíme uvědomit, že dnes klasická formulace trojičního dogmatu, která hovoří o jediném božství ve třech osobách, se objevuje až v druhé polovině čtvrtého století, a proto bychom ji jen marně hledali v dílech přednicejských církevních otců. Je tedy třeba doložit, že křesťané prvních staletí věřili v tajemství Nejsvětější Trojice. Bude tomu v následujících dvou bodech:

VI. 1. 1. Křestní a eucharistická liturgie, doxologie a další doklady vyznání v Trojici

            První a naprosto jednoznačný doklad je křestní formule vycházející z Mt 28,19. O uvedené formě křtu se v prvních staletích nepolemizovalo.

Jedno z nejstarších mimo biblických svědectví křtu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého se nalézá v Didaché.

            V naší monografii pak najdeme další doklady z listu Ignáce z Antiochie, z Justinovy První apologie, z Hippolytova spisu Apoštolská tradice. Vedle křestní a eucharistické liturgie představují závažný doklad víry v Trojici také doxologie, které mají dvě základní formy. Tzv. hierarchická má zhruba takovouto podobu:  "Sláva Otci skrze Syna v Duchu svatém". Současně se však začíná používat doxologie, která po vzoru křestní formule klade Otce, Syna a Ducha svatého na stejnou rovinu. Rozhodně není bez zajímavosti, že na náhrobních kamenech křesťanů z prvních staletí se objevuje často následující nápis: "Otče, Synu a Duchu svatý, smilujte se nad touto duší."

VI. 1. 2. Základní linie rozvoje symbolů – vyznání víry

          To je další doklad víry křesťanů prvních staletí v Nejsvětější Trojici. Vyznání víry se nazývalo "regula fidei" a později latinsky "symbolum" a řecky "symbolon". Na Východě se vyznání víry ve 2. a 3. století nazývalo prostě "víra" (hé pistis) nebo učení (to mathéma). Označení vyznání víry jako "symbol" se tedy objevilo ve třetím století na Západě, Východ uvedené označení kréda přebral až ve čtvrtém století.

            Co výraz "symbol" znamená? "Symbol je znamení, na jehož základě je možné rozpoznat identitu toho, kdo se tímto znamením prokazuje. Jedná se o rozlomený předmět, jehož části si mezi sebe rozdělí osoby, které uzavírají určitou smlouvu. Sym-bolon spočívá v korelaci dvou prvků, které izolovaně nemají hodnotu. Jakmile dojde k jejich vzájemnému spojení (sym-ballo) nebo přiložení, dva spojenci se mohou vzájemně rozpoznat jako smluvní strany (sym-ballontes)."