Úvod do teologie Trojjediného Boha 16. díl

Úvod do teologie Trojjediného Boha 16. díl

Zrod trinitologie a formulace trinitárního dogmatu v prvních čtyřech staletích křesťanské éry. To je název VI. kapitoly monografie "Jako v nebi, tak i na zemi". Její autor profesor Ctirad Václav Pospíšil nám tentokrát přiblíží hereze odporující Boží jednotě a názory teologů před ariánskou krizí. Premiéru 16. dílu vzdělávacího cyklu dogmatiky připravila Jana Beránková na pondělí 18. ledna 2010 v 16 hodin. Reprízu uvádíme v neděli 24. ledna 2010 v 10.30 hodin.

V 16. pořadu nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007 ) stranu 244:

VI. 2.               Přehled základních trinitárních herezí

VI. 2. 3.           Hereze odporující Boží jednotě

Mezi tyto bludy patří svým způsobem markionismus a ve čtvrtém století arianismus a pneumatomachismus. Dále různé podoby subordinacianismu a triteismus.

VI. 2. 3. 1.       Různé podoby subordinacianismu

Subordinacianismus v trinitologii znamená podřazování Syna Otci. V Novém zákoně to evokuje např. nauka o prostřednictví Ježíše Krista mezi Bohem a lidmi (srov. např. 1 Tim 2,4–6). Nebo Jan 14,28, kde se hovoří o tom, že Otec je větší nežli Syn. Zastánci subordinacianismu se odvolávali také na 1 Kor 15,24, kde se tvrdí, že Syn nakonec odevzdá svou vládu nad světem Otci. 

Definitivní podoba trinitárního dogmatu nesporně podtrhuje rovnost mezi Otcem, Synem a Duchem svatým co do božské důstojnosti, nicméně to neznamená rovnost v každém ohledu. Pokud se nepopírá božství Syna a Ducha, nemůžeme  rozlišování osob v imanentní Trojici považovat za cosi vyloženě bludného. Jestliže tedy Justin výslovně vyznává božství Slova a zároveň ho klade po Otci na druhé místo a Ducha staví na třetí místo, rozhodně to není vyhraněný subordinacianismus. S tím přichází až Arius. Podstatný rozdíl mezi přednicejskými církevními otci a Ariem tkví v tom, že otcové nepopírají Kristovo pravé božství, i když není vždy vyjasněna otázka věčnosti (audio MP3)otázka věčnosti Slova. U Aria je však Synovo božství negováno zcela nepokrytě. Navíc výslovně tvrdí, že byla doba, kdy Syn neexistoval. Takto vyhraněný subordinacianismus –  arianismus  (audio MP3) arianismus je pochopitelně nepřijatelný (viz dále kapitolu o Nicejském koncilu).

VI. 2. 3. 2.       Triteismus

Ačkoli s označením nějaké trinitologické teorie jako triteismus“ (audio MP3)"triteismus“ se setkáváme relativně často, není u tohoto bludu nikdy uveden hereziarcha. J. Moltmann v dané souvislosti vyslovuje odvážnou tezi:

"Triteismus byl již od počátku křesťanskou trinitární vírou odmítán, a proto také již v roce 260 papežem Dionysiem jasně zavržen. Zavržení motivované athanasiovským symbolem, který učí: 'nikoli však tři Bohové, nýbrž jediný Bůh'."

VI. 3. Rozvoj trinitární teologie před ariánskou krizí

VI. 3. 1. Trinitologie v myšlení křesťanských apologetů

V díle křesťanských apologetů, kteří působili ve 2. století, se začíná teologická reflexe ve vlastním slova smyslu. Neomezují se jen na hlásání víry křesťanům, ale snaží se obhájit ji na intelektuální úrovni tváří v tvář námitkám judaistů a představitelů helénské vzdělanosti. Nejvíce se věnují vztahu mezi Otcem a Synem. Tajemství Ducha svatého se prozatím odsouvá.

V monografii "Jako v nebi, tak i na zemi" jsou podrobně probráni: sv. Justin, jeho žák Tacián, dále Athenagoras, Theofil Antiochijský. Byli to právě oni, kdo položili základy trinitární reflexe, která se rozvinula v pozdějších desetiletích a staletích. Aktuální ještě dnes jsou právě v tom, jak propojovali tajemství Trojice se stvořením. Slabiny apolegetů spočívají v nevyjasněné terminologii a především v tom, že nemají jasný koncept Boží věčnosti. Ta bývá podvědomě vnímána jako neomezené trvání v čase. Z toho pak vyplývá, že Otcova nezplozenost je čímsi trvalým, zatímco plození Syna se vlastně odehrává "v čase" před stvořením světa.

VI. 3. 2. 1.       Irenej z Lyonu

Narodil se v maloasijské Smyrně někdy mezi lety 130–145. Není známo, proč se pak přestěhoval do Lyonu. Stal se tam biskupem. Ve svém nejslavnějším díle Adversus haereses hovoří lyonský biskup o tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého, nicméně zásadně odmítá vypovídat o imanentní Trojici. Silně zdůrazňuje monoteismus a identitu Boha Otce jako stvořitele a původce díla spásy. Bůh Otec je původcem jediného, věčného Syna a také těch, kdo se stali jeho dětmi v ekonomii. Slavný je Irenejův výrok  (audio MP3)Irenejův výrok o Otcových dvou "rukou", jimiž jsou Syn a Duch.

VI. 3. 2. 2.       Tertulián

Narodil se kolem roku 150 v Kartágu v severní Africe. Je prvním západním teologem, který psal latinsky, a proto se považuje za praotce latinské teologické terminologie. Tertuliánovo dílo Proti Praxeovi (audio MP3)Proti Praxeovi lze hodnotit jako první skutečně spekulativní pojednání o tajemství Nejsvětější Trojice v dějinách teologie. Velkým krokem kupředu je u Tertuliána to, že se dokázal propracovat k hlubšímu pojetí věčnosti, která podle něj není pouze neomezeným trváním času, nýbrž nečasovostí, i když není od času odtržena. – Tertulián dále dospívá k tvrzení, že Bůh je jeden ve třech osobách. Používá slovo "persona" – "osoba". – Druhým klíčovým výrazem, kterým Tertulián posunul trinitologii kupředu, je slovo "podstata". Jeho prvořadá zásluha spočívá v tom, že postavil do protikladu jednotu podstaty a Trojici osob.

VI. 3. 2. 5.       Origenes

Jeden z největších velikánů křesťanského myšlení v dějinách se narodil v letech 180–185 patrně v Alexandrii. Origenovy zásluhy na poli trinitologie jsou nesmírné. Jako první výslovně tvrdí, že plození Syna je stejně věčné, jako je věčný Otec. Mluví o souvěčnosti“.  (audio MP3)"souvěčnosti“. Nesmírně důležitým je jeho postřeh, že Otec může být sám sebou jedině tehdy, pokud je s ním Syn. Odmítá tvrzení, že by byla doba, kdy Syn neexistoval. – Žádný přednicejský otec se nedokázal tak výrazně vymanit z "pout" subordinacianismu jako v některých svých textech Origenes. Je ale pravda, že Trojici hierarchizuje, a proto jsou některé jeho výroky vystaveny subordinacianistické interpretaci. Jako například úryvek z Komentáře Janova evangelia.

"My, kteří jsme přesvědčení, že jsou tři 'hypostaze', tedy Otec, Syn a Duch svatý, a kteří věříme, že nezplozený je výhradně Otec, považujeme za více zbožné a pravdivé to, že všechny věci byly stvořeny skrze Slovo, a proto má Duch svatý více důstojnosti než všechno, co vyšlo z Otce skrze Krista a je nad tím."

Právě citovaný text obsahuje slovo "hypostaze", které se v následujícím století stane klíčovým výrazem, kvůli němuž se rozpoutá pravá teologická válka.

VI. 3. 2. 7. Spor mezi dvěma Dionysii jako předznamenání budoucí krize

V letech 257–260 došlo k velmi zajímavé diskuzi mezi papežem Dionysiem a jeho jmenovcem, alexandrijským biskupem. Na biskupa Dionýsia z Alexandrie si stěžovali někteří věřící, že se odchyluje od pravé nauky. Ve svém hlásání 1. Odděluje Syna od Otce, 2. Popírá věčnost Syna, 3. Jmenuje Otce bez Syna, a Syna, aniž by zmiňoval Otce, 4. Odmítá aplikovat na Syna výraz "homoúsion einai tó Theó" a 5. Hovoří o Synu tak, jako by byl pouze tvorem. Syn je podle Dionysia od Otce odlišný jako vinný kmen od toho, kdo ho pěstuje, nebo jako loď od tesaře.

Římský biskup – papež reagoval diplomaticky (audio MP3)papež reagoval diplomaticky. Napsal dopis obžalovanému, aby se dověděl, co vlastně učí, a jiný vysvětlující dopis věřícím. Také svolal synodu, která se uvedenými názory zabývala. Odsoudila je. Byl to však vleklejší spor. Alexandrijský biskup dokonce na svou obranu sepsal čtyři knihy. I papež si uvědomoval složitost problému. Odmítal třeba terminologii tří hypostazí, již považuje za triteistickou. Ortodoxie se podle něj nachází někde uprostřed mezi sabellianismem a triteismem. Alexandrijský Dionýsios zase důsledně odmítal výraz "soupodstatný", který vnímal jako monarchianistický, atd.

Hodnocení celého sporu bylo již ve starověku nejednotné. Třeba Anastasius se svého předchůdce v úřadu alexandrijského biskupa zastával. Také Arius se na něho odvolával. – Dnešní teologové hledají v hodnocení střední cestu mezi oběma církevními otci. V každém případě ale daný spor (vedený velmi džentlmensky) předjímá to, co bude předmětem teologických bojů po valnou většinu čtvrtého století. Totiž spor mezi zastánci "homoúsion" a těmi, kdo se drželi origenovského učení o třech hypostazích.