Úvod do teologie Trojjediného Boha 15. díl
V monografii "Jako v nebi, tak i na zemi" probíráme s profesorem Ctiradem Václavem Pospíšilem stále ještě VI. kapitolu nadepsanou Zrod trinitologie a formulace trinitárního dogmatu v prvních čtyřech staletích křesťanské éry. Tentokrát se budeme věnovat bludům proti pluralitě osob v Bohu. Společně je označujeme jako monarchianismus. K poslechu 15. dílu vzdělávacího cyklu dogmatiky vás Jana Beránková pozve nejprve v pondělí 11. ledna 2010 v 16 hodin. Reprízu uvádíme v neděli 17. 1. 2010 v 10.30 hodin.
V 15. pořadu nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007 ) stranu 234:
VI. 2. Přehled základních trinitárních herezí
VI. 2. 2. Různé formy monarchianismu
Jestliže Markion jednostranně stavěl na Lk 10,22, tedy na diskontinuitě mezi Jahvem a Bohem Otcem, pak společným jmenovatelem všech typů monarchianismu je pravý opak a podtrhování totožnosti mezi Hospodinem otců a Bohem Otcem. Monarchianismus obecně představuje pokusy, jak smířit Ježíšovo božství a striktní monoteismus.
VI. 2. 2. 1. Patripassianismus
Jako první vystoupil s typicky monarchianistickou naukou kolem roku 180 Noetos ze Smyrny. Novozákonní místa vypovídající o jednotě mezi Otcem a Synem (srov. např. Jan 10,30: 14,9–10) čte jako doklad naprosté identifikace Syna a Otce. Nový zákon sice hovoří o jednotě Otce a Syna, zároveň je ale důsledně rozlišuje a nikdy nezaměňuje nebo nesměšuje. V Jan 10,30 se neříká, že Otec a Syn jsou "jeden", nýbrž "jedno". Noetovy postoje lze velmi dobře chápat jako reakci na dvojbožství hlásané Markionem i na podobné prvky obsažené v gnózi. Jeden zachovaný pramen z Hippolytova díla dokládá, co bylo podstatou Noetovy nauky: "Tvrdí, že Kristus je Otec a že Otec se narodil, trpěl a zemřel." – Odtud pak pochází název hereze "patripassianismus" .
VI. 2. 2. 2 Sabellius a sabellianismus
Podle pramenů ze čtvrtého století měl Sabellius pocházet z Libye. Ale to nevíme jistě. Víme jen, že sabellianismus byl od poloviny třetího století velmi silný právě v Libyi. Opět nevíme přesně, co Sabellius hlásal. Zdá se, že to byla určitá forma monarchianismu, který identifikuje Otce se Synem. Je známo, že papež Kalixt (217–222 nebo 223) Sabelia exkomunikoval, a tak jasně odmítl jeho nauku. Tu rozvinuli jeho žáci. Ale o tom podrobněji v knize.
Co sabellianisté učí? Jejich nauka modifikuje monarchianismus v tom smyslu, že Bůh se nejprve zjevuje jako Otec, poté jako Syn a poté jako Duch svatý. Ve skutečnosti podle nich jakoby pouze jediný Bůh na sebe v dějinách spásy postupně bral role či divadelní masky (prosopa) Otce, Syna a Ducha svatého.
Hned si řekneme, jaké slabiny má tento pokus o vysvětlení tajemství Boží trojjedinosti. Za prvé, jedinost Boží v oblasti transcendence a jakási trojičnost rolí v oblasti ekonomie nenechává ani stopu nevysvětlitelného. Tajemství se vytrácí, což je jasné znamení ideologizace mystéria. Za druhé, pokud by se Bůh zjevoval jako Trojice a ve skutečnosti by byl jediný, nevyhnutelně by to znamenalo, že klame! Což je v ostrém rozporu s novozákonním obrazem Boha. Za třetí, sabellianismus hovoří o třech fázích zjevování se jediného Boha. To by ale znamenalo, že Otec, Syn a Duch svatý by nemohli působit zároveň, nemohli by zjevovat jeden druhého ve vzájemných relacích. Ke komu by se tedy podle svědectví Nového zákona modlil Ježíš Kristus, když by byl jediným Bohem v roli Syna, zatímco roli Otce by momentálně nemohl zastávat?
Obsahuje sabellianismus nějaké zrnko pravdy? Určitě ano. Je to důraz na Boží jedinost a do jisté míry také na stejnou božskou důstojnost Otce, Syna a Ducha svatého. Lze říci, že výrok o soupodstatnosti Syna s Otcem a následně o soupodstatnosti Ducha svatého s Otcem a Synem reprezentuje to nejlepší, co lze vytěžit právě z monarchianismu. Sabellianismus dnes rozhodně není neaktuální, jak to dokládají dějiny západní trinitologie a úpadek úcty k tajemství Trojice v širokých vrstvách křesťanů. – K tomu je třeba připomenout i názory sv. Augustina, který jednoznačně upřednostňuje Boží jedinost před četností osob. Jeho přímo panický strach z možných nástrah triteismu jej nakonec vedl ke zpochybnění termínu "osoba" jako označení věčného Otce, Syna a Ducha svatého. Totéž pak opakuje Anselm. S touž pochybností se setkáváme u řady moderních teologů jako K. Barth nebo K. Rahner. Na tomto místě pouze připomeňme, že postoj zmíněných moderních teologů je motivován také tím, že ve dvacátém století došlo k identifikaci osoby s vědomím sebe, což pochopitelně vede ke značným problémům v oblasti trinitologie a christologie.
VI. 2. 2. 3. Dynamický nebo adopcianistický monarchianismus
Hlavním představitelem adopcianismu a dynamického monarchianismu byl podle všeho antiochijský biskup Pavel ze Samosaty. Byl ale sesazen synodou v roce 268. Podstata jeho učení měla spočívat v tom, že odmítal vyznávat příchod Božího Syna z nebe, a v tvrzení o narození Božího Syna pouze jako člověka. Pavel ze Samosaty byl v první řadě zastáncem plného Kristova lidství, což ho vedlo k určitému ostřejšímu rozlišování Slova a člověka Ježíše, které zřejmě přerostlo v oddělování.
Také v této herezi najdeme zrnko pravdy. V první řadě je to důraz na úplnost Kristova lidství. Dalším ponaučením je úzké propojení christologie a trinitologie. – Nepřijatelnost tohoto učení spočívá nejen v negaci trojičního obrazu Boha, ale opětně v určité racionalizaci a ideologizaci mystéria, které je v zásadě vysvětleno ve smyslu starozákonního nebo spíše dobového filosofického monoteismu. Není tedy divu, že monarchianismus v obou svých základních podobách vedl k popření novosti obsažené v radostné zvěsti. Pokud by tyto názorové tendence zvítězily, křesťanství by nebylo ničím jiným než pouhou judaistickou sektou. Konečně je třeba si uvědomit, že adopcianistický monarchianismus nepopírá pouze imanentní trojici, ale také skutečnou Boží imanenci ve světě, a proto vykazuje podobné prvky jako deismus.
Aktualita tohoto bludu je stále živá, protože pokušení číst Nový zákon starozákonními brýlemi a šikovně redukovat pohoršení trinitarismu na jednoosobový monoteismus, který se zdá být srozumitelný a sladitelný s určitým typem filosofie, je pro mnohé intelektuály velmi silný. V současné době se navíc projevuje v zásadě správná otevřenost křesťanství vůči ostatním velkým náboženským tradicím lidstva. Jenže tato otevřenost se někdy bohužel zaměňuje za demolici nejvlastnějšího obsahu křesťanské víry. Tendence k adopcianistickému monarchianismu se mnohým může jevit svůdná také proto, že zde vidí platformu možného propojování křesťanství s judaismem a islámem.