Úvod do teologie Trojjediného Boha 22. díl

V monografii "Jako v nebi, tak i na zemi" nalistujeme stranu 374.

VII. 3. Trvale platné inspirace obsažené v De Trinitate Richarda od Sv. Viktora a jejich aplikace

VII. 3. 1.         Richard od Sv. Viktora a jeho De Trinitate

Narodil se někdy na konci 11. století ve Skotsku či Irsku. V opatství u svatého Viktora se objevil někdy mezi roky 1120–1135, byl tedy zřejmě žákem slavného Huga od Svatého Viktora, který zemřel v roce 1141. Roku 1162 se Richard stal priorem svatoviktorské komunity. Měl titul "magister". Datum jeho smrti známe přesně, 10. března 1173.

De Trinitate, dílo Richardovy lidské, spekulativní a spirituální zralosti, je rozčleněno do šesti knih. Trvale aktuální inspirace se nacházejí především ve třetí a čtvrté knize. Richardovi nejde jenom o to, jak tajemství Trojjediného pojmově uchopit, ale zejména o otázku: Proč je jediný Bůh třemi osobami? To vede k jasnějšímu vědomí praktického významu trojičního tajemství a jeho sepětí s duchovní zkušeností člověka. Proto také východiskem úvah o Trojici je zkušenost lásky – caritas, z čehož vyplývá, že Bůh nemůže být věčnou samotou a věčnou sebeláskou – egoismem:

"Je zcela jisté, jak již bylo řečeno, že není nic sladšího ani blaženějšího nad lásku (caritas). V duchovním životě nemůžeme zakoušet nic sladšího nad lásku a ani nebudeme moci okoušet žádné větší zalíbení. Nuže tedy, pokud by božská osoba zůstala bez společnosti jako samotář na trůnu svého majestátu, byla by navždy vyloučena z tohoto potěšení." Richard od Sv. Viktora, De Trinitate, III, 4: s.130.  

Je-li tedy Bůh láska, pak tato láska vyžaduje, aby nebyl věčnou samotou. Kdyby byl Bůh jednoosobový, znamenalo by to, že by byl sebestředností. Richard na tomto místě velmi taktně sděluje rizika striktního unipersonálního monoteismu. Jednoznačně vylučuje, že by odpovídajícím partnerem božské osoby mohl být tvor, protože by to odporovalo spořádanosti lásky samotné. My víme, že dalším argumentem, který uvádí, je Boží svoboda vůči stvoření, tedy transcendence Trojjediného. Ze spirituálního a antropologického hlediska je transcendence božství posledním základem svobody Božího obrazu, tedy člověka. Podle Richarda svrchovaná láska vyžaduje, aby byla vzájemná.

Richard od Sv. Viktora je zřejmě první myslitel v dějinách, který si jasně uvědomil diferenci mezi kategorií osoby a konkrétní osobou:

"Je třeba dobře promýšlet a pozorně vnímat, že slovem 'podstata' se nemíní někdo, ale něco. Termín 'osoba' naproti tomu neoznačuje něco, nýbrž 'někoho'. (De Trinitate, IV. kniha, 7. kap., s.158–159).

Jestliže osoba je někdo, ale nikoli něco, pak to rozhodně neznamená, že Richard by zcela popíral substanciální charakter osoby, pouze ji odmítá vnímat jako věc. U lidské osoby platí: kolik osob, tolik podstat. V Trojici tomu tak ale není, tam je pouze jediná božská podstata – přirozenost, a zároveň pluralita osob.

Richard si ale ještě plně neuvědomoval skutečnost, že "něco" se definuje, zatímco "někdo" je přístupný výhradně prostřednictvím svého příběhu. Proto se nám také Otec, Syn a Duch svatý darují v dějinách spásy, jistým způsobem se vypravují či nechávají se vypravovat, neboť Písmo je slovo Boží i slovo lidské. Proto máme také k osobě vtěleného Slova přístup skrze vyprávění evangelií. Ačkoli Richard sám tuto myšlenku neuchopil, můžeme říci, že už v ní nacházíme zárodek toho, co dnes nazýváme "narativní teologie“. Každopádně platí, že tento myslitel značně překročil rámec své doby a že jeho inspirace jsou dodnes velmi aktuální.

"Plyne tedy, jak již bylo řečeno výše ohledně božských skutečností, že určitá božská osoba spadá přesně vjedno s určitou, jinému nepředatelnou existencí.“ (De Trinitate, IV, 18: s.169).

Ještě předtím, než se budeme zabývat obsahem právě uvedené definice trojiční osoby, je nutno vysvětlit, co se míní výrazem "existence". Richard rozumí tomuto slovu jako složenině "ex-sistere", tedy jako bytí definovanému původem, vztahem. Otec je bez původu, Syn má původ v Otci, Duch svatý má původ v Otci a následně také v Synu. Osoba je tudíž bytostně vztahem, jenž má subjektovou povahu a zahrnuje také substanciální rozměr osoby. Osoba proto není definována vzhledem k sobě, nýbrž vzhledem k druhému, či spíše k druhým dvěma, a proto je bytostně otevřeností vůči ostatním.

Trojiční osoba, která je daná svou vztahovostí, je sama v sobě bytostně "nekompletní". Nemůže být sama sebou mimo společenství s ostatními, kteří ji nejen doplňují, ale také spoluvytvářejí, jako ona spoluvytváří ty ostatní. Stejně jako trinitární osoba, tak také každá lidská osoba je bytostně zaměřena ke společenství. Na tomto základě také platí, že Ježíš Kristus je hlavou svého těla, jímž je společenství věřících, tedy církev jako ikonická výpověď o tajemství Boha – společenství – Trojice. Richard sám rozvinul ve své trinitologii, která vychází z fenomenologie lásky, co je u Augustina do značné míry potlačeno. Totiž nejen vztahovou teorii, ale spíše trojiční teorii, která staví na pojmu "communio".

Osobu nesmíme pojímat jako věc, protože je někdo. Vědeckost však vyžaduje věcnost. Naskýtá se proto alternativa definovat tajemství osoby negativně, tedy vypovídat o ní to, čím není. Přesně to dělá Richard, když osobu definuje jako to, "co" se nedá jinému předat, "co" – "kdo" věčně zůstává sám sebou. Osoba je ten, kdo se daruje. Jelikož ale osoba bytostně zůstává sebou, toto sebedarování realizuje prostřednictvím své přirozenosti. Přirozenost je to, co lze druhému předávat, zatímco osoba je druhému nepředatelná! Předatelnost osoby by znamenala buď to, že druhý by byl pohlcen, anebo že osoba by se druhým nechala pohltit. To vše by bylo pravým opakem lásky. Milující druhého nepohlcuje, nýbrž má k druhému nekonečnou úctu jako k sobě, a proto se také druhým nenechá pohltit. Vždyť Otec je sám sebou jedině díky tomu, že je v esenciálním společenství se Synem a Duchem svatým. Úcta k identitě druhého je tedy zároveň úctou k vlastní identitě. Jestliže spiritualita většiny východních náboženství vnímá identitu a individualitu jako cosi v zásadě negativního, co se má nakonec rozplynout v neosobním prazákladu bytí, aby se realizovala svrchovaná absolutní jednota, pak křesťanství takové pojetí člověka a "spásy" neskonale převyšuje. Křesťan je totiž povolán k tomu, aby docházel oné nevýslovné jednoty se Synem a v něm pak s Otcem v Duchu, aby vycházel ze sebe, aby procházel kenotickým sebezmařením. Zároveň je mu ale garantováno, že nebude pohlcen a že Milující zachová perichoreticky jeho identitu i v absolutním sjednocení. Právě to je také průmět trojičního tajemství do spirituality a procesu spásy věřícího křesťana.

Vraťme se ale k Richardovi samotnému a jeho otázce, proč v božství nestačí dvě osoby, ale musí být tři. V první řadě je zřejmé, že dokonalá láska vyžaduje, aby byla vzájemná. Proto Otec je primárně ten, kdo lásku daruje, a Syn je ten, do ji opětuje. Pro Richarda je Duch svatý radostí z lásky druhých dvou. V dané souvislosti se hovoří o "diligens" – "dilectus", což vzhledem k vzájemnosti lásky mezi Otcem a Synem znamená, že Otec by byl první milující a druhý milovaný, zatímco Syn první milovaný a druhý milující, přičemž ale Otcovou charakteristikou je to, že je v dialogu lásky první, a proto je jeho láska charakterizovatelná jako štědrá a zdarma daná, zatímco Synova láska vzhledem k Otci je vždy odpovědí. Ducha svatého jakožto radost z lásky Otce a Syna je konečně možno charakterizovat jako "Condilectus" – "Spolumilovaný". Jak tedy projasnit tvrzení, že k dokonalé lásce nestačí pouze dva? Je Duch svatý láskou mezi Otcem a Synem, anebo vychází z lásky Otce a Syna?

VII. 3. 2.         Fenomenologie daru, problematika statutu Ducha svatého v imanentní Trojici, trinitární spravedlnost

Pokud se týká první otázky, nabízí se alternativní řešení na základě fenomenologie daru. Pokud činí Bůh ze sebe dar v dějinách spásy, pak musí být darem také věčně. Musí být dárcem a obdarovaným. Je zřejmé, že Dárce a Obdarovaný musí být osobami. Jelikož ale v Bohu není nic pouhou věcí, pak také Dar musí být osobou, zvláště když se jedná o Dar vyjadřující osobní sebedarování. Dále bylo řečeno, že Duch svatý je božská přirozenost jakožto Dar. Tento Dar vychází primárně od Otce k Synovi, a proto je Otec první Dárce, první Štědrý a Syn první obdarovaný. Syn koná to, co vidí, že činí jeho Otec, proto jako dokonalý obraz Otce nejen Dar přijímá, ale také Otce napodobuje v tom, že tento přijatý Dar Otci v úkonu vděčnosti vrací. Syn je tedy druhý Dárce a Otec druhý Obdarovaný. Není snad sebedarování nejvyšší formou vyjádření lásky? Zdá se, že tato alternativa dosahuje přesně ten cíl, který si vytkl Richard: prokazuje, že plnost lásky jako sebedarování vyžaduje, aby v božství byly tři osoby.

Pokud se týká druhé otázky – (zda je Duch svatý láskou mezi Otcem a Synem, nebo z lásky Otce a Syna vychází?) – je s podivem, že Richard sám nikdy nepoužívá fenomenologii daru, když se jedná o rozlišování osob v imanentní Trojici. Dokonce se zdá, že se v dané záležitosti pohybuje v augustinovské linii, neboť příjemcem Ducha svatého jako Daru je v Richardově De Trinitate omilostněný člověk. V imanentní Trojici proto Duch svatý zůstává pouze Darovaný – Donatum. Duch svatý je podle Richarda třetí osoba, která vychází z Otce a Syna, z jejich vzájemné lásky, není však v zásadě nikdy identifikována s touto vzájemnou láskou první a druhé osoby Trojice. Proto také Duch svatý nemůže být vnímán jako vzájemný Dar Boží přirozenosti, který dává Otec Synovi a Syn následně Otci. V této věci se Richard liší nejen od Augustina, nýbrž také od mnoha jiných autorů. Stojíme tu před určitou alternativou vyjadřování pozice Ducha svatého v imanentní Trojici vzhledem k Otci a Synu. V moderní teologické literatuře nabývá až formu vědeckého sporu.

Proč tedy k dokonalosti vzájemného osobního sebedarování nestačí dvě osoby? Kromě fenomenologie daru je v dané záležitosti možno argumentovat zkušeností, že mravnost našeho počínání vyžaduje ohled na třetího, zdánlivě nepřítomného, jehož práva mohou být poškozena. Mravnost našeho počínání záleží výrazně na tom, jestli umíme "počítat do tří". Nastíněná zkušenost může výrazně pomoci k pochopení, že plnost lásky vyžaduje tři osoby: tedy Milujícího, Milovaného a Spolumilovaného. I to souvisí s trinitologií Richarda od Sv. Viktora. Jestliže se za východisko trinitárního tajemství zvolí fenomenologie lásky, je to v zásadě nevyhnutelné, protože téma lásky patří nejen do oblasti dogmatiky a spirituality, ale také morálky.